Dovolte mi vrátit se letos ještě jednou k odkazu Woodyho Guthrieho. Tentokrát bude řeč o jeho textech v podáních jiných umělců. Už to bude pěkná řádka let, kdy jsem na stránkách UNI v recenzi upozorňoval na dvě kouzelné desky, Mermaid Avenue (Elektra, 1998) a Mermaid Avenue, Vol. 2 (Elektra, 2000). Na nich se podobně jako sám Guthrie socialismem také přímo posedlý, nicméně stejně tak výtečný britský folkový rocker Billy Bragg spolu s esoterickým americkým alt-country šamanem Jeffem Tweedym a jeho kapelou Wilco a dalšími přáteli, jako je zpěvačka Natalie Merchant (10 000 Maniacs), úspěšně pokusili zrekonstruovat nikdy nepublikované písňové texty z pozůstalosti Woodyho Guthrieho do plnohodnotných sonických skvostů.
Mimochodem, vzpomene si vůbec někdo, že v roce 1991 u nás jinak dodnes hudebními publicisty i posluchači zcela opomíjený Bragg nečekaně koncertoval na pražském Výstavišti? Byl jsem tehdy při tom a navíc přímo vedle mne seděli naprosto nenápadně se chovající jeho kámoši, Michael Stipe z R.E.M. a zmíněná Natalie Merchant.
Letos, dozajista že v konjunkturální souvislosti s celoamerickou a celoroční šňůrou akcí Woody at 100, připomínající nedožité 100. narozeniny písničkářského trubadúra z Oklahomy, vycházejí obě tyto seance v reedici s názvem Mermaid Avenue: The Complete Sessions (Nonesuch, 3CD, plus DVD, 2012). Reedice je navíc doplněna o třetí díl předtím nevydaných písní a přiloženo je též DVD s fi lmovým dokumentem Man in the Sand, jenž formou kroniky zachycuje celý proces, v němž Bragg a Wilco proměnili dávno zapomenuté staré Guthrieho texty v náhle oživlé a krásně znějící songy.
V tom filmu je dobře zachycen rozporuplný vztah, jaký dodnes leckdo vůči Guthriemu může nejenom v jeho rodné Oklahomě pociťovat. V jedné scéně Bragg kráčí ulicemi Okemah, kde se Guthrie narodil, povídá si s místními a navštíví jakési starožitnictví. Jeho majitelka, upřímně se snažící Braggovi předvést jakoukoli spojnici vedoucí ke Guthriemu, vytáhne ceduli s nápisem, kterou měla vystavenu před svým obchodem a která hrdě proklamuje, že Okemah je rodištěm Guthrieho. Ta cedule je přestříkána nasprejovaným nápisem s nenávistnými slovy „Rudej komouš a odpírač vojenské služby.“ Poselství je jasné: ti co jsou názorově nalevo, nemají v těchto místech Oklahomy co pohledávat. A tak byl také Guthrie po celá desetiletí mnoha lidmi v Americe vnímán.
Když se Bragg a Wilco rozhodli k experimentu s předem těžko odhadnutelnou úspěšností, totiž vybrat pár z více než tří tisíc Guthrieho dosud neznámých textů a nejenom je vzkřísit hudebně, ale též autorsky interpretovat do skutečných songů, měl Jeff Tweedy na mysli jediné – přimět co největší počet nových posluchačů, aby sami pro sebe Guthrieho „znovuobjevili“. Zpočátku měl pochybnosti. Kapela Wilco měla za sebou 
teprve dvě alba a jejich angažovaní se v tomto projektu nemuselo nezbytně znamenat získání větší pozornosti jejich publika ze žánru alternativní country. Na druhé straně Bragg, který byl cíleně a osobně coby ideologicky souznějící soukmenovec pro celý projekt vybrán samotnou Guthrieho dcerou Norou, je zase Brit, který se měl pokusit artikulovat něco, co je svojí podstatou velmi bytostně americké. A pokud jde o samotného, dávno mrtvého Woodyho Guthrieho, ten nebyl v době přípravy tohoto projektu ničím víc než jakousi levičáckou obskuritou. Případně, aspoň pro někoho, chlápkem, co zpívával This Land Is Your Land. A snad si taky ještě někdo vzpomněl, že býval někdejším objektem tvůrčího obdivu a inspirací pro mladičkého Boba Dylana: „… Hey, hey, Woody Guthrie/I wrote you a song..“ „…Hey, Woody Guthrie, but I know that you know/All the things that I’m a sayin’ an‘ a-many times more/I’m a-singin’ you the song, but I can’t sing enough, ‘Cause there’s not many men that done the things that you’ve done…“ „Hej, hej Woody Guthrie, napsal jsem pro vás song…“ „… Hej, Woody Guthrie, vím, že sám dobře znáte všechny ty věci, které se snažím říct’ já a ještě mnohem víc/ zpívám pro vás tenhle song, ale stále to nestačí/páč není moc chlapů, kteří dokázali věci, jaké jste dokázal vy…“ (Bob Dylan, Song To Woody, 1962).
