Casey Jones

„Hej, strojvůdci a železničáři, hej, ajznboňáci, výhybkáři, vyslechněte si tu hroznou nehodu, která potkala strojvůdce Příhodu.“ Notoricky známý text Jana Wericha vznikl „těsně po spojeneckém vítězství v Evropě, když jsme končili svou práci v americkém válečném rozhlasu“, jak se píše ve Voskovcově antologii Klobouk ve křoví z roku 1966.

V + W by se s touto pozoruhodnou baladou asi neseznámili, nebýt písničkáře Tonyho Krabera, jenž je během jejich pobytu v USA naučil několik lidovek z repertoáru folkových interpretů, jako byli Burl Ives nebo Josh White. Tak došlo k tomu, že se bývalí protagonisté Osvobozeného divadla pustili do překládání skladeb The Foggy, Foggy Dew (Když padla rosa do jetele), Big Rock Candy Mountain (Za mořem piva), Blue Tail Fly (Náš pán je pod drnem) a One Meat Ball (Půl párku). Amerického strojvůdce Johna Luthera Jonese, zvaného Casey, Werich překřtil na Frantu Příhodu a udělal z něj hrdinu, i když skutečný Casey Jones havárii zavinil. O tomto případu se zachovalo poměrně hodně zpráv díky péči zakladatelů muzea Caseyho Jonese v městečku Vaughan ve státě Mississippi, poblíž kterého se ona tragédie před více než sto lety udála. Začněme citací z článku v memphiských novinách Commercial Appeal, publikovaného bezprostředně po incidentu, tedy 30. dubna 1900. „Hrozná srážka se přihodila dnes ráno okolo čtvrté hodiny u stanice Vaughan, jedenáct mil severně od Cantonu. Strojvůdce Casey Jones byl na místě mrtev a posel expresní společnosti Miller utrpěl vnitřní, nikoli však vážná zranění.“

VÁLEČNÝ POKŘIK VIKINGŮ
Casey Jones přišel na svět 14. března 1863 (na jeho náhrobku je uveden rok 1864, ale podle údaje vepsaného jeho matkou do rodinné bible se narodil o rok dříve) na jihovýchodě státu Missouri (bližší údaje nejsou známy) jako nejstarší z pěti dětí venkovského učitele Franka Jonese a jeho ženy Anne.

Roku 1876 se Jonesovi přestěhovali do vesnice Cayce v okresu Fulton na západě Kentucky. Název města se tu vyslovuje dvouslabičně a mezi lidmi na dráze tehdy bylo běžné, že se jim přezdívalo podle jejich rodiště. Přestože se tedy jmenoval John Luther, jakmile nastoupil do práce, začali mu kolegové říkat „Kej-sí“, což vcelku logicky spelovali jako „Casey“. Sám Jones se však podepisoval buď „J. L.“ nebo „Cayce“. Roku 1878, kdy mu bylo patnáct, dostal Jones první zaměstnání: dělal telegrafistu v městečku Columbus. Ve všeobecnou známost však jeho přezdívka vešla až v roce 1884, kdy povýšil na signalistu a byl poslán do Jacksonu ve státě Tennessee. Zde si ho všimla dcera majitelky ubytovny, ve které spolu s ostatními železničáři bydlel, a 25. listopadu 1886 se za Caseyho provdala v jacksonském kostele sv. Marie. Novomanželé si v Jacksonu koupili domek na adrese West Chester Street 211 (i v něm je nyní muzeum) a brzy se rozrostli na rodinu se třemi dětmi. Jones byl vzorný otec i manžel, nepil, nekouřil a v práci si vedl na jedničku, takže získával stále lepší postavení. 23. února 1891 se mu splnil celoživotní sen: stal se strojvůdcem.

