Buddy Rich mě zvával na panáka

uni-obr-5-jan-konopasek-ve-studiu-cro-brno-u-prilezitosti-udeleni-ceny-gustava-bromaČeský jazzman Jan Konopásek, který 29. prosince 2016 oslavil osmdesáté páté narozeniny, patří spolu se svým parťákem a nejlepším  kamarádem  Karlem Velebným k zakladatelské generaci poválečného moderního českého jazzu.
V roce 1965 emigroval a pestrá životní dráha jej dovedla až do nejlepších světových jazzových orchestrů. Hrál mimo jiné pod takovými kapelníky, jako byli Woody Herman, Lionel Hampton, Buddy Rich či Guy Lombardo.
Potkali jsme se s Janem Konopáskem v brněnském Sono Centru při předávání Ceny Gustava Broma za rok 2016.  Tuto cenu uděluje Český rozhlas Brno – a loni to už bylo po devatenácté – za významný přínos českému a slovenskému jazzu. Hlasování nominačního okruhu, složeného z muzikantů, publicistů, redaktorů a festivalových dramaturgů, vyznělo tentokrát jednoznačně, a to navzdory skutečnosti, že laureát strávil větší část svého aktivního muzikantského života v zahraničí a ani po roce 1989 se v tuzemsku na veřejnosti příliš neukazoval. Jenomže Konopáskova role v zakladatelském období českého moderního jazzu je natolik nepřehlédnutelná a jeho další životní cesta pro české jazzmany natolik inspirativní, že udělenou cenu nikdo nezpochybňoval. Ba co víc, překvapily mne reakce i mladších hudebníků. V anketě hlasující trombonista Přemysl Tomšíček napsal: „Byl nám od dětství a je i dodnes velkým vzorem muzikality, srdnatosti a odvahy.“

Jan Konopásek se synem, první polovina 60. let. (Archiv Jana Konopáska)
Jan Konopásek se synem, první polovina 60. let.
(Archiv Jana Konopáska)

Když člověk sedí naproti Janu Konopáskovi, poslouchá jeho vyprávění, oplývající vtipem a nadhledem, když vnímá jeho skromnost a nenucené vystupování, tak mu až s odstupem dojde, co všechno tento chlapík zažil a na jakou úroveň vystoupal. Také Konopáskova paměť je fascinující. Sám vypravěč má pro běh svého života přiléhavý termín: episodissimo. Neuvěřitelné množství „epizod“, z nichž každá by vydala na povídku. Po několika setkáních slovo dalo slovo a dohodli jsme se s Janem Konopáskem, že jeho životní příběh proměníme v knihu, která by měla vyjít v roce 2017 v nakladatelství Galén. Z několika hodin záznamu, který jsme doposud pořídili, pocházejí i úryvky, jež jsou páteří následujícího textu.

Cestičky k jazzu
My jsme často jako děti pobývaly u tety Máši ve vile v Radlicích, kde bydlela i její dcera – moje sestřenice Eva. Byla o čtyři roky starší než já a byla velmi krásná. Ta na mě měla úžasný vliv. Když jsem hrál na piano, říkala: „Člověče, proč hraješ tady tohle, proč nehraješ něco jazzového?“ A zahrála nějaké boogie woogie. V té době těsně po válce přišel první film s jazzovou muzikou – byla to Rhapsody In Blue. Na ten jsem chodil a pak ještě na Zasněženou romanci s Chattanooga Choo Choo (pozn.: výrazným rysem byla účast orchestru Glenna Millera v jeho nejlepších letech). Tam jsem jazzu začal propadávat. Odhaduju, že v roce 1946 jsem začal chodit na Vlacha, na koncerty do divadla ABC. V jeho orchestru mně úplně učarovala altka (altsaxofon), jak ji hrál lídr sekce Karel Krautgartner. Říkal jsem si, že si na altku našetřím. Ale uběhlo sedm let, dvě měnové reformy, a neušetřil jsem na ni. Byla to hodně drahá záležitost.
Únorový převrat Konopáskovu rodinu postihl, tatínek – obchodník a úředník –ztratil postupně své dobré zaměstnání a skončil jako řidič dodávky. Dospívajícího Jana zastihla doba stalinismu a politických procesů na gymnáziu, do vedlejší třídy chodila dcera popravené političky Milady Horákové a mezi jeho spolužáky patřili pozdější spisovatel Vladimír Škutina či psycholog Stanislav Grof.  Po maturitě se Jan nějakou dobu živil u rýsovacího prkna jako kreslič.

