Už Psalteria odhalila svou nejtěžší zbraň: ženskost. Dívčí kapela prý obnáší velkou sílu. „Ve volném čase se můžeme třeba dohadovat, která má hezčí náušnice nebo delší nohy,“ doplnila Kateřina Göttlichová (Augustinová) další z výhod Psalterie. Od lesa na to šla čtveřice hudebnic a zpěvaček také v případě inspiračního zdroje: zhruba tisíciletá éra středověku totiž nabízí neomezený prostor pro vlastní interpretační pojetí skladeb, vždyť první notové zápisy pocházejí až z 9. století. A ještě jedna fi kanost: muzikantky abyste tehdy pohledali, a takto zaměřená ryze ženská skupina představuje ne zrovna častý jev i dnes, což možná dost dobře pramení z faktu, že středověké církvi žena jako taková „zhmotňovala všudypřítomné působení všemocného ďábla“.
Psalteria počátkem roku 2007 zanikla, přivítejme ale BraAgas; tu samou hudební filozofii, dvě původní členky Psalterie – Kateřinu Augustinovou a Karlu Mateásko – a cosi, co je na první poslech z debutového alba No.1 zřejmé: zkrátka BraAgas jsou víc sexy. Na vysvětlenou, aby nedošlo k omylu: když chtěl novinář Colin Irwin při poslechu současného anglického folku, jemuž hodně vládnou ženy, vyjádřit slovy nepopsatelný pocit z nových nahrávek, bez dlouhých řečí napsal, že zní sexy. A basta.
Hudebnímu teritoriu zůstávají BraAgas – ještě Bety Josefy s Michalou Hrbkovou – věrné. Sefardské Španělsko, Galicie, Středomoří, země jazyka Oc, tedy Okcitánie (historické území na jihu Francie), trocha té střední Evropy a dokonce náš Jistebnický kancionál. S dřevěnými nástroji pronikají do historicky odlišných tradic decentně, sympaticky ztřeštěně nad věcí a vynalézavě; značnou roli tu sehrává dravý přístup k rytmice, což úpravám starých skladeb dodává moderní šmrnc. Žádné zasněně relaxační probírání se strunami louten spolehlivě zabírající během hradních slavností leda tak na buřty přecpané důchodce. Tahle hudba se hemží šťavnatostí a poťouchlou radostí nad rozvášněním – co si budeme namlouvat – suchopárných kancionálů.
BraAgas nepředstírají, že se narodily ve 14. století. Zabuší do davulu, sborově zaječí, rozezní šalmaj a vaše dosavadní zkušenosti ze školních výchovných koncertů budou navždy zatraceny. Nejedná se sice o nějaký středověký bigbít, náznaky tu ovšem jsou. To jen tak pro představu, proč by se jinak v dívčím časopise Bravo Girl v anketě Můj hudební idol objevily právě BraAgas.
Existuje, Kateřino pádný důvod pro rozpad Psalterie a vznik BraAgas?
Lehce vysvětlitelný asi ne. S Psalterií už to po těch osmi letech existence tak nějak nešlo moc dohromady. Nebyl tam hudební vývoj, který jsem si přála, a než vyměňovat lidi v kapele, raději jsem zvolila radikální řez a postavila novou. Nicméně dechařka Karla Mateásko se mnou hrála už v Psalterii a perkusistka Bety Josefy s námi občas hostovala také, takže jsme už věděly, co od sebe můžeme očekávat a šlo to jako po másle.
Ať jsem dělal, co jsem dělal, původ názvu BraAgas jsem nikde nevypátral. Co tedy znamená?
Ne? Zato naši příznivci ze španělsky mluvících zemí se vždycky ptají s úsměvem, co že to znamená česky, protože španělsky „bragas“ jsou kalhotky. To „A“ navíc je tam proto, aby to nebylo tak snadné. Chtěly jsme slovo, které dobře zní, které vystihuje to, že jsme ženská kapela a tohle nám připadalo vtipné.
U předešlé Psalterie jste toužila zůstat ve španělsky mluvících zemích a troše toho Severu. Což platí. Přibyla Okcitánie, ráj trubadúrů a písní, jejichž původní interpretace zůstává zahalená tajemstvím. To na druhou stranu skrývá možnost k vlastnímu pojetí. Proto jste si vybraly okcitánský repertoár?
