Po krásné písničkářské folkové odbočce na albu Mama Rosa (2009) se bubeník a skladatel Brian Blade vrátil via několik hostovaček (Aga Zaryan, Ron Miles, Iron and Wine) ke svojí „hlavní profesi“. K soudobému jazzu, do lůna „Společenstva meče“ (Fellowship of the Blade, tenhle prostinký vtípek prošel autocenzurou recenzenta proto, že naznačuje mystičnost epického kompozičního stylu i „mlžného“ soundu páně Bladeova), kde roli hlavních vypravěčů opět převzali místo zpěváků saxofonisté Melvin Butler a Myron Walden. Sestava The Fellowship Bandu doznala od předchozího alba Společenstva Season Of Changes (2008) jediné změny. Místo zaneprázdněného hvězdného Kurta Rosenwinkela nastoupil zdaleka ne tak známý a nápadný, ale také mimořádně intuitivní kytarista Marvin Sewell, kterého můžete znát třeba z desek Cassandry Wilson. Leccos z „folkařského“ přístupu ovšem přetrvává i na Landmarks. A nejde zdaleka jen o fakt, že celkový zvuk sexteta ovlivnil nováček Sewell, dávající přednost akustické či resofonické kytaře, vyškolený na blues z Delty a gospelu, který jakoby navazoval na dobu, kdy ve Fellowship působil Daniel Lanois. Nebo jen o vyhrávky ve „flétnových“ rejstřících melotronu Jona Cowherda v úvodu alba, působící jako hudba starosvětského hracího strojku. To spíš v Bladeovi coby autorovi definitivně zakořenily a nyní hezky vykvétají postupy, vstřebané během hraní s Bobem Dylanem či Joni Mitchell. Nebo v něm ony úponky spíše tkvěly odjakživa, vždyť už jedna ze stěžejních skladeb prvotiny Brian Blade Fellowship (1998) hrdě a právem nese název Folklore, a na Landmarks pouze nejsilněji interferují s Bladeovým pojetím jazzu. Kompozice Bonnie Be Good evokuje formu táhlé lidové balady, byť sofistikovaně „přeskládané“ a proaranžované, stejně jako „instrumentální morytát“ uvedený důrazným maršem bicích nástrojů He Died Fighting. O úpravě americké lidovky Shenandoah někdy z počátku 19. století (známé též pod názvem Across The Wide Missouri) nemluvě. Chytlavý centrální klavírní motiv v Ark.La.Tex nebo houpavé piano i rytmizace v Embers zase odkazují až téměř ke country. Převládá důraz na pravidelnost a výpravnost, na přehledné a půvabné melodie. Sóla a improvizace jsou přes svoji přirozenost a uvolněnost vlastně velmi disciplinované, „nepřetažené“. „Slovo landmark (mezník) jako by v sobě obsahovalo šipku. Myšlenkou alba je, že jsme se někam dostali sledujíc znamení, vymezující cestu. Na Landmarks se mi líbí aspekt výletu, který skladby, zdá se, zahrnují. Najdete tam krátká poetická zastavení, ale i dlouhé epické krajiny, kterými jsme cestovali,“ prozradil o albu Brian Blade v tiskové zprávě. Vystihl to přesně. Putování Společenstva má jasně vyznačený směr, je snadné a příjemné jeho cestu malebnými zákoutími sledovat. Blade sice posluchače vede těmi nejlíbivějšími a nejefektnějšími místy pomocí směrovek, ale nedělá z něj negramotného klopýtálka v davu turistů, nechává dostatek prostoru jeho fantazii.
Blue Note, 2014, 53:19
