DEBASHISH BHATTACHARYA
Indickou hudbu si Evropané spojují především s bubínky tabla a sitárem. O to větším překvapením je ohlas indických kytaristů. 
K těm světově nejúspěšnějším patří Debashish Bhattacharya, známý svým crossoverovým albem s americkým bluesovým kytaristou Bobem Brozmanem. Ale Bhattacharya je především erudovaný hráč indické klasické hudby, už ve svých čtyřiceti letech získal titul Pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru. Letos na jaře přijel do Londýna převzít cenu BBC World Music Award v kategorii Asie/Pacifi k, následující rozhovor vznikl před slavnostním koncertem.
Jaké jste měl dětství?
Narodil jsem se před čtyřiačtyřiceti lety v Kalkatě. Můj otec tam odešel z nynějšího Bangladéše, byl kazatelem ve vesnici, v níž žili společně muslimové a hindové, ale v době násilností při rozdělení indického subkontinentu na Indii a Pákistán musel s celou rodinou utéct. Pocházel z rodu hudebníků a básníků, on a moje matka učili nás děti hudbu ještě předtím, než jsme uměli psát. Také hráli divadlo na dvoře maharádžů. Moje sestra Sutapa je vynikající zpěvačka, bratr Subhashis hraje na tabla.
Zajímala vás i jiná hudba než klasická?
Zajímala mě lidová hudba, to co hrají Baulové, potulní hudebníci. A lidová hudba bývá často předlohou pro ragy.
Jak se vlastně utvářel váš hudební názor?
Já jsem se narodil v šedesátých letech, v době kdy indická raga byla v Bengálsku tou nejčastěji hranou hudbou, lidé celý rok vytrvale čekali, až přijedou mistři z Kalkaty, a já se těšil na ty celonoční koncerty, na které mě bral otec, hrál na nich Ravi Shankar i všichni další významní muzikanti. Když mi byly tři roky, našel jsem doma kytaru, byla to havajská lap steel kytara. Zabrnkal jsem na ni, a i když na osud nevěřím, vzápětí jsem se do ní zamiloval. V dětství posloucháte s čistou myslí, nemáte předsudky, výhrady, daleko lépe hudbu vnímáte, do paměti se vám otiskuje jako obrazy, a když si ty obrazy uchováte, tak to je vaše odměna, kterou milujete, nikdy o ty dary nechcete přijít.
Když mi byly čtyři roky, moje debutové vystoupení vysílalo All India Radio. A ve svých patnácti letech jsem rozhodl o svém osudu, není to věc nějaké osobní pýchy, ale dobře jsem věděl, že bych na ty své sny a obrazy nedokázal zapomenout.
Prošel jste ve svém muzikantském životě nějakým zlomovým bodem? Setkání s hodně silným muzikantem?
Když mi bylo dvacet čtyři let, mým učitelem se stal Pandit Brijbushan Kabra, průkopník indické slide kytary. Tehdy jsem na kytaru hrál už jedenadvacet let, a jeho hudba mě dlouho pronásledovala, učaroval mi jeho krásně průzračný tón, když brnká na struny nebo klouže po hmatníku, i čistota, s jakou svoji hudbu prezentuje. Napsal jsem mu řadu dopisů, na žádný z nich mi neodpověděl. Pak jsem se s ním v Kalkatě setkal prostřednictvím jednoho ze svých dřívějších učitelů. Kabra mě celý večer testoval jako svého potenciálního žáka, byl to téměř špionský výslech, a pak mě přijal jako svého syna. Tehdy jsem se vydal po zcela nové cestě.
Je to pro vás jiné, hrát pro západní publikum?
Nevěřím na žádné hudební hranice, také vidíte, že třeba nosím kalhoty, protože se mi líbí. Přijímám a respektuji cizí kultury, ale ostře protestuji, pokud někdo hudbu zneužívá. Když cestuji, všude slyším hudbu – na letištích, v supermarketech, na nádražích. Ale přitom tu hudbu všichni ignorují, a moje srdce hudebníka trpí. Když hudbě zasvětíte celý život, obtížně se smíříte s tím, že z ní někdo udělá bezcennou kulisu.
