V osmdesátých letech minulého století svět zděsil výbuch atomové elektrárny v Černobylu, v tehdejším východním bloku sice dost dlouho utajovaný. Mnohem horší havárii však představuje kolaps japonského energetického monstra ve Fukushimě. Německý skladatel, improvizátor a hráč na veškeré formy saxofonů Peter Brötzmann se rozhodl vyjádřit k této problematice prostřednictvím ojedinělého koncertu, který realizoval v rakouském městečku Wels nedaleko Linze v rámci svého kurátorství na pětadvacátém ročníku prestižního festivalu alternativní hudby Music Unlimited. Koncert se odehrál 6. listopadu 2011 a protagonista si pozval do své variabilní formace Chicago Tentet čtyři výrazné hosty z Japonska. Díky původem ruskému režisérovi Pavlu Borodinovi u toho nechyběly kamery, a tak je možno záznam této akce, která se udála v tamějším městském divadle shlédnout i na DVD. Shodou okolností byl coby čelní kameraman i držitel Českého lva za film Pouta a spolutvůrce mnoha dalších pozoruhodných filmových děl Jaromír Kačer.
Čtyřčlenná suita je dělena podle japonských hostů. První dominuje hráč na elektrickou trumpetu Toshinori Kondo, který je schopen vytvářet vskutku explozivní zvuky a zároveň souznět s celým orchestrem. Hráčka na jednadvacetistrunné koto Michiyo Yagi je schopna využívat svůj nástroj v modu lap steel kytary, ale v závěru i velmi romanticky. Legendární Otomo Yoshihide tehdy nepřišel coby manipulátor s elektronikou, ale jako coreový kytarista non plus ultra. Závěr pak patřil vždy vitálnímu Akiru Sakatovi, který vše završil svým gillespieovským hraním na různé saxofony. Základ kapely tvořila spousta věhlasných jmen jako jsou trumpetista Joe McPhee, trombonisté Johannes Bauer a Jeb Bishop, bubeníci Michael Zerang a Paal Nilssen-Love, saxofonisté Ken Vandenmark a Mats Gustafsson či tubista Per-Ake Holmlander a kontrabasista Kent Kessler. Za největší hvězdu ovšem považuji Freda Longberga-Holma, který střídal violoncello s mutantní baskytarou, na niž ovšem hrál kytarovým stylem, leckdy i v pinkfloydovském duchu. Brötzman sám tady překonal pidlikání a vrátil se do svých nejlepších let a to sedlo (nikoliv na zadek), jako když kdysi hrál v kapele Last Exit s nedávno zesnulým bubeníkem Ronaldem Shannonem Jacksonem.