Studio 5 v kavárně Zimní stadion, 1958–60. Zleva: Luděk Hulan, Vladimír Tomek, Jan Konopásek, Artur Hollitzer, Ivan Dominák, Karel Velebný. (Archiv Jana Konopáska)
Studio 5 v kavárně Zimní stadion, 1958–60.
Zleva: Luděk Hulan, Vladimír Tomek, Jan Konopásek, Artur Hollitzer, Ivan Dominák, Karel Velebný. (Archiv Jana Konopáska)

Pak jsem šel na vojnu a dostal jsem se do posádkové hudby, úplnou náhodou.  Nastoupil jsem k tankovému praporu. Tam se děly věci!  To by vydalo na román…  Hned na začátku, před takzvaným přijímačem, jsme stáli po rotách na nádvoří, asi tři sta lidí, a každý se měl postavit podle toho, co by chtěl dělat.  Byla tam i muzika. Já jsem stál tak neutrálně vzadu, poblíž tankistů, ale Béďa Kuník, který už byl otřelý muzikant z civilu – hrál s Bradáčkem a s takovými kapelami – tak říká: „Honzo, co tam děláš? Pojď sem!“ – Udělal jsem tři úkroky doprava a už jsem byl hudebník.  U hudby jsem ale pobýval málo, protože jsem ještě hrál za posádku košíkovou a pořád jsme někam jezdili. Když už jsem ale hrál, tak jsem tloukl na malý bubínek.
První kapelník byl nadporučík Pšeničný, později známé jméno u posádkové hudby Praha. A taky předseda komunistů u posádky. Ten mě zkoušel. Já jsem se přihlásil na klarinet, protože jsem na něj předtím trošku vrzal, ale číst noty jsem neuměl. On mně předhodil jakýsi pochod z těch jejich knížek a já mu říkám: „Soudruhu nadporučíku, já noty moc číst neumím, ale kdybyste mi to přehrál, já si to budu pamatovat a pak se ty noty doučím.“  To byla nesmírná drzost. On na to: „Já přece nejsem žádný přehrávač písniček pro neumětely!“ 
V tu dobu byl na malý bubínek systemizován vojín kuriózního jména Mečislav Zlámal. Když jsem šel jednou kolem jeho cimry, tak jsem slyšel šíleně nesourodé  zvuky. Otevřel jsem dveře a říkám: „Co to děláš?“ A on: „Já to nenávidím! Půjdu k rotě!“ A šel. Pšeničný mě zavolal: „Hrál byste na malý bubínek?“  – „Strašně rád!“  On totiž ještě přede mnou vyhodil Vláďu Celbu, jehož mladší brácha Jaroslav, Jaryk, byl později hudební skladatel (poznámka: později autor známých dětských melodií k filmům o Křemílkovi s Vochomůrkou, Štaflíkovi se Špagetkou, Makové panence a dalším). Celba byl výborný klarinetista, ale byl v civilu z nějakých politických důvodů zavřený, a Pšeničný říkal: „Reakcionáře ve svém orchestru trpět nebudu!“ – Dal mně tehdy na třetí klarinet, ale viděl, že se mnou to není žádný terno, tak mi pak nabídl ten bubínek. A Celbu zavolal zpátky do kapely, protože oni to ti reakcionáři zkrátka někdy uměli, haha.
Já jsem vyfasoval bubínek a paličky, šel jsem ke kavalci a začal jsem se učit házet paličky v rytmu do výšky. Ne takové to šmé, jak se točí kolem prstů. Já jsem je při pochodu vyhazoval, točily se ve vzduchu, lítaly dost vysoko. Pak jsem začal i aranžovat a dával jsem dohromady kapelu: trumpeta, trombón a dva saxofony a rytmika, já jsem hrál celý bicí. Pro ni jsem napsal vůbec první aranžmá ve svém životě, nebylo to ani tak špatný….