Byla mu svěřena parní lokomotiva pro přepravu nákladních vlaků na rušné trati mezi městy Jackson a Water Valley. Údajně byl tak spolehlivý a přesný, že si podle něj lidé v okolí řídili hodinky. Také ho už z dálky poznávali podle charakteristického zvuku jeho píšťaly, která prý zněla jako „válečný pokřik Vikingů“. Očití svědkové se shodují, že Casey miloval rychlou jízdu. „Topit pro něj byla práce, při níž vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a praskal hřbet,“ vzpomínal v rozhovoru pro Erie Railroad Magazine strojvůdce R. E. Edrington a průvodčí A. J. Thomas zase vypověděl: „Nikdy jsem neviděl, že by měl zavřenou pusu – vždycky se usmíval nebo šklebil. Čím rychleji mašina jela, tím byl šťastnější. Přesto měl pověst bezpečného mašinfíry.“

Roku 1893 se v Chicagu připravovala velkolepá Světová výstava a její organizátoři se obrátili na společnost Illinois Central Railroad s žádostí, aby jim zapůjčila členy svého personálu k obsluze zvláštních výstavních vlaků. Jones byl mezi těmi, kteří byli vybráni, aby celé léto dopravovali návštěvníky z VanBuren Street do Jackson Parku. Jednalo se o jeho první zkušenost s osobní dopravou.

OSUDNÉ MANÉVRY
V únoru 1900 byl přeložen z Jacksonu do Memphisu, aby řídil osobní vlaky na trati do Cantonu. Expresům tohoto typu, které kromě cestujících vozily i poštu, se říkalo „cannonball“ neboli „dělová koule“. Někteří strojvůdci práci na takových mašinách vzdali, protože nedokázali dostát zběsilému jízdnímu řádu. Přeložení znamenalo, že se Casey musí přestěhovat s celou rodinou, na druhé straně to však pro něj byla dobrá příležitost, jak v železniční hierarchii postoupit zase o schůdek výš. V Memphisu dostal na starost severní směr a lokomotivu č. 384. Oné osudné noci z 29. na 30. dubna 1900 však řídil lokomotivu č. 382 a jel na jih. Strojvůdce Sam Tate, jenž se měl původně postavit za páky v kabině „tři sta dvaaosmdesátky“, totiž náhle dostal křeče a nebyl schopen jízdy.

Casey právě dorazil z Cantonu do Memphisu, když byl požádán, aby se s Tateovým vlakem vrátil zpět do Cantonu. Lokálka o šesti vagónech už měla 95 minut zpoždění, Casey tedy urychleně naskočil na mašinu a spolu s šestadvacetiletým černošským topičem Simem Webbem začal žhavit stroje. Vlak se tehdy jmenoval New Orleans Special, později se však (i díky hitu countryového písničkáře Stevea Goodmana) proslaví jako City Of New Orleans. Výchozí stanici v Cantonu Casey opustil 50 minut po půlnoci. Pršelo a byla mlha. Do první zastávky v mississippské Grenadě však přesto dorazil rychlostí 130 mil za hodinu. Když projížděl kolem městečka Senatobia, nemohl si nepřipomenout, že se právě zde o několik měsíců dříve zabili při železničním neštěstí dva jeho kolegové. V Grenadě už měl zpoždění jen 40 minut, pak ovšem musel doplnit vodu, což zabralo čtvrt hodiny. Do stanice v Durantu už dorazil skoro na čas. Tam dostal další instrukce: v Goodmanu sjet na odstavnou kolej a počkat, až přejede vlak z opačného směru, a pak pokračovat do Vaughanu, kde pro změnu jemu uvolní cestu osobák č. 26, jedoucí též z opačné strany, tedy ze severu. Půjde-li všechno dobře, uvažoval Casey, mohl bych být v Cantonu na chlup přesně, tedy ve 4.05.

