Dne 18. října svým pravidelným, od roku 1996 jednou měsíčně pořádaným nočním koncertem v klubu Blueberry Hill v St. Louis oslavil své již osmdesáté narozeniny stále vitální Chuck Berry. A v lednu, po téměř dvacetileté tvůrčí pauze, mu dokonce vyjde CD se zcela novým původním materiálem. Podle jeho pianisty Roberta Lohra bude deska překvapením pro mnohé, neboť jde o pomyslné setkání Berryho s Rayem Charlesem – černý gospel se dynamicky prolíná s country žánrem. Lahůdkou má být parádní song Big Boys, vystřižený v klasickém, spoustu let tolik obdivovaném Berryho idiomu. Chuck Berry, kterého jsme před časem viděli i u nás, rovněž v posledních letech stále častěji vystupuje spolu se svým synem Charlesem (kytara) a dcerou Ingrid (zpěv a harmonika). Dodnes s entuziasmem předvádí svůj originální ,kachní krok‘, svérázný a celá desetiletí mnohými napodobovaný skákavý pohyb po pódiu, který jej napadl při jednom koncertě v New Yorku v roce 1956. Intuitivně jím ,zchoreografoval‘ vůbec první podobu scénické prezentace rockové éry a udal tak tón, jak má vypadat vedle zvukové stránky rocková show po stránce vizuální. Jeho žonglérské kousky s kytarou za zády, na zemi či nad hlavou mnohem později imitovali jak Hendrix, tak řada dalších. Jedinou známkou jeho požehnaného věku, neboť jinak je stále mladistvě štíhlý a agilní, je občasný výpadek paměti na pódiu, kdy třeba zapomene text sloky, kterou zpíval snad již tisíckrát předtím. Gestem se vysměje sám sobě a kapela to za něj dozpívá. V kondici se udržuje manuální prací – vlastnoručně provádí drobné opravy budov, seká trávník či štípe polena ve svém Berry Parku, stošedesátiakrové nemovitosti ve Wentzville v Missouri, kde část roku bydlí a kde má své nahrávací studio. Jen velmi zřídka poskytuje interview. Výjimku učinil v dubnu 2005, když zemřel Johnnie Johnson, výborný boogie-woogie pianista a jeho dlouholetý přítel, který vlastně Berryho umělecky ,udělal‘, když jej na Nový rok v roce 1952 v klubu Cosmopolitan v ellingtonovsky znějícím East St. Louis v Illinois přizval do svého Sir John Tria jako náhradníka za nemocného kolegu. Tehdy neznámý Berry vylezl na pódium, vystřihl parádní hillbilly country kousek, dostal lidi do kolen a tak začala jeho kariéra. V roce 2005 novinářům Berry řekl, že mu Johnson velmi chybí, ale že z toho není melancholický: „Velmi brzo dojde i na mne. Uroníte pak slzu za Chucka Berryho? Doufám že ne, neboť nevím, proč má někdo plakat, když dojde, k čemu dojít musí. Ve svých devětasedmdesáti letech jsem rád, že mohu být kde chci a kdy chci.“
