Folková křehkost v elektronickém hávu působila v roce 2005 na debutu Bratří Orffů Bingriwingri jako zjevení. O osm let později však už jejich hudba tak překvapující není, i když druhá deska Šero je mnohem propracovanější, aniž by se vytratila chlapecká křehkost, na které nic nemění ani to, že Ivan Gajdoš má teenagerovský věk dávno za sebou. Aranžmá jsou bohatší, přesto si album zachovává folkovou průzračnost, kterou vytvářejí kombinace jímavého zpěvu a vybrnkávané kytary, i když kapela dokáže taky přidat na důrazu a nabídnout plný zvuk, jaký se objevuje v dramatickém Tunelu nebo titulní Šero postavené na riffech elektrické kytary a podpořené bicími. Orffové se pokusili řadě písní dát ostřejší zvuk a vygradovat se, což je patrné i v Trávách, ale už v úvodním Na dně krnovské propasti, kde se v závěru objevuje trubka, která je použitá i při gradaci v dalších skladbách.
Koncepční album s barrettovským tématem odcizení přináší příběh Serži Vantóše, jemuž se rozpadá vztah a utíká do fantazie. Nevyvíjí se ale lineárně, album s příznačným názvem, který vystihuje přesně náladu desky, tvoří kaleidoskop nálad, pocitů a impresí. Tomu odpovídá i hudba pojatá spíše jako soundtrack, jako koláž podmalovávající básnivé texty. Je však roztříštěná, Bratři Orffové se neustále snaží aranžmá ozvláštnit, zahalit do vrstev převalujících se zvuků, aby podtrhli každé slovo. Ani nabroušená titulní skladba se proto nikdy pořádně nerozjede, mlžný opar, který ji halí, tomu brání. Šero postrádá drive a s ním i osu. Rozpadá se do střípků, mnohdy podmanivých a působivých, ale bez jasnějšího směřování. Proměňuje se pod rukama, ukazuje pokaždé jinou tvář, která dávno není jen folkově minimalistická připomínající něčím Janotu nebo Majerovky. Sbor pomsty duchů se nese v duchu acid jazzrocku spojujícího Milese Davise s MC 900 Feet Jesus a The Cinematic Orchestra. Vymazán je vysloveně tepavá, Tunel zas skoro rockový a nic na tom nemění ani elektronický háv dark ambientu a opět vyvolaného ducha zvukových experimentů rané psychedelie. Záběr je však mnohem širší, některé pasáže dalších písní s křehkým vokálem Ivana Gajdoše připomínají náladou Náhrobní kámen George & The Beatovens či Šípkovou Růženku The Rebels. Šero pochází z prostoru za zrcadlem bez času, kde se všechny tyto prvky mohou současně potkat.
Šero je podmanivá deska znepokojující svou neuchopitelností, neustálými amébovitými proměnami a pohráváním si s chvějivými náladami. Nabízí mnoho zajímavých momentů, provokativní kombinaci chlapeckého projevu, který mě osobně irituje, s místy až překvapivou řezavostí. Lze se ponořit do její bezbřehé melancholie, fantaskních nálad, ale není na ní nic, čeho by se bylo možné chytit.
Quazi Delight Records, 2013, 50:34
