Buffy Sainte-Marie: Power In The Blood

buffyTahle opravdová indiánská babička je ostřejší než Keith Richards. Legendární písničkářka a aktivistka z národa Kríů se od první poloviny šedesátých let tak přesně trefovala do nepravostí způsobených bílým mužem, že si v dobách administrativy Lyndona Johnsona a Richarda Nixona vysloužila místo na vládní černé listině, zákaz vysílání v rozhlase, pokusy o cenzuru či přímo o znemožnění muzikantské kariéry. V porovnání s poměry reálného socialismu sice málem idylka, ale na svobodné státy severoamerické celkem síla. Kritickou mysl ovšem Buffy Sainte-Marie neztratila ani v dnešní době, kdy se naopak hodí do krámu některé menšiny protěžovat. A nevadí ani, že tři písně na novém albu jsou recyklované z jejích dávných desek. Nepozbyly totiž platnost. Stále není konec hledání vlastní identity Indiánů v moderní americké společnosti, jak Buffy před půlstoletím zpívala třeba v It’s My Way. Děti pořád ztrácejí zázemí a pocit kořenů a „oslepují svoje životy pilulkami a lží“ (Generation). Ale i nová „protivládní“ skladba The Uranium War zní pořádně štiplavě.
Po hudební stránce překvapí moderní sound. Nesuďme podle prvních tónů. Zmíněná úvodní skladba It’s My Way, kterou Buffy původně v roce 1964 nahrála jen s akustickou kytarou, získala podobu hybného, bohatě aranžovaného folk rocku. Skvělého, ale vlastně starosvětského. Ovšem hned druhá a titulní Power In The Blood zaujme využitím elektroniky a rytmických smyček, které se ke vskutku „tribálnímu“ projevu Buffy Sainte-Marie překvapivě dobře hodí. Vnucuje srovnání s jistou evropskou seveřankou – Mari Boine. Na elektronice postavené skladby jako Love Charms se s těmi folkrockovými či „indiánsky-etnickými“ (Ke Sakihitin Awasis) navíc dokáží střídat přirozeně. Bez pocitu zlomů, které by naznačovalo využití služeb hned tří producentů na jediné desce: na zvuku se totiž podepsali indie-rockový Michael Wojewoda (známý produkcí alb Barenaked Ladies či Rheostatics), dlouhodobý spolupracovník písničkářky Chris Birkett (pracoval také pro Shinéad O’Connor, Talking Heads či The Pogues) a dokonce John Levine (Selena Gomez!, K’Naan). Po tomto výčtu spolupracovníků už nás nezarazí ani fakt, že titulní skladba je vlastně coververzí bojovně angažované skladby britské elektronicko/indie rockové kapely Alabama 3, ke které si písničkářka dopsala pár vlastních slov. Za uši netahá ani další coververze, agitka Sing Our Own Song původně od skupiny UB40, kde se severské indiánské zpěvy potkávají s reggae a původní téma jihoafrického apartheidu se snadno přeneslo do rezervací původních Američanů. Nahrávka dokazuje přesně to, co tvrdí její název. V krvi je síla.

True North Records, 2015, 44:31

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *