Prostřední ze tří večerů letošního pražského festivalu soudobé hudby Contempuls sestával ze dvou koncertů, které se odehrávaly v akusticky velice vděčném prostoru v Klášteře sv. Anežky. Sólový recitál zahájil rakouský kontrabasista Uli Fussenegger jakýmsi medley z děl Györgyho Kurtága a Klause Hubera, v nichž dokázal rozechvět svůj nástroj s citlivou lyričností, skutečným zážitkem bylo však hlavně jeho provedení jemu na míru ušité skladby Major seconds – night walking for double bass z pera Petra Bakly. Velice svěží kus, který má svou nosnost a i na malém prostoru skvělé vygradování. Poté se k němu přidal anglický basklarinetista Gareth Davis a společně provedli grafickou partituru Elliotta Sharpa Sylva Sylvarum, kterou přesně čtrnáct dní předtím zahrál Davis společně s autorem v rámci festivalu Alternativa. Zatímco Sharp své dílo pojímal syrověji s určitým nervním nádechem a drsnou kadencí, Fussenegger do něj vložil právě svou poetičnost a jemnocit. Ačkoliv byla tahle verze kratší a jednotlivé obrazy tedy uplývaly rychleji, tempo hudebního provedení bylo naopak rozvolněnější a plynulejší než o cca deset minut delší vystoupení v klubu Kaštan.
Druhá část večera patřila německému komornímu sboru Neue Vocalsolisten Stuttgart, který je vpravdě „sborem sólistů“, jenž se zaobírá výrazovými možnostmi lidského hlasu. Mistrně tak zvládli zvukovou kompozici Brahima Kerkoura Intone, která je součástí jejich projektu Mediterranean Voices. Při ní mohl mít posluchač pocit, že stojí někde na břehu moře, kde se prohání vítr v korunách stromů a brázdí modrou hladinu nekonečné vodní plochy. Šepot, který vytváří básnivou náladu chlácholení. Skutečnou lahůdkou ovšem bylo provedení mnohavrstevnatého opusu rakouského skladatele Bernharda Langa Hermetica V „Fremde Sprachen“, který je vskutku postmoderním eklektikem a ve svých pracích čerpá z nejrůznějších stylů a žánrů. To přesně dokumentuje právě tahle skladba, která dává zpěvákům obrovský prostor, má v sobě humor i vážnost, je komunikativní a zároveň solitérní. Každý ze sedmi hlasů jako by měl několik mnohdy až protichůdných rolí. A k tomu se přidává v úloze jakéhosi zjemňujícího osmého hlasu v podobě virtuózního basklarinetového partu, který Garethovi Davisovi skutečně padl do noty. Přitom je tahle věc stravitelná i pro neškoleného posluchače, neboť z ní čiší nesmírná radost a hravost.