Rychlý start mezi elitu

Jan Konopásek jako flétnista se Studiem 5 v kavárně Vltava, 1959. (Archiv Jana Konopáska)
Jan Konopásek jako flétnista se Studiem 5 v kavárně Vltava, 1959. (Archiv Jana Konopáska)

Po vojně se Jan na přání rodičů přihlásil na techniku, ale tam začal mít potíže kvůli souběhu s hraním, jímž se hned od vojny přiživoval.  Nakonec byl ze školy k zármutku rodičů vyhozen. Jeho muzikantská dráha však byla doslova raketová – během dvou let prošel od amatérského orchestru Ivana Štědrého přes Bartákův orchestr až do orchestru Karla Krautgartnera. Důležitou roli na této cestě hrál jeho kamarád, trumpetista Artur Hollitzer.
Ta moje osobní historie, to je taková šňůra nepochopitelných věcí a já se v tom dodnes ráchám.  Já jsem se o nic nesnažil, to prostě přicházelo samo… tedy především v osobě Artíka Hollitzera: „Chceš hrát s Krautgartnerem?“ – Já: „Jo, já, prosím tě…“ A on přišel ke mně, chytl mně za kravatu, utáhl ji, mně přeběhl mráz po zádech, a říká: „Přijď ve středu odpoledne, Zborovská 20, Karel Krautgartner tě chce vidět.“  Už o mně mluvili. Kája Velebný už u něj byl, Artík taky. Doporučili mě. Takhle to ti kapelníci vždycky dělají, i ve světě, že dají na to, co řeknou spoluhráči, protože to je svým způsobem objektivní. Zkrátka jsem přišel a Krautgartner se mnou jednal tak, že jsem si říkal, tak tohle asi je ten americký způsob. Nedělal se chytrým a povídá: „Pane Konopásek, já bych potřeboval někoho na tenora nebo na barytonsaxofon.“  – Já jsem ještě v tomto kritickém momentě měl takovou odvahu: „Víte, pane Krautgartnere, já bych nerad hrál na tenora.“  – „No, tak na baryton!“ – „Na ten bych hrozně rád, ale já ho nemám…“ – On říká: „To nevadí, na začátek ho vypůjčíme od Tymicha a pak si koupíte nový.“  A bylo to.
Jan Konopásek byl od mládí všestranně nadaný muzikant. Začínal na klavír, pak zkoušel hrát na klarinet, saxofon, v rekordně krátké době se naučil i na flétnu, jejíž vysoký hlas střídal později s hlubokým tónem svého životního nástroje, jímž se stal barytonsaxofon.
K tomu, že chci hrát na baryton, jsem přišel takto: U Bartáka na něj hrál Zdeněk Jareš. Jednou jsme hráli v Národním domě na Smíchově, to byl program, který se jmenoval „Pozor, nemluvit, nahráváme.“ – Bylo tam jako postavené studio, v něm kapela, a chodili tam hosté zazpívat si. Třeba Yvetta Simonová, kterou v té době ještě lidi neznali. Pak i Milan Chladil. Tam začalo jejich společné zpívání. Uváděl to Eman Fiala: „Tak babičko, pojďte, posaďte se tady k mikrofonu a až uvidíte zelenou, tak do toho můžete začít mluvit.“ Ona říkala: „A jak mám mluvit?“ – A on: „Jako doma. Ale trochu uberte!“ – Když se šlo na pauzu a baryton tam stál ve stojánku, tak mně napadlo: „Zdeňku, mohl bych si na něho něco zkusit?“ – „Jo, vždyť to tam stojí…“ Já jsem na něj – jak stál v tom stojánku – zahrál tři tóny, ne víc – a od té chvíle jsem věděl, že chci hrát na baryton. To byla taková nádhera!
Totiž to je věc, o které lidi většinou nemluví. To je takový zvláštní fyzický, anatomicky nepopsatelný pocit, když člověk hraje na hudební nástroj. Možná je to něco, o čem by mohl můj spolužák Standa Grof napsat nějakou studii: To je zkrátka lahoda, jaká se nedá popsat. Můžu popsat, proč mi chutná sladká věc nebo kyselá, můžu říct, že tělo tu kyselinu potřebuje, ale toto chutná z jiného důvodu – něco se ozývá v organismu. Já bych řekl, že to je to jediné, po čem se mi teď stýská, když už ze zdravotních důvodů nehraju. Ten pocit způsobuje, že člověk přijde domů a má chuť si zahrát, cvičit…