24 km před stanicí Vaughan však došlo k havárii, při které přišel o život. Co se stalo? Z východu byla na tomto místě k hlavní trati připojena odstavná kolej ve tvaru písmene D. Z druhé strany, tedy ze západu, se přibližně v polovině tohoto oblouku na hlavní trať napojovala jiná odstavná kolej, patřící ke stanici Vaughan. Řidič vlaku č. 26, jedoucí z opačného směru než Casey, by se za normálních okolností ,uklidil‘ na východní odstaviště, kde by v klidu počkal, až Jonesův vlak posviští kolem, a pak by se zase napojil na hlavní trať. Jenže vlak č. 26 přijel dřív a východní odstavnou kolej našel obsazenou. Zaplnily ji dva nákladní vlaky, z nichž každý přijel z jiného směru. Důvod? Udělaly místo témuž osobáku, kterému Casey uhýbal v Goodmanu.

Vlak č. 83, tažený dvěma lokomotivami, a vlak č. 72 byly dohromady delší než odstavná kolej. Na jejím jižním konci tudíž několik vagónů přečnívalo na hlavní trať. Aby mohl osobní vlak č. 26 provést svůj manévr – přejet výhybku v polovině oblouku a zacouvat na západní odstavnou kolej –, musely se mu vagóny klidit z cesty, což mohly udělat jedině tak, že se oba nákladní vlaky posunuly směrem na sever, čímž ovšem pro změnu přesáhly druhý konec odstaviště. Plán byl takový, že Casey včas dostane znamení od signalisty, aby zastavil, „dvacet šestka“ stihne zahnout na západ a nákladní vlaky se vrátí na svou původní pozici. Poté měl být Casey uklizen rovněž na západní odstavnou kolej a východní odstaviště se mělo v klidu vyprázdnit, načež by se Jones stejným manévrem jako řidič vlaku č. 26 vrátil na hlavní trať a pokračoval do Cantonu.

Staly se však dvě věci, které nikdo nečekal. Vlaku č. 26 se manévr zdařil, jenže právě když se nákladní vlaky vracely po dráze východního odstaviště zpět na jih, praskla prvnímu z nich, vlaku č. 72, hadice pneumatické brzdy a musel zastavit, takže zastavil i vlak č. 83, což mělo za následek, že jeho poslední čtyři vagóny zůstaly na hlavní trati. Druhou, osudnou chybu ale zřejmě udělal sám Casey. Oficiální zpráva o nehodě praví, že signalista vlaku č. 83 John M. Newberry uběhl přibližně 90 metrů směrem, odkud měl Jones přijet, a umístil na násep signalizační detonátory zvané „torpéda“, jejichž explozí měl být strojvůdce upozorněn, že je na trati překážka. Pak ušel ještě asi 20 metrů a čekal, až bude moci dát Caseymu osobně znamení signalizačními světly. Co se přihodilo dál, byl sled nešťastných náhod vedoucích ke katastrofě.

DO POSLEDNÍ CHVÍLE NA MAŠINĚ STÁL
Casey Jones se řítí tmou rychlostí 130 km za hodinu, a aby toho nebylo málo, před Vaughanem ho čeká dva a půlkilomentru dlouhá levotočivá zatáčka. Když topič Sim Webb uslyšel výbuch torpéd, běžel na místo, kde stál Casey, a z okna uviděl červené a bílé signální světlo. Pak se vrátil ke kotli, a jelikož měl z levé strany lokomotivy lepší výhled než Casey, spatřil jako první světla posledního vagónu vlaku č. 83. „Ach můj bože, něco je na trati!“ zavolal na Caseyho a ten na něj okamžitě zakřičel: „Skoč, Sime, skoč!“ Sim Webb poslechl a až na to, že si lehce narazil bok, se mu při pádu nic vážnějšího nestalo. „Vzpomínám si, že když jsem skočil, Caseyho mašina vydala dlouhý, pronikavý hvizd,“ svěřil se později Janii Jonesové. „Myslím, že chtěl varovat řidiče nákladního vlaku, aby mohl také vyskočit.“ Těsně před srážkou se Jonesovi podařilo zázračně snížit rychlost ze 120 km/h na polovinu. (V této souvislosti nelze nevzpomenout na nedávné železniční neštěstí u Studénky, kde se strojvůdci podařil podobný husarský kousek.) Právě proto lidé na Caseyho vzpomínají jako na hrdinu, přestože nehodu svým přehlédnutím Newberryho signálů v podstatě způsobil.

