Boulpik: Konpa Lakay

boulpikTrubadúrské haitské písně schopné – jak kdysi v jiné souvislosti poznamenal Jiří Černý – roztančit i pivovarského koně. A to i v případě, že by kulhal na všechny nohy. Franckel Sifranc patří mezi veteránské trubadúry z přístavu Port- -au-Prince a kam dorazí, nemá s akustickým sextetem Boulpik jiné ambice než rozpoutat pořádně bujný večírek. Mezinárodní debut Konpa Lakay nestrhává pouze tanečně: podle evropského žebříčku world music patřil mezi nejhranějších deset alb uplynulého roku, zaujal hlasující v anketě magazínu fRoots i návštěvníky slavného festivalu Musiques Métisses ve francouzském Angoulême, kde se Boulpik poprvé představili v Evropě.
Franckel Sifranc vrací do hry v původní podobě hned dvě výrazné haitské tradice: potulné trubadúry (kreolsky twoubadou) a styl compas (kompa, konpa). Dravě, nearchaicky, na „první našlápnutí“ a to v době, kdy na Haiti poznamenaném dodnes katastrofickým zemětřesením zájem o starou hudbu mizí. Ocitá se tak – bráno humorně – v opozici vůči presidentu Michelu Martellymu: bývalé národní hvězdě compas, která ovšem styl zmodernizovala (doslova zaneřádila) syntezátory a elektrickými kytarami. Zatímco Boulpik spoléhají výhradně na dvě banja, kubánskou kytaru tres, bubny, perkuse a velkou basovou skříňku marimbula (vidíme na obalu). Sifrancovu lahodnému i šmirglovému hlasu pak kontruje kapelový sbor.
Trubadúři bavili dělníky na třtinových plantážích od 19. století: v malých sestavách, s písněmi reflektujícími obecná i ostře společenská témata. Později se přesunuli také do měst, kde od 50. let minulého století compas novodobě zpopularizoval jazzový muzikant Nemours Jean-Baptiste s dechy, až tak, že je považován za „otce compas“. Směsný afro-karibsko- -evropský styl je na Haiti a po celém Karibiku atraktivní nejen pro výrazný taneční rytmus: někomu může připomenout jamajské mento, trinidadské calypso, kubánský son nebo konžskou rumbu a ne nadarmo se mu také někdy říká moderní merengue, tedy „nejrychlejší tanec světa“, původem z Dominikánské republiky. A pokud si pamatujeme, že západoafrická loutna ngoni se během otrokářské éry proměnila v „negerské banjo“ v karibských koloniích, což důkladně zdokumentoval Alan Lomax, nemělo by překvapit, že melodické a rytmické vyhrávky compas stojí na banju.
Pro tucet skladeb jsou vedle rytmů primární odzbrojující melodie: zpěvné, zapamatovatelné, odlišitelné. Producent José da Silva (Cesaria Evora) se do Boulpik prý zbláznil okamžitě a neměl jediný důvod přemlouvat je k „evropské vstřícnosti“: zpěv v kreolštině s nádechem hudební patiny dodávají proto albu okouzlující atmosféru. Přesto sexteto zkonfrontoval s několika hosty: „kubánskou“ skladbu Lakay zjemňují housle Lazara Dagoberta Gonzaleze (Cubana All Star), akordeonista Allen Juste v Si Lavi Te Fasil a Jeremie dokazuje blízkost compas k merengue a kytarista Cain Madoka v Neg Dafrik odkazuje ke konžské rumbě.
Je Reviens Chez Nous od kanadského hitmakera Jean-Pierrea Ferlanda je tak trochu záhada: začíná ale veršem „v Port-au-Prince sněží“ a v Quebecu prý žije početná haitská komunita, tak snad proto.
Lusafrica, 2014, 49:59

Přidat komentář