Jak bylo po vydání Mermaid Avenue (1998) brzo jasné, nápad stojící za touto nepravděpodobnou kombinací – Guthrie, Bragg a skupina Wilco – byl zábleskem čistého génia a velmi vděčným počinem. Ukázalo se, že Guthrie byl mnohem komplexnější persona než ona karikatura, do níž byl po celé věky vtěsnán. Jasně, byl sice oním potulným a agitujícím levicovým bouřlivákem, který burcoval proti chamtivosti a sociální nespravedlnosti. Ale současně byl též akutně bystrým pozorovatelem kultury své doby, idealistickým snílkem, naivním romantikem, milujícím otcem a filozofujícím glosátorem poměrů ve své otčině.
Většina fanoušků celé této trojice se již od doby jejich původního vydání dozajista s deskami Mermaid Avenue, Vol. I a II stačila dobře seznámit. A to z velmi prostého důvodu. Písně jako California Stars, One By One, Way Over Yonder in the Minor Key, Remember the Mountain Bed či Airline to Heaven – jsou prostě čarokrásné zvukové šperky. Mě osobně přímo neodolatelně přitahuje drobná „zpívánka“ dokonale na prvním CD ztvárněná v sólovém podání Billyho Bragga. Jmenuje se Ingrid Bergman. V roce 1950 si její text Guthrie jako skicu načrtl do svého deníku. Jde o jeho neskrývané erotické snění o tehdejší neobyčejně půvabné a velmi inteligentní herecké ikoně fi lmové Evropy i Hollywoodu, která byla švédského původu a zářila ve fi lmech jako Casablanca, Komu zvoní hrana, v Hitchcockově hororu Spellbound či Rosselliniho neorealistickém snímku Stromboli z roku 1950, kdy Guthrieho očividně „dostala“. Viz ostatně tento úryvek jeho vlastního a jím samotným nikdy nenazpívaného ani zhudebněného textu: „… Ingrid Bergman, Ingrid Bergman, let’s go make a picture/on the island of Stromboli, Ingrid Bergman/…. Ingrid Bergman, you’re so pretty, you’d make any mountain quiver …. This old mountain it’s been waiting all its life for you to work it/For your hand 
to touch its bedrock, Ingrid Bergman…,“ čili česky něco jako: „Ingrid Bergman, pojďme spolu udělat fi lm/tam na ostrově Stromboli, ach … Ingrid Bergman…/Ingrid Bergman, jseš tak krásná, že i hora by se z tebe zachvěla…/A jako tahle stará hora, čekám celej život až přijdeš a tvá ruka se dotkne jejího podloží tvrdého jak skála … Ingrid Bergman…“ V těchto písních se najednou po letech našel důkaz, že Guthrie nebyl pouze jednostranným autorem protestního a politického agitpropu, ale že dokázal napsat i působivé milostné balady. Že vedle výrazových prostředků typických pro Okie „burana“ psal též prvotřídní básně hodné antologizace. Kromě toho, že byl radikálním rebelem, byl současně oddaným věřícím a velkým patriotem.
Byly-li oba první díly Mermaid Avenue natolik povedené, potom by se dalo logicky očekávat, že zbytek ze všech tehdy nahraných písní, tak jak je zařazený na Díle 3, už bude pouze jakousi vatou, z toho či onoho důvodu na předchozích dílech vynechanou. Naštěstí tomu tak není. Samozřejmě, jsou zde výjimky. Třeba píseň Be Kind to the Boy on the Road, kde slyšíme uširvoucí falsetto. Většina z těch nejlepších snímků na Díle 3 vyznívá dobře hlavně díky svému ztvárnění skupinou Wilco, jsou po stránce hudební více diverzifikované. Například song That Lonesome Wind That Blow se nám stává okamžitě jaksi subliminálně povědomý, neboť signifikuje silné stránky toho, co si kapela po svých mnoha inkarnacích ze své hudební minulosti zachovala: Tweedyho „obyčejnou“, civilní šarži vokálu, nepopiratelnou chytlavou melodičnost, pevně ukotvenou akordovou progresi a instrumentální parádičky, které však pracují ve prospěch písně samé a nikoli jejích interpretů.