Na druhé straně je ovšem třeba přiznat, že ve znalecké zprávě o nehodě, vypracované 13. července 1900 generálním superintendantem společnosti Illinois Central Railroad A. S. Sullivanem, se vyskytují jisté nesrovnalosti: pokud Sim Webb slyšel explozi a pak teprve uviděl světelné signály, nemohl Newberry čekat 110 metrů před místem nehody, ale musel stát mnohem blíž. Někteří historici dokonce pochybují, že tam vůbec byl. Rovněž je pozoruhodné, že bezprostředně po události Sim Webb řekl novinářům něco naprosto opačného: „Neviděli jsme žádného signalistu nebo světla, neslyšeli jsme žádnou explozi. Prostě jsme najeli přímo do vagónu.“ Že by železniční společnost tak trochu upravila fakta? Po letech J. M. Newberry (1873–1939) napsal Jonesově vdově, zda by mu neposkytla nějaké bližší informace o svém manželovi – prý má nápad na film, který by jim oběma vydělal miliony. Jeanie Jonesová mu odepsala: „Kdybyste byl té noci na svém místě, můj muž by dnes žil.“

Tak či tak, lokomotiva č. 382 řízená Caseym Jonesem projela jako nůž dřevěným vagónem plným sena, potom dalším, jenž byl naložen obilím, a po nárazu do třetího vagónu s dřívím vlak vykolejil. Casey „do poslední chvíle na mašině stál“ a snižoval rychlost, čímž sice zachránil pasažéry, ale sebe vehnal do jisté záhuby. Proto také známe přesný čas kolize – Caseyho hodinky se totiž zastavily 30. dubna 1900 ve 3 hodiny 52 minut ráno. Když ho našli pod rozbitou lokomotivou, svíral údajně jednou rukou brzdovou páku a druhou táhlo píšťaly. Podle jednoho svědka mu roztříštil hlavu dřevěný odštěpek, jiný viděl, že má krk proražený kovovým šroubem. Přítomní železničáři vzali ze zavazadlového vozu vykolejené soupravy lehátko a odnesli na něm Caseyho do nedalekého depa. Zde, v jednom ze zaparkovaných poštovních vagónů, Jones zemřel. Cestující vyvázli bez úhony, jen jeden měl lehké zranění a dva utrpěli otřes. Ráno byly Jonesovy ostatky převezeny vlakem č. 26 do Jacksonu. Smuteční obřad se konal následujícího dne v kostele sv. Marie – na stejném místě, kde se nebohý strojvůdce o čtrnáct let dříve ženil. Pohřbu na hřbitově Mount Calvary ve východní části Jacksonu se zúčastnilo i patnáct železničářů z Water Valley, kteří kvůli tomu urazili cestu dlouhou 190 kilometrů. Na místě nehody se od té doby vystřídaly houfy zvědavců – i deset let po neštěstí byl prý otisk Caseyho lokomotivy v náspu na východní straně kolejí u Vaughanu dobře patrný. Rozbitou mašinu č. 382 se podařilo opravit, do roku 1912 však ještě třikrát havarovala a při posledním incidentu zabila čtyři muže.