Debashish Bhattacharya se v mládí učil na západní kytaru i na sitár. Deset let strávil jako žák průkopníka indické slidekytary, jímž byl Pandit Brijbushan Kabra. Tehdy prý došel ke zjištění, že jeho posláním bude „sloužit jako můstek mezi indickými ragami minulosti a budoucnosti“. V současné době tvoří jeho nástrojovou výbavu ,trojice kytar‘, což má paralely v duchovních systémech Východu i Západu: Trinity je svatá Trojice křesťanů, Trinetra je vševědoucí třetí oko bohyně Durgy. Dvaadvacetistrunná kytara Chaturangi odpovídá tónovým rozsahem houslím, sitáru, sarodu a veeně. Ghandarvi má čtrnáct strun, rozsahem odpovídá veeně, sarangi, turecké loutně saz nebo fl amencové kytaře, a maličká čtyřstrunná Anandi je v zásadě slideukulele.
CALL OF THE VALLEY
Bhattacharyaův učitel Brijbushan Kabra hrál mimo jiné i na průkopnickém albu indické hudby Call Of The Valley. Původně vyšlo roku 1968, v době kdy indická hudba pronikala do světa díky Beatles a Ravimu Shankarovi. Od tehdy obvyklého formátu, kdy jedna raga zahraná jedním melodickým nástrojem naplní jednu stranu LP desky, se lišilo strukturou i obsazením. Call Of The Valley je příběhem z údolí hornatého Kašmíru, který střídavě vyprávějí tři melodické nástroje. Skladba má strukturu suity, kterou tvoří řetězec několika rag, odpovídajících – jak se v indické klasické hudbě sluší a patří – jednotlivým denním náladám. Dalším průlomovým faktorem je, že všichni tři sóloví hráči – Shivkumar Sharma na indický cimbál-santoor, Brijbushan Kabra na kytaru, a Hariprasad Chaurasia na bambusovou fl étnu, byli v době natáčení mladí a aspirující hudebníci, jimž právě toto album otevřelo dveře do světa. A mnohým posluchačům ze Západu, kteří do té doby hudbu z Indie neznali, album otevřelo naopak dveře na Východ.
JAK TO VIDÍ AMIT CHATTERJEE
Dalším významným indickým hudebníkem, který si jako nástroj zvolil kytaru je Amit Chatterjee. Na rozdíl od Bhattacharyi se pohybuje v obou kulturách, západní i indické. Jedenáct let byl jako kytarista i zpěvák členem Joe Zawinul Syndicate, ale vedle toho příležitostně hraje indickou vážnou hudbu na sitár.
Před několika lety se usadil v Česku, kde působí s vlastní sestavou Alliance i jako zvláštní host se skupinou Maraca. Jako kytarista čerpá z jazzu i rocku, ve studentských letech ho silně ovlivnila například Santanova nahrávka Black Magic Woman. Z jeho hry přitom čiší úžasný klid a nadhled, který indikuje zázemí v silné – a v tomto případě mimoevropské – kultuře. Jak tedy on vidí sbližování kytary s indickou hudbou? Jedná se skutečně jen o případ několika současných hudebníků? A jak pokračuje Amitova spolupráce s jeho evropskými spoluhráči? O tom všem je následující rozhovor.
I když vy a Debashish Bhattacharya hrajete každý jinou hudbu a Indie má navíc přes miliardu obyvatel, předpokládám, že o sobě navzájem víte?