Pořád lovím v podobných vodách, to je pravda. Okcitánské písně mě zajímají taky už dost dlouho, objevila jsem je před mnoha lety v podání kapely Mont Joia. Severu a Ibérii zůstaneme určitě věrné, ale nehodláme se nijak omezovat, už se poohlížíme i trochu víc na východ…
Nevím, jestli je to moje zdání, ale přijde mi, že v rytmech začínáte být neodolatelné. A vůbec práce s rytmickými nástroji, všechno to tleskání, pokřikování, hostující kontrabas. Akademismus nemá šanci, což je skvělé.
Temperament v lidové muzice je mnohem víc, než třeba intonace. Naše rytmika, to je zásluha především Bety, která je vynikající perkusistka – znáte ji určitě už z kapely Gothart. Hostující kontrabasista Karel Zich, taktéž z Gothartu, je opravdu přínos. Basa tvrdí muziku. Nejraději bychom si ho nechaly nastálo, ale má toho moc, tak si ho alespoň občas půjčíme.
Hraní na ulicích, slavnostech a podobných akcích zůstává vaší prioritou, stejně tak akustické nástroje. Cítím ale, že po prvním albu by mohlo následovat „No.2“, kde by mohlo být všechno jinak. Je to moc předčasná otázka? Například nějaká ta elektrika, více hostů…
Než přijde No.2, to bude ještě chvilku trvat. Všechny ty historické festivaly u nás i v zahraničí, to je náš chlebodárce, proto na našem repertoáru zůstává spousta středověké hudby. Ale jak ty písně, tak staré akustické nástroje máme rády. Nebráníme se však ničemu, dokonce v několika písních jsou použity elektronické prvky. Ale jsou dobře schované! O další desce začínáme uvažovat zatím opravdu pomalu a zlehka, takže zatím netušíme nic. Ale hosté budou určitě, to je jisté už teď. Práce s hosty je fajn a baví nás.
Dodnes lituji, že jste nemohly přijet na Colours Talent do Kuřimi. Nepochybuji o tom, že by vám tohle album vyšlo u Indies. Proč jste si vlastně vydaly album samy?
Bohužel jsme nějak vůbec nepočítaly, že bychom se do finále dostaly, nikdo nás tu neznal a na termín, kdy byla Kuřim, nám vyšel festival v Německu. Když se nám ozvali, už se to nedalo zrušit. Taky bychom asi měly problémy se splněním podmínek smlouvy pro nahrání desky. Hrajeme hodně v zahraničí a deska by se měla točit v době, kdy jsme opět hrály na dalších festivalech. Ale chtěly jsme vydat desku co nejrychleji, tak jsme zvolily vlastní náklad.
Zájem o sefardskou hudbu stoupá. Aman Aman (projekt Efrena Lopeze a Mary Aranda ze skupiny L’ham de Foc), Savina Yannatou nebo úplně naposled i v Praze koncertující Yasmin Levy. Když jsem se Yasmin zeptal, zda v tom částečně nehraje také roli fakt, že se tato hudba odjakživa předávala pouze ústně a tudíž skýtá prostor pro vlastní interpretaci, dala mi za pravdu.
Já jsem se se sefardskými písněmi poprvé setkala v podání Jany Lewitové někdy tak před deseti lety a hned mi učarovaly svojí zvláštní melodikou a krásnými texty. Mají v sobě úžasné příběhy a nádherné slovní obraty. Právě Mara Aranda, ještě než se pustila do projektu Aman Aman, se inspirovala už ve svých autorských písních pro L’ham de Foc sefardskými texty. Zmínil jste mimochodem zpěvačky, které velmi obdivuji. Yasmin Levy mě naprosto okouzlila a překvapila svým flamenkovým podáním některých písní, které znám. Prostor pro vlastní interpretaci ty písně určitě dávají, ale nijak víc, než jiné tradicionály, nebo staré písně. Je přibližně známo, jak se tyto písně zpívaly a hrály dříve a já se tomu určitě dost vzdaluji – doufám, že se staří sefardští hudebníci neobracejí v hrobech.
Lákají vás pouze španělsky a ladino zpívané písně? Co takhle turečtí Sefardé? Jejich rytmus by vás musel spolknout.
To je pro mě oblast neznámá a děkuji za výborný tip! Mohlo by to být pro nás hodně zajímavé.