České vrcholy a pády

S Woodym Hermanem, Jan Konopásek vpravo. 1973–74. (Archiv Jana Konopáska)
S Woodym Hermanem, Jan Konopásek vpravo. 1973–74. (Archiv Jana Konopáska)

Karel Krautgartner svůj orchestr zrušil na vrcholu popularity, a to ve chvíli, kdy na něj začala stupňovat tlak StB. Ta chtěla získávat informace o cizincích, kteří chodívali v Praze na jeho koncerty. Karel Velebný, Jan Konopásek, Luděk Hulan a další založili průkopnickou skupinu Studio 5. Když potom Krautgartner dostal možnost vést nově založený Taneční orchestr Českého rozhlasu (TOČR), následovali jej, ale vedle toho ještě do roku 1960 hrávali i jako Studio 5. V roce 1961 se rozhodli osamostatnit a využili nabídky Divadla Spejbla a Hurvínka, aby zřídili stálou divadelní kapelu, která jednak bude hrávat pro představení, ale současně si bude moci hrávat svou hudbu. Tak vznikl S+H Quartet.
Dodnes se tradují chybné údaje z té doby. Poté, co jsme s Karlem Velebným odešli svorně od  Krautgartnera, protože my jsme měli teorii, že po dvou letech člověk něco musí změnit nebo jít od toho, založili jsme u „Hurvínka“ kvartet. Jmenoval se S+H Quartet, z něhož se postupně stal kvintet. Po nějakém čase, také asi po dvou letech, k nám přišel Laco Tropp na bicí a Laco Déczi na trumpetu. Já jsem byl rád, protože bylo nebezpečí, že všechno bude pořád stejné.  Začali jsme hrát hard bop, což se Karlovi Velebnému moc nelíbilo, poněvadž byl „odsouzen“ hrát většinou na piano a vibrafon nepřišel moc ke slovu. Navíc, ti dva slovenští muzikanti měli v sobě úplně jinou energii než Karel, ten byl takový filigránský, přemýšlivý, kdežto oni byli divočejší. Tak jsme se jednou s Karlem domluvili, že se rozejdeme – ne ve zlém, samozřejmě. Já jsem vedl kapelu dál pod jménem  S+H Quintet a Karel svoji formaci nazval SH Quartet. Když dnes čtu, že jsem byl členem SH Quartetu Karla Velebného, tak to není pravda.  Dokonce jsem někde četl, že jsem byl členem i Reduta Quintetu. Nebyl, nikdy.  Ten fungoval, když já jsem pak odešel z  S+H  Quintetu. To bylo z několika pohnutek. Jedna byla osobní třenice s Laczem Déczim. A hlavní důvod byl, že nám byl pořád zakazován výjezd do zahraničí. Velice výjimečně nás nechali vyjet. Tehdy přijel do Československa Rolf Kühn (vyhlášený německý klarinetista a saxofonista) vybírat kapelu pro mezinárodní workshop. Mně vybrali na baryton a Státní divadelní studio, pod kterým jsme působili, mě nepustilo. To jsem se rozzuřil.  Zničili mi patnáct kšeftů, což je – když je někomu přes třicet a ujímá se – rána pod nohy. Tak jsem přestal hrát, jezdil jsem půl roku po Praze jako taxikář a pak jsem utekl.