Další z těchto songů, The Jolly Banker, je pozoruhodný hned ze dvou důvodů. Předně, je to klasický Guthrie. Zářný příklad toho, jak autor dokázal vytvářet své archetypální postavy, které jeho songům propůjčily pravdivost, význam a rezonanci. Jde o jeho hořkou, lakonickou satiru ze 40. let na hrabivé, byť vystupováním přátelsky a žoviálně se tvářící rudolící a vysmáté bankéře, kteří vás škrtnutím pera připraví o domov zabavením nemovitosti či farmy, která tvoří kolaterální zajištění vašeho hypotečního úvěru, který najednou z nějakého důvodu nejste schopni splácet. Tato píseň zvlášť aktuálně rezonuje v souvislosti se současnými a stále zuřivěji pokračujícími protesty amerického hnutí Occupy Wall Street, které podle zpráv z The New York Times nebo The Wall Street Journal snad už neusiluje pouze o to, aby se zabránilo výplatě nemravných megadolarových ročních odměn a bonusů dnešním wallstreetským „žoviálním“ investičním bankéřům, ale snad i o rozvrat celého bankovního průmyslu a potažmo společenského systému a nastolení socialismu v Americe. Nepřeháním. Nedávno byly například takto uvažujícími militantními protestujícími fyzicky napadeny pobočky banky Wells Fargo v San Francisku! Dalším důvodem pozoruhodnosti této nové verze písně je skutečnost, že její kredit je připsán nejnovějšímu posazu kapely Wilco, kde Nels Cline válí na v klíně posazenou steel kytaru a pohostinsky vystupující Feist hraje na „zahradní nástroj“ (fakt, přesvědčte se sami).
A potom je zde zvláštní rarita, píseň When the Roses Bloom Again. Jde o jednu z nejpůsobivějších věcí celého 3CD projektu Mermaid Avenue. Vypráví příběh vojáka, který musí opustit svoji milou a jít bojovat do války. Než však odjede, řekne jí, kde má hledat jeho hrob, bude-li zabit. Poté jí slíbí, že se znovu setkají až na tom hrobě rozkvetou růže fertilizované jeho tělesnými ostatky. Tweedy tento song interpretuje svým kouřem prosyceným vokálem nad vzdouvající se zvukovou zdí varhan. Drama písně kontinuálně graduje až překvapivě vyústí do atmosféricky rozmlženého finále. Jde o klasiku, zcela evidentně. Věc má však háček. Z Dílů 1 a 2 byla vynechána proto, že bylo dodatečně zjištěno, že nejde o song napsaný Woodym. Píseň sama se nakonec dostala na soundtrack fi lmu Chelsea Walls a zde v Mermaid Avenue byla ponechána proto, že jde o součást tohoto projektu, a to výjimečně bez ohledu na jejího autora.
Billy Bragg rovněž přispěl několika solidně vystavenými písněmi. Jeho hudební přístup je svojí formou úspornější, což však jenom podtrhuje Guthrieho kořeny spočívající ve folkové tradici. Například jeho Go Down to the Water, pouze s doprovodem banja a houslí, je Braggovou transformací Guthrieho příběhu o osobní ztrátě do posluchačovu mysl dlouho pronásledujícího keltského žalmu. Podobně si Bragg počíná v dalším songu Union Prayer. Třebaže výsledek je často dost vzdálen typickému zvuku Guthrieho muziky tak, jak ji máme zažitu, tyto songy jej staví do širšího hudebního kontextu a ukazují na kořeny amerického folku, které leží za Atlantikem – na ostrovním Albionu.
Projekt Mermaid Avenue měl, a nadále má, zřejmě daleko hlubší kulturní dopad, než si kdo při jeho vzniku dokázal představit. Oklahoma, kupříkladu, nakonec otevřela objímající náruč svému rodnému synovi. Jeho život a dílo jsou a nadále budou každoročně oslavovány v rámci akce Woody Guthrie Folk Festival, který jenom letos přilákal do Okemah tisíce jeho fanoušků z celého světa. A v hlavním objektu stoakrového komplexu vládních budov Oklahoma State Capitol v Oklahoma City už dnes také visí namalovaná Guthrieho oficiální podobizna. Ještě v roce 1998, kdy projekt Mermaid Avenue teprve vznikal, by to bylo cosi zhola nemožného. Tyto nové nahrávky Bragga a Wilco zřejmě také svým způsobem pomohly vzbudit vlnu opětovného zájmu o postavu tohoto rozporuplného, ale výtečného kumštýře. Nejen v jeho státě, nejen v jeho zemi, ale rovnou celosvětově.
