Ben Salisbury & Geoff Barrow: Black Mirror – Men Against Fire; Geoff Barrow & Ben Salisbury: Free Fire – Original Motion Picture Soundtrack

Láska k filmům spojila dva muzikanty původně s rozdílných světů. Geoffa Barrowa, zakladatele Portishead a skladatele Bena Salisburyho. Poprvé se setkali u vzniku hudební pocty příběhům Carlose Ezquerry točící se okolo jednoho z nejnebezpečnějších měst na Zemi 22. století Mega-City One v rámci jeho ságy Judge Dredd. Tehdejší hodinová hudební freska byla postavená především na originálním zvuku syntetizátorů 70. let za doprovodu houslí, klavíru, ukulele a řady vokálů. Po dalším úspěšném zářezu ve formě soundtracku k režijnímu debutu anglického scénáristy Alexe Garlanda (28 dní poté, Sunshine) nazvaného Ex Machina přicházejí pánové na jaře letošního roku rovnou s dvojicí hudebních doprovodů. Prvním z nich je znovu primárně na elektronice postavený soundtrack k jednomu z dílů aktuálního sci-fi seriálu Black Mirror běžícího na portálu amerického poskytovatele filmů online Netflix. Ten se věnuje vlivu technologií na naše životy a podobu naší společnosti. Barrow se Salisburym dostali za úkol doprovodit svou hudbou pátý díl třetí série pojmenovaný Men Against Fire. Ten se věnuje problematice rozšířené reality předznamenávající její vliv na přirozenou lidskou empatii. Neveselý díl pánové opatřili instrumentální hudbou, kde už zmíněné elektronice jsou jediným partnerem smyčce. A to ve formě sólových cellových partů (Koenraad Ecker), ke slovu se ale také dostane celý orchestr The Bristol Ensemble. Vždy ale pouze ve formě jakýchsi zamrzlých náznaků, které tušený pohyb po pár vteřinách vtahují znovu do temné vody. Když na chvíli pokusy smyčců povolí, prostor obalí temná elektronika ve formě táhlých ploch nebo synthwaveových sekvencerových jízd. Ty ale mají podobu pohřebního zpomaleného průjezdu krajinou. Žádná rytmika, žádný náznak pozitivního vývoje. Neposlouchejte večer o samotě, radí jeden z recenzentů. Já bych tak bojácný nebyl, přesto tenhle výkřik o povaze hudebního doprovodu leccos vypovídá.
Retro krimi Křížová palba režiséra Bena Wheatleyho (s požehnáním Martina Scorseseho v roli výkonného producenta) jsme si mohli vychutnat například na letošním Febio Festu. V něm jsme se propadli do amerického Bostonu konce sedmdesátých let, abychom byli svědky nekonečné přestřelky mezi irskými gangstery a místními překupníky zbraní prokládaného řadou štiplavých dialogů. Už úvodní informace jasně naznačují, že tentokrát se temné elektronice obloukem vyhneme. Ben s Geoffem se snažili vyvolat ducha amerických sedmdesátých let aranžováním řady stylových pecek (John Denver, Creedence Clearwater Revival), sami složili řadu krátkých ukázek, které pak spolu s hromadou ukázek filmových dialogů dělají ze soundtracku barevnou mozaiku. Ta se nevyhne srovnání s ikonickými soundtracky ke spaghetti westernům Ennia Morriconeho. Oba muzikanti jsou ale příliš chytří na to, aby se přiblížili tvorbě legendárního italského skladatele příliš. Náladu soundtracku dokáží několikrát strhnout k rockovější poloze King Crimson, Camel nebo Magma, jindy nechávají do rytmického chaosu vpadnout divoce sólující saxofon. Téměř kompletní sestava Portishead, spolu s Billym Fullerem (Robert Plant/Beak) a Jerrym Crozier-Colem (Pee Wee Ellis) plasticky koloruje atmosféru. Film jsem neviděl, ale dokážu si představit, že jeho děj se dělí mezi napětí mezi střetnutími gangů, divokými přestřelkami a dlouhými pasážemi vyčkávání. A přesně takový zážitek nabízí i samotný soundtrack rozčeřený několika lyrickými folkrockovými kousky. Oba muzikanti se projevili jako empatičtí tvůrci atmosféry. Rozdílnost scénářů, hudebního směřování obou doprovodů, nic se pro Brity nezdá být vážným problémem. Teď by bylo dobré, kdyby Geoff vyzval Beth Gibbons a natočili čtvrtou desku Portishead. Na novou porci muziky už čekáme znovu devět let!

INVADA/[PIAS], 2017, 38:35; INVADA/[PIAS], 2017, 50:56

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *