Bojovník Hugh Masekela

Jihoafrické dějiny první poloviny 60. let překypovaly významnými událostmi. V roce 1960 obdržel Nobelovu cenu míru „za boj proti rasismu a za občanská práva černošských obyvatel“ učitel a domorodý náčelník Albert Lutuli. O rok později se Jihoafrická unie stala republikou a vystoupila z Britského společenství národů. V roce 1963 získala rozsáhlou autonomii Transkei, první z černošských domovin, segregačních „států“ neboli bantustanů. V roce 1964 byl Nelson Mandela odsouzen k doživotnímu vězení. Trumpetista Hugh Masekela, jeden ze zakladatelů jihoafrické jazzové scény, sledoval většinu těchto událostí z exilu.
hugh_masekelaZ vlasti Hugh Masekela odešel v roce 1960, krátce po krvavém střetu policistů s demonstranty vedenými Panafrickým kongresem v Sharpeville u Johannesburgu. Protest proti povinnému nošení domorodých „pasů“ skončil zastřelením 69 neozbrojených osob, po němž následovalo vyhlášení stanného práva. Masekela, jeden z interpretů historicky prvního jazzového alba v jihoafrických hudebních dějinách (s kapelou Jazz Epistles), odešel nejprve do Londýna. Krátce poté se však přestěhoval do New Yorku, kde studoval klasickou trubku na Manhattan School Of Music. Stal se součástí komunity jihoafrických exulantů (krátce byl ženatý se svou krajankou, slavnou zpěvačkou Miriam Makebou), ale současně navazoval intenzivní styky s americkými hudebníky. Spřátelil se s „králem kalypsa“ Harrym Belafontem, opakovaně spolupracoval s Paulem Simonem a objevil se jako host také na nahrávkách skupiny The Byrds.
Své první sólové album s názvem Trumpet Africaine vydal v Americe v roce 1962. Z vlasti si za oceán přivezl vztah k jazzu a také lásku k tradičním jihoafrickým stylům, ale velmi brzy svůj žánrový záběr rozšířil. V roce 1968 se mu povedl nejhlubší komerční zářez. Jako interpret instrumentální skladby Grazing In The Grass se dostal na vrchol singlové hitparády a také získal svou jedinou nominaci na Grammy – v popové kategorii!
Kulturní atmosféra konce 60. let výrazně ovlivnila další Masekelovo hudební směřování. Aniž by přímo kopíroval o třináct let staršího Milese Davise, jeho nahrávkami z této doby se inspiroval. Formálně měl blízko k soul-jazzu a částečně také ke gospelu, i když obsahově se s duchovní hudbou vždy míjel. Vůči náboženství se ostatně pravidelně vymezuje dodnes. V roce 2013 například v rozhovoru pro City Press řekl: „Nejsem křesťan. Čtyřiadvacet hodin denně se věnuji hudbě a to je moje náboženství. Nepotřebuji se spolu s ostatními lidmi modlit. Ale mám obrovský respekt k přírodě.“
Kromě svobodomyslné atmosféry 60. let (sám vystoupil na slavném festivalu v Monterey v roce 1967) ovlivnily možná trumpetistův život i události o dvě dekády starší. Hugh Masekela se narodil několik měsíců před začátkem druhé světové války, ve které – vůbec poprvé – bojovali jihoafričtí bílí a černí vojáci bok po boku. Jako by na své starší kolegy chtěl podvědomě navázat, stal se Masekela velkým bojovníkem minimálně na dvou frontách. V první řadě z exilu svým uměním a postoji upozorňoval na pokračující diskriminaci svých černých jihoafrických soukmenovců a toto jeho volání vyvrcholilo v roce 1987 hymnickou skladbou Mandela (Bring Him Back Home). Součástí tohoto hudebního boje byly nejen umělecké aliance s dalšími africkými interprety (nigerijského hudebníka Felu Kutiho považoval za „více než přítele nebo bratra“), ale také samozřejmost, s níž bořil bariéry mezi rasami. S Paulem Simonem stál na jednom pódiu už v 60. letech. O dvacet let později se pak spolu s Miriam Makebou a členy souboru Ladysmith Black Mambazo stal součástí jihoafrického souboru, který slavného písničkáře doprovázel po celém světě na jeho turné k albu Graceland.