Černošský topič Simeon T. Webb, zvaný Sim, se dožil 83 let a zemřel roku 1957 v Memphisu, jen pár bloků od stanice, ze které kdysi vyrazil na Caseyho poslední cestu. Caseyho vdova Janie Jonesová odešla na věčnost jen o rok později. Po Caseyho smrti následovala příklad své matky a zřídila si v Jacksonu ubytovnu pro železničáře. Na cesty s sebou místo jízdenky brala kartičku, na které stálo: „Jsem žena Caseyho Jonese z Jacksonu v Tennessee a ráda bych se svezla vaším vlakem.“ V rozporu s pointou Jana Wericha („hlas lásky a matky Přírody nedal spát vdově Franty Příhody“) se už nikdy nevdala, dožila se požehnaných 92 let a byla pochována vedle svého manžela. Dodejme, že v roce nehody jí bylo sedmatřicet, jejímu staršímu synovi Charlesovi dvanáct let, dceři Helen deset a benjamínkovi Johnu Lloydovi, kterému říkala Casey Junior, byly čtyři.

SJETEJ CASEY A NOVEJ TAŤKA Baladu o Caseym Jonesovi měli v repertoáru salónní zpěváci (Vernon Dalhart, Billy Murray), bluesmani (Furry Lewis, Mississippi John Hurt), folkoví písničkáři (Pete Seeger, Dave Van Ronk) i countryové hvězdy (Jimmie Rodgers, Johnny Cash). Levicově orientovaná skupina Almanac Singers v roce 1955 natočila parodii z pera popraveného odboráře Joe Hilla, v níž se z hrdinného strojvůdce stal úlisný stávkokaz. Paul Tremaine se svým orchestrem zase písničku ve 30. letech zjazzoval a pod názvem Steamboat Bill v ní vyprávěl o kapitánovi mississippského parníku Whippoorwill, jenž se pokusil překonat rychlostní rekord konkurenční lodi Robert E. Lee, na což samozřejmě doplatil. A rocková skupina Grateful Dead nahrála na album Workingman’s Dead z roku 1970 svou vlastní píseň Casey Jones, jež sice ze sto let starého příběhu vychází, ale strážce památky Caseyho Jonese jen pobuřuje, neboť začíná slovy „sjetej kokainem řídí svůj vlak“. U nás se balady kromě Jana Wericha zhostili Greenhorns, Ladislav Vodička, a dokonce i Pavel Dobeš, jenž na album Něco o Americe z roku 1995 nazpíval variantu s názvem Casey R.

Kdo je ale skutečným autorem? S úplně první verzí přišel Caseyho přítel, černošský čistič lokomotiv Wallace Saunders, jenž pracoval v železniční dílně v Cantonu. Jones měl spoustukamarádů – jak se říká, byl v kolektivu oblíben. „Wallaceův obdiv ke Caseymu však hraničil s uctíváním,“ prozradila Janie Jonesová v roce 1928 v rozhovoru pro Erie Railroad Magazine. Hudebně nadaný Saunders prý vymýšlel písničky na počkání a baladu o neohroženém mašinfírovi složil bezprostředně po nehodě. „Měla okamžitý úspěch,“ tvrdí železniční historik Bruce Gurner. „Brzy si ji pískali a zpívali všichni z Illinois Central.“ Když ji uslyšel strojvůdce William Leighton, seznámil s ní své bratry Franka a Berta, kteří se živili jako vaudevilloví umělci. Ti ji začali zpívat v divadlech po celých Státech, a právě oni k ní přidali charakteristický refrén „Casey Jones na lokálce svojí“.

Když ale skladba vyšla roku 1902 poprvé tiskem, byli pod ní jako autoři podepsáni texař T. Lawrence Seibert a skladatel Eddie Newton, kteří psali kuplety pro tehdejší kabarety. V závěrečné sloce jejich varianty s názvem The Brave Engineer (Statečný strojvůdce) se říká: „Paní Jonesová si našla novýho taťku na dráze do Salt Lake.“ Když se to paní Jonesová dozvěděla, prohlásila, že si nepřeje, aby se tyto verše v její přítomnosti zpívaly. Nicméně právě odtud asi Werich vydedukoval, že „na světě ji netěšilo vůbec nic, až se vdala za muže od železnic“. Během první světové války si baladu osvojila spousta dalších umělců, jejichž nahrávky se ve své době prodávaly po statisících. Jonesova rodina však z tohoto úspěchu neměla ani cent. Natož Wallace Saunders.

