Zdroje ze Spojených států hlásí, že o country je stále zájem. Grammy pro mladou zpěvačku Taylor Swift to potvrzují. Nacházíme se ale na povrchu, v nekonfliktním mainstreamu, protože daleko hlouběji probíhá docela jiný proces: Američané objevují černé kořeny country; dozvídají se, že banjo nevymysleli horalé z Apalačských hor, ale černí otroci z Afriky.
Jedná se ale o oboustranné překvapení. „Začal jsem se učit na banjo ve Folkore Centru v Boulder a vůbec netušil, že to byl původně nástroj z Afriky. Pak jsem za čas přišel s banjem pod paží do jedné černošské střední školy a děti si mysleli, že jsem snad zešílel. Co s ním prý mají černoši společného?,“ vysvětloval černý bluesman Otis Taylor souvislosti okolo alba Recapturing The Banjo (2008) natočeném společně s Coreym Harrisem, Alvinem Youngblood Hartem, Guyem Davisem a Keb’Mo’em.
Už v 60. letech sice Pete Seeger v rozhovoru pro Playboy uvedl, že americká hudba je z půlky černá a banjo pochází z Afriky, ale tehdy to nikoho nezajímalo, vlastně s tím Seeger dost narazil: tvrdil totiž pravý opak toho, co uváděly výzkumy Alana Lomaxe, Roberta Winanse nebo Tonyho Russella. Z nich tak nějak plynulo, že černí banjisté nástroj převzali po občanské válce od bílých minstrelů. V roce 1995 to v knize African Banjo Echoes In Appalachia jasně vyvrátila etnomuzikoložka Cecelia Conway, nicméně ještě dlouho trvalo než tuhle pro nejednoho countrymana doslova kacířskou myšlenku uchopila řada hudebních osobností a dodala jí váhu. Tři roky před Cecelií Conway přivezl na festival do Tennessee Taj Mahal malijského hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyateho a kochal se pohledem na vyjevené banjisty, zvlášť když jim sdělil, že poslouchají nástrojového prapředka symbolu bluegrassu.
S koncem politiky George Bushe a nástupem Baracka Obamy se věci pohnuly dopředu. Nastoupila mladá generace hudebníků, odmítající brát věci tak jak jsou; bez předsudků, že se zapletou s něčím společensky nevhodným. „Historie rané americké hudby stojí na zatuchlých předsudcích a zbožných přáních. Většina toho, co si o ní můžete v literatuře přečíst, jsou záměrně zkreslené bludy,“ říká Dom Flemons z černošského tria Carolina Chocholate Drops, odhalujícího na výtečných albech další opomíjenou kapitolu z americké hudební historie: existenci černých string bandů v Piedmontu.
Na celé ,banjocause‘ je překvapující i jiná skutečnost: k neznalosti původu nástroje se totiž postupně přiznala slušná řádka hudebníků a publicistů, upřímně doznávajících, že si ho odjakživa spojovali výhradně s bílými horaly, old time music a bluegrassem. Je to až k neuvěření, ale patřil k nim také Mistr banjo Béla Fleck. „Podle mě vtiskl bělošskou identitu banju Earl Scruggs. Vytáhl ho ze zapomnění, nesmírně zpopularizoval a proměnil ve virtuózní nástroj, ale zároveň tím silou exploze z povědomí lidí vymazal jeho původ,“ vysvětluje Fleck a připomíná pro něho další zlomový okamžik: scénu z filmu Deliverance se skladbou Duelling Banjos od Erika Weissberga. „Stmelila lidový obraz banja coby nástroje crackerů, tedy bělochů,“ říká Béla Fleck, čerstvý držitel Grammy za album Tales From The Acoustic Planet, Vol. 3: Africa Sessions (2009, Rounder), což je vlastně soundtrack k dokumentárnímu filmu Throw Down Your Heart, který Fleck natočil během čtyřměsíční cesty po západní Africe s nevlastním bratrem, režisérem Saschou Paladinem. „Šli jsme za lidmi od Sony, jestli by je to zajímalo, a oni nám řekli – jistě, ale musí s vámi jet Danny Glover, Forrest Whitaker nebo jiný slavný černý umělec. Jinak nás to nezajímá. A tak jsem to všechno zaplatil sám. Myšlenka vycestovat mě napadla někdy v roce 2002, kdy jsem se poprvé dozvěděl, že banjo pochází z Afriky. Překvapilo mětaké, že o tom většina lidí neví a považoval jsem za důležité, aby se to dozvěděli.“
