Black Mountain IV.

blackJe to už skoro pět let, kdy se leader kanadské pětice Stephen McBean objevil v Praze na festivalu Alternativa – tehdy to ale bylo s bočním projektem Pink Mountaintops. Ještě o rok déle si ovšem museli počkat příznivci jeho mateřské formace, vancouverských psychedelických rockerů, na jejich čtvrté album.
Nad tím se, stejně jako nad jeho předchůdci, vznáší opar více sedmdesátkových než šedesátkových veličin, ze kterých tentokrát také více vystupují zamlžené melodie Pink Floyd než dřívější temné riffy hardrockových dinosaurů. Důležitější ovšem je, že aniž by se původní retro na většině nahrávky vytrácelo, i tentokrát kapela ještě výrazněji směřuje k sice zvukově nakadeřeným, ale přesto tradičním písničkám. Září z nich především okouzlující hlas zpěvačky Amber Webber.
Osvědčené kořeny se nejvíce objeví v trojici skladeb, svým rozsahem přesahujících osm minut. Právě zde se stále udržuje původní „hippie atmosféra“ s až čichatelným konopným závojem, podpořená plochami analogových kláves, ale i zbytečným sentimentem. Staromilci u toho zřejmě zajásají, ale přesto je jasné, že nejzajímavější je přesně opačný přístup, kdy na tradičních inspiracích kapela staví nové konstrukce. Skvělé jsou v tomto směru výtečně vygradovaná You Can Dream a naopak křehká, až téměř folková balada Line Them All Up. Black Mountain si i po dvanáctileté existenci udržují původní rozpolcenost a nejednoznačnost, ve které se střídá sympatická poučenost tradicí s až provokativním parazitováním na hudební historii. A skutečnost, že to druhé tentokrát rozsahem převažuje, bohužel není tou nejlepší zprávou.

Jagjaguwar, 2016, 56:17

Přidat komentář