Do Německa a pak do Ameriky
Cesta do emigrace byla velmi dobrodružná. Jan Konopásek strávil dokonce krátkou dobu v jugoslávském vězení a nakonec se mu ilegálně podařilo přeplavat moře – asi tříkilometrovou trasu – do Itálie. Odsud se přesunul do Německa za sestrou. Živil se ledasčím, ale táhlo jej to vždy především k hudbě.
Muzikantský chlebíček však nebyl vždycky lehce stravitelný. Jednu dobu se Konopásek uchytil u kapely, která cestovala po Německu jako doprovod módní přehlídky.
Hráli jsme v Ulmu a těsně před tím se mně dostal do ruky východoněmecký časopis, kde jsem na titulní stránce. Bylo tam i moje jméno. Já jsem bydlel na pokoji s německým bubeníkem a ten pořád dělal narážky: „No jo, tadydle komunista…“  Říkal jsem mu, aby toho nechal, protože mě to velmi rozčilovalo. On ale začal šťourat a rejpat a tak jsem mu dal pěstí do žaludku. On se skácel,  spadl jako kudla  a byl na omdlení. V tom přišel do pokoje náš  konferenciér, s nímž jsem ohromně vycházel. To byl Němec, dělal legraci, a jmenoval se Fritz Schall. Ptal se: „Co se tady děje?“ – Tak jsem odpověděl: „On mně furt říká komunista a já jsem ho varoval, ať to nedělá.“ – „A tys ho praštil?!“  – „Jo.“  – „No, Jan, teď jsem si o tobě udělal jiné mínění. Tos neměl dělat, to je smutné.“ – Řekl jsem si: „Tak, ztratil jsem přítele, ale co se dá dělat.“ – Večer hrajeme a pohádal se pianista s bubeníkem. Na jevišti, při hraní. Tři sta lidí v sále a pianista odešel. Bubeník bacil paličkami a odešel taky. Kapelník, který stál vpředu s elektrickou basou, se podivil, co se děje, zavěsil tu basu a odešel taky. A teď jsem tam zůstal já sám, troubil jsem na tenora a věděl jsem, že když přestanu hrát, tak bude katastrofa. Hrál jsem odhadem čtyři minuty úplně sám, improvizoval jsem na Autumn Leaves, chodil jsem na rampě sem tam, vymýšlel jsem si „úžasné“ věci a teď jsem slyšel, jak si v zákulisí ti muzikanti nadávají. Načež se zase začali trousit zpátky. Lidi si mysleli, že to tak má být. Prostě nejhorší je přestat v takové situaci hrát. Fritz Schall stál v kulisách a byl úplně na mrtvici. Dohráli jsme a při večeři za mnou Fritz přišel a říká: „Jan, můžeš mně udělat laskavost?“ – „No, jakou?“ – „Mohl bys tomu bubeníkovi dát pěstí do huby?“ – Já povídám:  „No jo, ale to si o mně uděláš špatný mínění….“  A on: „Ne. To si ho zas vylepším.“ – Vše odpuštěno.
Jan Konopásek se nakonec – i díky kontaktům s lidmi jako byl věhlasný rozhlasový redaktor Joachim-Ernst Berendt či špičkový jazzový aranžér Peter Herbolzheimer – v Německu uchytil. Herbolzheimer mu doporučil ucházet se o místo barytonsaxofonisty v orchestru SFB (Sender Freies Berlin). V Berlíně zakotvil na dva a půl roku. Byl zde nominován i do mezinárodního orchestru The Berlin Dreamband, který byl sestavován pro účinkování na festivalu Berliner Jazz-Tage a natáčení mimořádných nahrávek. V roce 1969 jej dirigoval Stan Kenton a v následujícím roce Oliver Nelson.  Po nějaké době však Konopásek zatoužil přesunout se do jazzové země zaslíbené, do Spojených států amerických. To se mu podařilo v roce 1971. Dostal stipendium na vyhlášenou hudební školu v Berklee, kde absolvoval studium kompozice a začal tam také působit jako pedagog. Jenže pak přišlo překvapení: telefonát s nabídkou angažmá v kapele, o níž se českým muzikantům do té doby mohlo jen zdát – Woody Herman Thundering Herd.