Já jsem mu dokonce napsal text na jedno z jeho alb. Ale slide kytara má v indické hudbě mnohem delší historii než si lidé myslí. Nejvíce se na ni hrálo v Kalkatě, kde se Bhattacharya narodil, a odtamtud také pocházel průkopník tohoto nástroje, Batuk Nandi. Viděl jsem ho v sedmdesátých letech, když byl na turné ve Spojených státech, hrál na nástroj, jemuž se říkalo havajská kytara. Ta vypadá jako stará jazzová kytara, na kterou hrával Charlie Christian, ale má zvednutou kobylku, hraje se na ni želízkem, přičemž nástroj leží vodorovně, jako byste ho položili na stůl. Na rozdíl od spřízněné lap steel kytary, kterou tvoří jen hmatník, má tedy ozvučnou skříň. V Kalkatě se hodně rozšířila, dokonce ji měli doma v rodině mojí matky. V Kalkatě se často užívala v pop music.
Co všechno patří do té indické pop music?
Je odvozená především od bollywoodské filmové hudby, ale v Kalkatě existuje daleko širší spektrum populárních žánrů, včetně bengálského popu s indickými nástroji. Ta hudba vstřebává spoustu vlivů, hraje se v rádiu, vydává na singlech, má svoje hitparády, a lidé, kteří ji hrají, studovali indickou vážnou hudbu, protože v Indii, ať se chcete věnovat jakémukoli žánru, začnete u klasiky. Samozřejmě u indické, nikoli evropské.
KYTARA A VEENA
Takže ta havajská kytara, na kterou hrál Batuk Nandi, představuje docela významnou spojku mezi Indií a evropskou kytarou?
Jednu ze dvou. Tou druhou spojkou je klasický indický nástroj vichitra ve ena. Další spřízněné nástroje existují na severu i jihu Indie, pražcové i bezpražcové, hraje se na ně podobně jako na slide kytaru, nástroj tedy leží vodorovně, po strunách jezdíte dřívkem. Veena existovala dávno předtím, než do Indie přišla kytara.
Dalo by se tedy říci, že veena je takový fiktivní příbuzný havajské kytary?
Jeden ze současných indických hudebníků, Vishwa Mohan Bhatt, dokonce svoji kytaru pojmenoval Mohan Vee na, čímž možná leckoho zmátl: ve skutečnosti jde o kytaru, k níž přidal rezonanční struny.
Ale vedle obou nástrojů – tedy havajské kytary a veeny – je ve hře ještě jeden faktor. Dobrým příkladem je třeba virtuózní hráč U Srinivas, jehož nástrojem je mandolína. Proč zrovna mandolína? Mladý hudebník vezme do ruky nástroj, který je zrovna po ruce a nebo který je finančně dostupný. Srinivas si tedy vybral mandolínu a začal na ni hrát hudbu jižní Indie. Mnohem častěji se to ale děje s kytarou.
Proč právě s kytarou?
Kytara získala ve dvacátém století silné image na celém světě, včetně Afriky. Vznikl kult kytary: podívej, on je kytarista! Kytara přestala být pouhým nástrojem a stala se společenským jevem.
Možná s tím souvisí fakt, že na kytaru dokáže zahrát i amatér? Že s kytarou se lépe cestuje než se sitárem a že kytara snadno překračuje kulturní bariéry?
A navíc je tu jeden faktor ekonomický: kytara je nástroj snadno dostupný. Když zajdete do obchodu s hudebními nástroji, třeba do Bhargava v Bombaji, jsou tam stovky kytar, které jsou mnohem levnější než třeba veena, anebo dobrý sitár. Lidé je kupují, aby na ně jen tak amatérsky hráli, protože když se doopravdy učíte na sitár nebo veenu, je to velká oběť, vaše prsty procházejí mučírnou – a kytara je fyzicky daleko méně náročná.
Lze ale říct, že vše co lze zahrát na indické nástroje, se dá zopakovat na kytaru?
