Banja, kytary, dobro, kladiva a řetězy jako bicí, chlapské barytony na pokraji zhroucení, vlkodlaci, zombies a vyspávání opice v rakvi. Jinými slovy country z Melbourne lomeno makabrozní pakárna. Přesto se od australské kapely GRAVEYARD TRAIN jen tak neodtrhnete. A pokud začnete s videoklipy, dobře pro vás: vložila do nich veškerou šklebivou ujetost.
Toho, co se běžné country povětšinou nedostává, třeštivého a někdy jakéhokoliv humoru, šestice nabízí v takovém množství, až padá důvod hledat rozdíl mezi tím, jestli ze všeho proklamovaného alkoholismu nadobro zešílela nebo se Australané jako blázni už narodili.
Jejich písně o hororových monstrech, která po barech žerou mladé holky, o umírání a o tom, že nemáme žádné duše a na posmrtný život je tudíž lepší zapomenout, se z australské country scény vymykají. A když se členů kapely zeptáte, ke komu by se přirovnali, sdělí vám bez mrknutí oka: Wu-Tang Clan s banjem.
To, že k rapu mají Graveyard Train stejně tak daleko jako do protialkoholky, pouze potvrzuje, s kým máte tu čest. Nicméně pro chycení se, co od nich čekat: The Blues Brothers na country tripu, vražedně baladický Nick Cave, ZZ Top hrající punk. A k thrashmetalově uječené One Foot On The Grave z nového alba Hollow (Spooky Records) zpěvák a kytarista Nick Finch podal výstižné vysvětlení: jak se gospel potkal se Stevenem Tylerem a Rage Against The Machine.
Country má v Austrálii stejný status národní hudby jako ve Spojených státech a město Tamworth s tamním obřím country festivalem si co do významu klidně zaměňte za Nashville s Grand Ole Opry. Najdete tam i scénu alternativní country, jenomže organizátoři i většinové konzervativní publikum o ní mají vlastní představy. První příjezd Graveyard Train do města proto před dvěma lety připomínal scénu z westernu: hlavní ulicí kráčí desperát, všichni, kdo mají ruce a nohy, utečou, a jen odhrnování záclon potvrzuje, že ještě hrůzou neumřeli. Ikona australské country Reg Poole na „vousaté opilce ze záhrobí“ zareagoval okamžitě písní Don’t Let Them Murder Tamworth: „Nenechme je zavraždit Tamworth a naši country / dejte ruce pryč od Tamworth / pionýři country se v nebeské síni slávy třesou odporem.“ Graveyard Train si se spřízněnými country punkáči Cherrywood, Eaten By Dogs a Cash Savage najali učebnu v jedné škole, žlaby v umývárně prý naplnili pitím a hráli pro nejotrlejší návštěvníky festivalu.
„Jezdíme tam rádi, staří lidé nás nenávidí a vedení se nás snaží vykopnout z města. Tamworth je pro nás jako jít do války, ale vloni jsme tam potkali pár lidí, co nosili naše trička, takže zas tak špatné to není,“ řekl zpěvák a kytarista Nick Finch v rozhovoru pro australský magazín Beat.
Jen žádné písně o lásce, pracovitých lidech a politice
Příběh zrodu Graveyard Train má veškerý půvab hospody: sešli se v ní, popíjeli, jamovali a Finche poprvé napadlo dát dohromady kapelu, která by dělala na podiu „velký bordel a hrála hororovou country“. Najít ty správné členy byla ale tak trochu šťastná náhoda. Zatímco Josh Crawley (banjo, dobro), Beau Skowron (steel) a Matt Duffy (kontrabas) už hudební zkušenosti měli a včetně Finche hráli v mnoha kapelách, Adam Johansen s Mattem Andrewsem, kteří měli tehdy z celé hospody nejvíc naváto, nikdy předtím k hudbě nepřičichli.
Přišli za Finchem, že prý to zní dobře a chtějí mezi ně. Vládli dobrými hlasy a tak jim řekl, hele kluci, potřebujeme jenom hráče na perkuse. Adam se druhý den vrátil se silným řetězem a kladivem, co našel v dědečkově stodole, a Matt si z vlnitého plechu vyrobil valchu a došel koupit náprstky.
„Zpočátku nás lidi moc vážně nebrali. Banda opilých vousatých idiotů s kladivem a řetězem, to zrovna moc intelektuálsky nevypadalo. Teď máme ale hodně fanoušků a Adam velké svaly. Na koncertě mu každou chvíli upadne dřevěné topůrko a pak na mě řve: koukej mi hned sehnat nový kladivo nebo někoho budu muset zabít. Letěli jsme do Perthu a on si ho zapomněl uložit do kufru. Při vstupu se hned rozezněly poplašné sirény a kluk z letištní ochranky mu říká: copak jsi už sakra viděl, aby si někdo bral na palubu kladivo? Takže po přistání jsem mu musel koupit nový, samozřejmě chtěl to nejdražší, takže pak měl zasraný Fender kladivo za 95 dolarů.“
Původní záměr založit normální country kapelu ztroskotal na hlasovém fondu členů – proto zpívají převážně unisono – a demokraticky odhlasovaném rozhodnutí: jenom proboha žádné písně o lásce, pracovitých lidech a politice. Postavy z béčkových hororů, balady o dětech umírajících v hořícím vlaku z lunaparku a vraždění čarodějnic, zamyšlení nad tím, že i když veslujete do pekla s partou opilých námořníků, jste na to sami, protože s těmi kluky nemáte nic společného. A vůbec přehršle strašidelných a co nejkrvavějších příběhů podobných těm s potěšením šeptaným ve tmě u táboráku, aby všichni vyjekli v panice, že si pro ně přichází mumie, svedly Graveyard Train z cesty. Zamýšlená country k bezstarostnému tanci se jim vymkla z ruky.