V nejlepších orchestrech světa

Jan Konopásek ve studiu Českého rozhlasu Brno u příležitosti předání Ceny Gustava Broma, duben 2016. (Foto Jiří Plocek)
Jan Konopásek ve studiu Českého rozhlasu Brno u příležitosti předání Ceny Gustava Broma, duben 2016. (Foto Jiří Plocek)

U Hermana současně šlo o neobyčejně náročné angažmá. Když jsem se Jana zeptal na roční počet koncertů, tak mne ta cifra ohromila.
Tři sta padesát koncertů. Na Vánoce byly prázdniny a jinak nic. Woody měl dva roky dopředu vyjednané kšefty. Jenže když má člověk rodinu – to je právě ono: Například, když jsme byli  v okolí Bostonu, tak jsem mohl jet domů a vidět ženu a dítko, ale pak jsem podle itineráře věděl, že další dva měsíce budeme na západním pobřeží a vůbec je neuvidím. To už se toho člověk bojí. Jedině ta vášeň do muziky to může nějak přenést. Proto to starší muzikanti už nedělají. V takové  kapele si udělají jméno a pak si buď postaví vlastní kapelu nebo – a to je právě to nejtěžší, začne  boj o lokální hraní. Ty kliky na Manhattanu nebo v jiných městech jsou nezlomné, tam jich je! Černošská klika, kubánská klika, jiná hispánská klika, židovská klika. Oni drží spolu a nikoho mezi sebe nepustí.
Chlebíček jazzového muzikanta ve špičkovém orchestru je tvrdý a vyžaduje kázeň a obrovskou pohotovost. Zajímalo mne, jak taková kapela zkouší.
Vůbec se necvičí. Zkrátka se pořád hraje. Ti muzikanti jsou skvělí listaři. Hrajou přímo z not, jako když čteš noviny. A když se pak jde do studia, tak už je to ohrané. Na cvičení není čas. Všichni jsou hrozně disciplinovaní. Já jsem se tohle musel také naučit. Taky se tam nedělá, že by někdo někoho přeplácel, aby zůstal. Každý si váží svého jobu, odvede svou práci, ale když se mu to nelíbí, tak taky může jít, nikdo nikoho nedrží.
Popíšu, jak jsem nastoupil k Buddymu Richovi. U něj jsem začal na Silvestra v roce 1976. Cherry Hill Pennsylvania, kapela měla hrát na silvestrovském candrbále, John Williams měl zpívat. Velmi slavný zpěvák. A já jsem tam měl nastoupit na baryton. Tak jsem přijel, bylo to odpoledne. Buddy mluvil velmi úsečně: „Tak, pánové, zkouška. Chci slyšet saxofony.“ Kapela se postavila, já jsem byl na levé straně s barytonem, a Buddy vzal židli a sedl si přímo naproti mně. A hrajeme! – To bylo napínavé. Hráli jsme The Lady Is a Tramp, velmi rychle. Já jsem „zasunul“ třetí kosmickou rychlost. Tu písničku jsem sice znal, ale ne to aranžmá. Říkal jsem si, musím dávat největší pozor, abych v té věci nezničil napsaný rytmus a v nejhorším případě to doplním, jako kdybych do té písničky hrál sólo – to pak bude pasovat. Nesmí to být zkrátka špatně a nesmím tam jen něco brblat. Přečetl jsem to vcelku solidně. Odehráli jsme jeden a půl chorusu,  Buddy vstal a říká: „Jan, welcome to the band!“ A šel. Tak to bylo. To je otázka života a smrti. Skočím z toho útesu nebo ne.