Spíš ne. Kytara má totiž některá omezení. Zaprvé: vlivem toho, jak je navržena kobylka, nemá to bohatství alikvótních tónů. Takže sitár má bohatší tón. Navíc, na kytaře se tóny nedají tak snadno ohýbat jako na sitáru. Indické nástroje mají dobrou dynamiku. Zvuk se zvedá, ztiší, podobně jako lidský hlas, hudebník dokáže zahrát melodii, která ,dýchá‘ jako člověk. A indická hudba je založena na hlase. Leckoho možná svádí ke srovnání, že i ty klouzavé tóny sitáru se podobají lidskému hlasu, ale to je jen jedna část. K hlasu patří dynamika. A sarod, sitár i veena mají lepší dynamiku než kytara. Takže pokud bereme kytaru jako sólový nástroj, nemá nic, co by nabídla navíc. Což se ale změní, když ji spojíte s dalšími melodickými nástroji. Díky tomu, že kytara má méně alikvotů, se lépe hodí pro ansámblové hraní, protože alikvoty při míchání s jinými nástroji způsobují ,zamlžení‘, kytara má tedy víc ,prezence‘
Na Západě znají sitár díky Shankarovi, sarod díky Ali Akbarovu Khanovi, a pak možná pár dalších nástrojů. Proč je tedy veena, onen fiktivní příbuzný kytary, při své důležitosti na Západě tak opomíjená?
Na Západě možná někteří také vědí o Hariprasadovi Chaurasiovi a bambusové flétně, o shenai, o sarangi… Ale zatímco ve smyslu prestiže stojí veena v Indii nejvýše, ve smyslu popularity nikoli. Což je snadno vysvětlitelné. Repertoár nástroje rudra veena je indickou paralelou evropské staré hudby, která se hraje na loutny, violu da gamba. Je to hudba velmi čistá, pomalá, ale ne tak vzrušující, jako sitár, musíte se hlouběji ponořit. Vzpomínám si na koncert v USA, na kterém hrál skutečný mistr, ale lidé to nedokázali vstřebat. Ta hudba je jemnější, nikoli ve smyslu síly, ale ve smyslu zvuku. Ta hudba je silná, ale velmi střízlivá.
JÓDLOVÁNÍ SE ZAWINULEM
Vy jste se jako host podílel na albu Maraky The Body Is Too Slow For Me, které letos vzbudilo nadšené recenze. Kdy vyjde váš debut s vaší českou skupinou Amit Chatterjee Alliance?
To album je skoro hotové, jen potřebujeme doplnit jednu skladbu, která přijde na místo Kuchlena, protože jsem ji nahrál s Marakou. Ale mám ještě další projekt. Před časem jsem hrál v Zawinulově klubu Birdland ve Vídni, s bratrem Zakira Husseina Fazalem Qureshim, který hraje rovněž na tabla. Dalším partnerem je Pete Lockett, což je dle indických měřítek jeden z nejrespektovanějších západních hráčů na tabla. Také hraje na bicí soupravu, latinské perkuse, bubny taiko, je velmi všestranný – hraje s Natachou Atlas a točí hudbu k fi lmům s Jamesem Bondem. Setkali jsme se v Londýně a zjistili, že jsme spřátelené duše, protože já jsem indický hudebník, který hraje západní hudbu, a on je západní muzikant, který pronikl do indické hudby. Nejprve jsme tedy dali dohromady trio s Qureshim, ale sestava se nakonec ustálila jako duo, jmenujeme se Taalisman, je to takový ambient crossover, ale protože jsme muzikanti a ne zvukoví manipulátoři, je tam i improvizace a interakce. Nahrávky máme na MySpace.
A nějaké plány v návaznosti na Zawinula?
Jeden – a velmi kuriózní. S Joem Zawinulem jsme hráli jednu docela atypickou skladbu, jmenovala se Bramborové blues, což se v rakouském dialektu řekne Erdapfel Blues, a v ní se jódlovalo. Roku 1995 ji Zawinul vydal na albu My People. Hráli jsme ji na koncertech v Rakousku, protože tam tomu lidé rozumějí. A jednou s námi vystoupil jako host zpěvák rakouské skupiny Broadlahn, který dobře jódluje, Zawinul zpíval, a já jsem hrál bluesovou kytaru. To bylo tedy mé první setkání s Broadlahn. A protože oni letos připravují velký projekt s hosty pro festival v rakouském městě Kremži, pozvali si mě jako kytaristu i jako zpěváka.