Jejich koncerty od samého začátku také nebyla žádná procházka růžovým country sadem. Jasně, ty řetězy a občasné pády z přemíry pití, daleko horší ovšem byly promluvy k lidu: „Počítejte s tím, že všichni, co jste tady, zemřete.“
Zvěsti o kapele se proto Austrálií rozletěly rychleji než šíp savanou. A pak o ní někdo napsal „horor country“ a už jim to zůstalo; navrch s osvědčením, že Graveyard vymysleli docela nový žánr.
Definici hudební složky si z poslechu alb The Serpent & The Crow (Afterdark Records 2009) a The Drink The Devil & The Dance (Spooky Records 2010) odvodíte lehce: mash-up country, rockabilly, bluegrassu, punku, psychedlie a zaručeně nejvíc bush ballad, vpravdě hudební symbol Austrálie, jehož poetika silně ovlivnila i Nicka Cavea.
Úspěšná turné po Spojených státech, Kanadě a Evropě a narůstající domácí kult kapelu v divokosti neusměrnily a nezbavily humoru. „Sni-li jsme si svůj sen o rock’n’rollovém životním stylu a vyšla nám z toho akorát chudoba a neustálá kocovina. Vrátíte se z dlouhého turné a to poslední, co chcete udělat, je vytáhnout kytaru z futrálu a jít si někam zahrát. Většinou se stočím na gauči do klubíčka, brečím a přeju si kurva jediný: abych pracoval v kanceláři,“ řekl Finch, jinak absolvent filozofické fakulty.
Jsem monstrum, bejby, a mám oči jenom pro tebe
V loňském roce přišel zlom: dosud akustická kapela rozšířila sestavu o „normálního“ bubeníka Francise Keaneyeho, zelektrifikovala kytary a banja, přidala steel kytaru a zombie nahradily nihilistické texty s tématem smrti, nevyhnutelnosti zániku a prázdnoty. Žádný Friedrich Nietzsche, ale koho by prý pořád bavilo psát o tom, jak „pes žere kočku, kočka žere ptáka, pták žere červa a červ sní nás všechny“.
„Graveyard Train došly monstra,“ konstatovali na melbournském portálu Rip It Up, k čemuž Finch přikývl: „Je to tak, už jsme všechna hororová monstra vyčerpali. Naše nové album Hollow je o lidské existenci a hrůzách spojených s tím, že každý musí zemřít, což je mnohem děsivější než zombies. Jsem zdravý běloch ze střední třídy, mám spokojený vztah, ale mám jediný skutečný velký problém. Jsem zaujatý smrtí, mám z ní obavy a sere mě, že mě předem neupozornili na to, že žádný posmrtný život neexistuje.“
I když i s tím nihilismem je to takové na pováženou, viz dobře míněná rada: „Nebreč, když k tobě připlave usměvavý žralok. Chce ti jen pomoc tam, kam stejně jednou všichni musíme.“
A výsledkem ne příliš úspěšné snahy sundat ze sebe nálepku horor country, je například i hitová skladba Mary Melody o velké chlupaté příšeře, která si v baru vyhlédla mladou dívku, aby ji s chutí sežrala: „Jsem monstrum, bejby, a mám oči jenom pro tebe.“
Tvůrčí taktika vyřádit se, kašlat na rozvážnost, být pro spoustu lidí pořád objektem na pár facek a neuvíznout v davu country alternativců s banjem a v kostkovaných košilích, to vše na novém albu Hollow vychází. Porovnáte-li ho ale s předešlými, museli byste si sedět na uších, abyste neslyšeli rozdíl ve zvuku; rázné vzdálení se pivem nasáklému DIY.
Zatímco dříve natáčeli na pár mikrofonů doma v kuchyni venkovského domu („na terase hrozila romantika“) nebo rozstrkaní po místnostech, přičemž řetězového bubeníka postavili do vany, producent Loki Lockwood je usadil do jedné místnosti slavného studia Atlantis Sound. Tam před nimi natáčeli Nick Cave s Bad Seeds, Things of Stone and Wood nebo Mick Harvey, který tu mimochodem pracuje jako jeden z elitních producentů. Lockwood ostatně také, míchal tu třeba White Stripes nebo Dirty Three, přestože je svázán především s vlastním na tvrdý rock a underground zaměřeným labelem Spooky Records.
S Graveyard Train vykroutil zatáčku málem do protisměru: vnutil jí své oblíbené tvrdé i surfové kytary, usměrnil dosavadní hráčské rabiátství, přesvědčil, že chytlavé melodie ještě neznamenají komerční polibek smrti a s bubeníkem udal pevný a hutný rytmus. Temnotu vyvážil countryblues s přívalem psychedelie, folkrockového písničkářství a zpěváky, když z nich dostával úplně všechno, přinutil stát doslova na špičkách. Garážovou kapelu, která o sobě prohlašovala, že má v mozku schouleného chřestýše, vytáhl o minimálně tři patra výš: instrumentálně i autorsky.
První setkání s Graveyard Train vás možná dezorientuje: po ruce totiž není žádná škatule, do které by se dali vtěsnat a určitě u nich občas získáte pocit, jestli náhodou spoustu věcí nedělají naschvál. Třeba tohle vstřícnější album. Proto pověst o jednom z nejlépe střežených tajemství Melbourne už neplatí.