Exilový časopis Denní hlasatel. Číslo, v němž vyšel text Josefa Škvoreckého Uskutečněný sen, ve kterém popisuje, jak jeho přítel Jan Konopásek dosáhl toho, po čem on sám od mládí jako amatérský saxofonista toužil. (Archiv Jana Konopáska)
Exilový časopis Denní hlasatel. Číslo, v němž vyšel text Josefa Škvoreckého Uskutečněný sen, ve kterém popisuje, jak jeho přítel Jan Konopásek dosáhl toho, po čem on sám od mládí jako amatérský saxofonista toužil. (Archiv Jana Konopáska)

Člověka, a zvláště pak muzikanta napadne, jaký je vztah lídra k jeho kapele. Například Gustav Brom byl pro svůj orchestr něco jako druhý otec – staral se o něj skoro jako o rodinu. V Americe je tomu ale jinak.
Nejlepší cesta je, když se moc nemluví. Zapřádat nějaké hovory s kapelníky, to oni nemají rádi. Je to případ od případu. Já jsem třeba vycházel výborně s Buddym Richem, kterého každý pomlouval. On cítil, že já ho obdivuju – i když jsem to nedával nějak moc najevo. Například chtěl, aby ho kapela pozorovala, když hraje sólo na bicí. Všichni se na něho vykašlali, samozřejmě, jenom já jsem jej takhle z toho levého křídla  pozoroval a říkal jsem si „středočeskej  muzikant u Buddyho Riche, to není možný!“ Haha. On vždycky tak trochu šlehl očima, byl to showman, a já jsem s ním zkrátka vycházel. No a taky, už jsem šel od Woodyho Hermana, tak jsem měl určitý kredit. Buddy  mně nechal hrát třeba dvě sóla za večer, což s barytonem nebývá, tenor odedře všechno. A taky mě pořád zval na panáky a na oběd. – Vycházeli jsme spolu zkrátka výborně.

Jazz je svoboda
Tento text je ohlédnutím za hudebním životem Jana Konopáska. Chybí v něm mnohé, především pak i další rozměry jeho života, který se netočil vždycky jen kolem jazzu. Konopáskova paměť je pestrou kronikou, v níž defilují jména českého kulturního světa stejně jako mnoho reálií světa za našimi hranicemi. Doufejme, že se nám tuto kroniku podaří přenést do knížky a s ní i hlubší vjem: Konopáskovu životní filozofii, v níž je jazz základním principem.
Kdysi mě zvali v Praze na Ježkárnu,  abych jim něco řekl o jazzu. Já jsem to pojal pod názvem Jazz je filozofie svobody.  Z toho neucuknu ani milimetr, protože jazz je svoboda všeho. Svoboda od konvencí, svoboda tvůrčí a také do značné míry svoboda odhmotnit se od toho věčného lačnění po penězích.  To není , jako když se kluci naučí tři akordy a hned přemýšlí, jak s tím budou vydělávat. V tom jazz není. Nemám také rád takové to fotbalové řevnění, třeba jako jazz proti klasice. To je příšerný nesmysl. Lidé si neuvědomují, jak vzdálené jsou to obory. Není ani podle mne výstižné tvrdit o někom, že je jazzový interpret. Jazz neinterpretuje nic. Interpret, pokud si to přeložím z latiny, tak to je prostředník, který vysvětluje něco od někoho někomu. Zatímco hudba klasická je reprodukční typ, tak jazz interpretuje nejvýš sám sebe. Je to především tvůrčí činnost. Ty dvě věci nemá cenu srovnávat.

Přidat komentář

2 komentáře u „Buddy Rich mě zvával na panáka

  1. Objednal jsem si knihu Jazzová odyssea (Jiří Plocek a Jan Konopásek), bohužel je již rozprodaná (spíš bohudík). Seženu ji !!!!!

  2. Moc se těším na knihu o Janu Konopáskovi.Zažil jsem ho již ve Studiu 5,znamenitý muzikant.