Při putování po Mali, Gambii, Ugandě a Tanzánii se v roce 2005 skromně usadil do role sidemana. S vlastní hudbou ani hvězdnou velikostí se Afričanům nevnucoval. Naslouchal, doprovázel, nevyčníval. Nahazoval hlavně témata, vědom si toho, že se pohybuje na naprosto neznámé půdě. „Neměl jsem v úmyslu stát se malijským hudebníkem. Na to by mi nestačil celý život. Nechával jsem se inspirovat jejich hrou a jazykem.“
Osmnáctiskladbové album shrnuje setkání s bezmála čtyřiceti hudebníky a zpěváky zachycené na přenosný magnetofon, i když něco málo se natáčelo ve studiích v malijském Bamaku nebo ve Státech. Má od instrumentální ekvilibristiky oproštěnou formu, připomíná spíš nahodilé jamování, které ale v případě, že se do něho pustíte s Afričany, skoro vždycky vykvete do výjimečných okamžiků. Nejedná se o fleckovsko-africkou fúzi, neční z něho zarputilá snaha o exotiku – síly kulturně odlišných stran jsou v rovnováze: radost ze hry a vzájemného poznávání je z alba zřejmá. A než by se zařadilo k Gracelandu Paula Simona nebo zdaleka méně semknutějšímu Talking Timbuktu Aliho Farky Toureho a Rye Coodera, připomíná Fleckova africká odyssea spíš dávnou výpravu Davida Lindleyho a Henryho Kaisera na Madagaskar: ani oni do terénních nahrávek vydaných na třech albech A World Out of Time (1992–96) nijak zvlášť nevstupovali; zůstávali v pozadí, objevovali Západu neznámosti.
Ostatně také Fleck navázal s Madagaskarem kontakt: s tamním famózním kytaristou a zpěvákem D’Garym používajícím neobvyklé otevřené ladění natočili na album strhující duet Kinetsa. V ten se promění i Fleckova uctivá návštěva jiného kytarového velikána – Djelimady Tounkary z Mali. Ten prý banjistovi nahodil oslnivou, rytmicky nechytatelnou jazzovou frázi a těšil se z Fleckova úžasu. Nakonec ,zvolnil‘ a dal mu šan-ci. Afel Bocoum se tolik nerozparádil a Flecka nechal vstoupit na půdu pouštního blues jako sólujícího partnera, bez problémů stíhajícího zvyšující se transovní tempo. Do toho přejde i skutečně ohromující D’Gary Jam za účasti Richarda Bona a třech kvílivých hlasových improvizátorů: Oumou Sangare (Mali), Baaba Maal (Senegal) a Vusi Mahlasela (Jižní Afrika).
Vyjma Maala se Fleck s jinými vokálními eskamotéry představí i jednotlivě. Nechal třeba vzpomenout na nežijící hvězdu tanzanské hudby Hukwe Zawoseho, jehož pětioktávový hlas odrovnal Petera Gabriela, který mu na svém labelu Real World vydával desky. Hukwemu sedm manželek porodilo přes čtyřicet dětí, tvořících dnes zpívající The Zawose Family doprovázené drnkací skříňkou, chcete-li prstovým pia nem ilimba (jinde v Africe pod názvem likembe, sanza nebo mbira). Pocházejí z tanzanského národa Wagogo, jehož další reprezentant, slepý zpěvák Anania Ngolia Fleckovi vysokým, až dětským hlasem vyšperkoval píseň Kabibi, v níž se banjo prolne s ilimba. S Tanzanií, první Fleckovou africkou zastávkou, souvisí i název alba. Přístavnímu městu Bagamoyo, odkud v minulosti vyplouvaly otrokářské lodi na Střední východ, se mezi lidmi přezdívalo „throw down your heart“. Šťastlivci, kterým se podařilo uniknout otrockému osudu a poprvé v životě spatřili moře a loď, doma totiž varovali: „Jakmile uvidíš loď, neexistuje žádný způsob vrátit se domů. Raději zahoď své srdce.“
Béla Fleck samozřejmě v Mali vyhledal Bassekou Kouyateho, zřejmě nejlepšího hráče na loutnu ngoni současnosti, a The Jatta Family z Gambie, virtuózy na akonting, další loutnu považovanou za přímého předchůdce banja. Když ale album doposloucháte, napadne vás, že se Béla Fleck v Africe tak nějak sympaticky ,ztratil‘, podlehl tamnímu vnímání času a historie.