hugh_masekela2Mezitím, především v 70. letech, však Masekela bojoval svůj druhý velký boj, a to boj čistě osobní. „Hodně jsem chlastal, šňupal kokain, kouřil trávu, ale taky jsem měl dost silný organismus, nic mě nezdolalo. Jednoho dne jsem se ale vzbudil a řekl si: Jestli s tímhle neskončím, umřu. Také jsem věděl, že pokud se chci vrátit do Afriky, měl bych jít příkladem,“ svěřil se v roce 2000 Petru Dorůžkovi, „odjel jsem do Anglie do ústavu, kde mě nejenže naučili žít bez alkoholu a drog, ale také mi pomohli poznat psychologii návyku.“ O třináct let později pětasedmdesátiletý trumpetista, který denně sportuje, odpovídá na otázku, zda stále pije: „Ale ano, sem tam si dám drink, třeba trochu vína. Ale umím se hlídat, abych se neničil.“
Zatímco válku se závislostmi Masekela zřejmě vyhrál, jeho občanský boj proti rasové nerovnosti nekončí ani v době, kdy může opět po desetiletích exilu svobodně cestovat do své rodné země. Úděl bojovníka si, jak zdůrazňuje, nezvolil. Na jihu Afriky se narodil a cítí se tedy být předurčen k tomu, aby se s otázkou nerovnosti nějakým způsobem vyrovnal. Problém mimochodem nevidí jen v politice apartheidu 20. století. Sleduje rasové dějiny své země od 17. století do současnosti. A třebaže v Johannesburgu nedávno sdílel pódium s tamním rodákem světlé pleti Davem Matthewsem, s hořkostí tvrdí, že svým bílým krajanům nedokáže zcela odpustit. „Nemám sílu odpouštět,“ přiznal v roce 2012 v rozhovoru pro The Guardian. I dnes totiž podle něj v jihoafrické společnosti existují velké nerovnosti: „Neobtěžuje nás policie a nezatýkají nás kvůli maličkostem, ale rovnoprávnost stále neexistuje.“
Přestože Masekelu můžeme vnímat jako bojovníka na plný úvazek a bezpochyby mu v jeho občanských postojích fandíme, on sám klade na první místo hudbu. Údajně si nikdy nečte, co o něm píšou novináři. Život je totiž tak krátký, že se něčím takovým nemá smysl zabývat. Lepší je podle něj vložit všechnu energii to toho, aby si lidé na koncertech s chutí zatančili.
Zatímco v Ostravě před dvěma lety vystoupil s doprovodem pětičlenné kapely (s hráčem na perkuse ze Sierry Leone a čtyřmi jihoafrickými muzikanty), v Praze v rámci Strun podzimu vystoupí 5. listopadu v duu s americkým pianistou Larrym Willisem. Jejich intenzivní spolupráce sice trvá jen necelých deset let, ale poprvé se společně sešli už v roce 1972 na albu Home Is Where The Music Is. I v této komornější podobě se návštěvníci koncertu mohou těšit na výbušnou směs stylů. Recenzent v časopisu Rolling Stone to shrnuje slovy: „Masekela není univerzální muzikant. On je univerzálnost sama.“ Jeho aktuální směs jazzu, funku, soulu a jihoafrického stylu mbaqanga nevznikla jen tak z ničeho a ani není výsledkem jednorázového vědomého rozhodnutí. Trumpetista se k ní propracoval – nebo možná probojoval – na své hudební cestě, která trvá už více než padesát let.