CASEY JONES
Come all you rounders for I want you to hear
The story told of a brave engineer
Casey Jones was the rounder’s name
On a heavy six-eight wheeler he rode to fame
Caller called Jones about half-past four
Jones kissed his wife at the station door
Climbed into the cab with the orders in his
hand
Says, “This is my trip to the promised land”
Through South Memphis yards on the fly
He heard the fireman say, “You’ve got a whiteeye“
All the switchmen knew by the
engine’s moans
That the man at the throttle was Casey Jones
It had been raining for more than a week
The railroad track was like a bed of a creek
They rated him down to thirty mile gait
Threw the south-bound mail about eight
miles late
Firman says, “Casey, you’re running too fast
You run the block signal the last station
you passed”
Jones says,
“Yes, I think we can make it though
For the steam’s much better then ever I know”
Jones says, “Fireman, don’t you fret
Keep knockin’ at the firedoor, don’t give up yet
I’m goin’ to run her till she leaves the rail
Or make it on time with the south-bound mail”
Around the curve and a-down the dump
Two locomotives were a-bound to bump
Fireman hollered, “Jones, it’s just ahead
We might jump and make it but we’ll all be
dead”
’Twas around this curve he saw a passenger
train
Something happened in Casey’s brain
Fireman jumped off, but Casey stayed on
He’s a good engineer but he’s dead and gone
Poor Casey was always all right
He stuck to his post both day and night
The loved to hear the whistle
of old Number Three
As he came into Memphis on the old K. C.
Headaches and heartaches and
all kinds of pain
Are not apart from a railroad train
Tales that are earnest, noble and gran’
Belong to the life of a railroad man

CASEY JONES
Pojďte sem vy všichni, co jste na dráze,
protože chci, abyste slyšeli příběh o statečným
strojvůdci.
Casey Jones bylo jeho jméno,
na starý osmikolce si dojel pro slávu.
Dispečer povolal Jonese okolo půl pátý.
Jones políbil ženu v nádražních vratech,
s intrukcemi v ruce se vyhoupl do kabiny
a povídá: „Tohle je má cesta do zaslíbený
země.“
V letu projel stanici Jižní Memphis,
slyší topiče: „Máš zelenou!“
Všichni výhybkáři to poznali
podle nářků mašiny,
že ten chlap, co škrtí klapky, je Casey Jones.
Pršelo už dýl než tejden,
kolejema tekly potoky.
Přikázali mu zpomalit na třicet mil za hodinu,
pošta, co vez na jih, by měla osm hodin
zpoždění.
Topič povídá: „Casey, jedeš moc rychle,
za poslední stanicí jsi měl ubrat.“
Jones na to:
„Jo, stejně myslím, že to můžem zvládnout,
ta mašina maká jako nikdy.“
Povídá: „Topiči, nezmatkuj,
nalož kotel, nevzdávej to,
pojedu a buď vykolejím,
nebu tu poštu na jih dovezu včas.“
Tam v zatáčce, co je ten sráz,
se měly nabourat dvě lokomotivy.
Topič zahalekal: „Jonesi, je přímo před náma!
Skočme, do toho, nebo je po nás!“
Právě v tý zatáčce, když uviděl osobák,
něco se hnulo v Caseyho mysli.
Topič vyskočil, ale Casey zůstal.
Byl to dobrej strojvůdce, jenže teď je v pánu.
Chudák Casey byl vždycky tak poctivej,
sloužil dnem i nocí.
Všichni rádi slyšeli tu píšťalu starý trojky,
když přijel do Memphisu na svý Dělový kouli.
Hlavobol a srdcebol a jinej bol
patří k práci na železnici.
Upřímný, ušlechtilý a velký skutky
patřej do života železničáře.