Ondřej Pivec přesídlil v roce 2009 do New Yorku především proto, aby se dál vzdělával v jazzu a aby byl blíže dění v tomto žánru. Nakonec se vše vyvíjelo trochu jinak. Kromě toho, že mladý evropský varhaník našel práci jako hudební ředitel v jednom afroamerickém(!) kostele, přičichl také k producentskému řemeslu ve studiu a víc než dříve pracuje se zpěváky. Vedle jazzu a gospelu se věnuje také soulu a r&b. „Velmi mě to oslovuje, ale zpočátku byl šok, když jsem pochopil, že kromě hraní jazzu na určité úrovni neumím vůbec nic. Musel jsem tedy začít jakoby od začátku. To mi velmi otevřelo oči a jsem za to rád,“ řekl Ondřej v jednom rozhlasovém rozhovoru v roce 2012.
V té době už existovala skupina CPR Electrio, kterou dal dohromady spolu s dalším americkým Čechem, saxofonistou Karlem Růžičkou jr., a s americkým bubeníkem Russellem Carterem. Skupina, jejíž repertoár stojí na kombinaci elektronických nástrojů s živým jazzovým instrumentářem, přitom výborně zapadá do Ondřejova osobního příběhu, ve zkratce vylíčeného v předchozím odstavci. Album, které CPR Electrio v New Yorku nahrálo a v Česku vydalo, lze totiž vnímat jako soundtrack k pozvolnému plnění jednoho amerického snu. Vlastně dvou, protože Růžičkovo americké dobrodružství bychom neměli opomíjet.
Třebaže je většinovým autorem původních kompozic na albu Karel Růžička jr., Pivcovy skladby – včetně krátkého Intra a Outra – jsou pojítkem s varhaníkovými českými projekty, tedy s nahrávkami Organic Quartetu. Jenže hned první plnohodnotná skladba alba, Růžičkova Land Of Malbec, ukazuje, že škála žánrů, které Electrio nabízí, bude rozsáhlejší. Po této hravé taneční latině nastupuje Pivcova Ray’s Praise s výraznými hammondkami, vyvážený kompromis mezi bluesovou náladou a easy listening stylem, který prostupuje celým albem. Zatímco Pivec – jak je na jeho nahrávkách zvykem – hravě zastoupí harmonickou složku i basovou linku, Růžička jakoby suploval rockovou kytaru a posouval celek k jazzrocku.
Další skladby alba nabídnou střídavě dokonalou souhru celého tria (do popu laděná Růžičkova Naturally) i sofistikovanější duely jednotlivých nástrojů (saxofonové rozvíjení melodie v Time For Love, podbarvené klavírem). Russell Carter, jehož bicí většinou pouze dobře slouží celku, se naplno blýskne ve svém autorském čísle Vivid Illusions. Zatímco na koncertě by do celku zapadla naprosto skvěle, při intimním poslechu alba bubenické sólo i struktura skladby postavená na schématu nahození tématu a odpovědi působí malinko rušivě. Ještě diskutabilnější však je závěrečná I Hear Music, swingová melodie Burtona Lanea z počátku 40. let, kterou zde jako host zpívá Jazzmeia Horn. Přestože jde na tomto albu o jediný přímý odkaz na jazzovou tradici, provedení skladby celek paradoxně ještě víc posouvá ke kvalitnímu popu.
Album, na kterém Ondřej Pivec hraje vedle hammondek a elektrického piana na syntezátory, Karel Růžička střídá saxofony s dechovým kontrolerem EWI a Russell Carter klasickou bicí soupravu s elektronickými pady, k popu směřuje naprosto logicky. Přitom samozřejmě nejde o pokleslou variantu žánru, kterou známe ze zdejších komerčních médií, ale pop na vysoké hráčské úrovni, v dobrém slova smyslu americký. Jazzový jazyk přitom neustupuje zcela, ale zůstává zachován ve způsobu komunikace mezi hráči, v rozvíjení témat a ostatně i v délce některých skladeb. Všechno to má vnitřní logiku, která souvisí nejen s životním příběhem a dosavadním hudebním směřováním Ondřeje Pivce, ale také s dějinami populární hudby. Jejím středním proudem byl kdysi dávno předválečný swing. Dnešní americký pop vychází ze soulu a r&b, tedy opět z afroamerických žánrů. Z větší části české CPR Electrio si tyto styly dokázalo osvojit a vystavět na nich svou představu o zvukově bohaté hudbě, která se dobře poslouchá.
Animal Music, 2013, 48:38