Jste stále v plné síle, máte neuvěřitelně nabitý program koncertních turné a nahrávání a nezdá se, že byste se v dohledné době chystal zpomalit. Jak to děláte, že jste stále tak plný života, a jak nejraději relaxujete, když jste na cestách?
Nemám žádné tajemství pro spokojený život, snad jen – vždy jsem si cenil toho hlubokého úžasu ze zázraku vesmíru a úcty k němu. Už od raného dětství jsem byl atletického ražení a dodnes cvičím pokud možno každý den. Navíc chodím plavat všude, kde je dostatečně teplé počasí. Chodím, tancuji, skáču na trampolíně a víc jak deset let také důsledně cvičím tai-či. Snažím se jíst zdravě, ale nevymýšlím si kolem toho kdovíco. Hudba, tak jako vzduch, hlína a voda, je darem přírody pro všechny živé tvory, takže pokud si člověk štědře zavdává z její ohromující síly, získá z ní potřebnou posilu. Když jsem na cestě, tak se nejraději odreagovávám cvičením, vydatným spánkem a dobrým jídlem.

hugh_masekela3Co je pro vás nejdůležitější, když skládáte hudbu nebo vybíráte repertoár?

Jelikož jsem byl hudbou okouzlen už od narození, stále se na ni dívám z dětské perspektivy, a tak nejsem schopen v jakékoliv rovině analyzovat svůj vztah k hudbě. Když mě trkne nějaký nápad, tak se jím nechám vést. Někdy je velmi těžké skládat a člověk vzdá projekt, do kterého se pouštěl s velkým nadšením. Jindy zas člověka napadne píseň komplet včetně slov a hudby jen tak jakoby mávnutím proutku nebo nějakým čarováním. Hudba má neuvěřitelnou mystiku.

Co se vám líbí na hře v duu oproti vašim obvyklým vystoupením s celou kapelou?
Mě naprosto dostává spolupráce s jakoukoliv kombinací vynikajících umělců. Zvláště pokud se mezi účastníky vytvoří přirozená synergie, tak na počtu vůbec nezáleží.

Kdybyste měl ve třech větách popsat svého přítele Larryho Willise, jak byste to udělal?

Larry Willis je pro mě přítelem, bratrem a kolegou už po dobu 54 let a za tu dobu mi ukazuje stále stejnou tvář – opravdová věrnost a upřímné přátelství jsou středobody jeho života.
Larry Willis je jednou z nejvtipnějších lidských bytostí, které tu kdy po světě chodily – jeho harlemské průpovídky a vtípky vždycky způsobují záchvaty břichabolného smíchu a radosti.
Když Larry Willis hraje na klavír, je to jakoby hrál orchestr, kombo, duo, lahodný a radostný hlahol… Když mě doprovází, připadám si, jako bych seděl na velkém buclatém mráčku. Když hraje sólový klavír, všechny hluché uši se před ním mají na pozoru, Larry je prostě kouzelník.

Mnoho Čechů hledalo za doby komunismu v hudbě duchovní útočiště. Fungovala u vás hudba stejným způsobem během apartheidu?

Hudba dělala pro jihoafrické hnutí proti apartheidu divy. Třeba i tím, když v roce 1963 Miriam Makeba promluvila před Valnou hromadou OSN – svět si poprvé apartheidu pořádně všiml. A když v roce 1965 získalo album An Evening With Harry Belafonte and Miriam Makeba, které se skládá převážně z protestsongů, cenu Grammy, světu se otevřely oči zas o něco víc. Do roku 1985 měl každý umělec v kterémkoliv jazyce po celém světě na nějakém svém albu alespoň jednu písničku, která zatracovala rasistický režim Jižní Afriky. Většina zemí tak tlačila na svoje vlády, aby bojkotovaly Jižní Afriku. Milióny lidí kladoucích odpor uvnitř země zpívaly radikální militantní protestsongy na nejrůznějších pochodech a demonstracích. A právě pod tímto tlakem se apartheid nakonec rozpadl. ‚

Proč je hudba pro lidi důležitá?
Hudba je jako vzduch, hlína, slunce nebo voda, je to dar přírody, bez které by byl život velmi děsivý. Živé bytosti nemohou žít bez hudby. Kdyby hudba přestala existovat, zničilo by je to.

Přidat komentář