Čtvrtá písnička je vždycky propad

On a Ona čili Honza a Bára Kratochvílovi. Duo DVA, které nedávno vydalo své další album s tajuplným názvem Nipomo, mnohými považované za jejich zatím nejlepší, zase vyrazilo na cesty. Pozoruhodnost úkazu, který na tuzemské scéně představují, ani po čase, který uplynul od jejich začátků, ještě rozhodně nevyvanula.
DVA
O debutu Fonók se hovořilo jako o reakci na severskou hudbu, album Hu naopak mnohým evokovalo tropickou džungli. Kam řadíte novinku Nipomo? Avizovali jste, že půjde o veselou desku…
Ona:
To jsme později lehce dementovali. Nakonec zas tak veselá není.
On: Máme jednoho kamaráda, který nám dělá supervizora a ten pravil, že je to rozhodně naše nejtemnější deska. Tak nevím…

Cítili jste při skládání nějaký tlak? V reakcích na Hu se často opakovala otázka, zda už se váš skladatelský model trochu nevyčerpal…
On: Neřekl bych, že by nás něco tlačilo. Vše vznikalo zcela přirozeně a třeba pro mě je to celé trochu jiné, ale myslím, že stejně tak to pro spoustu lidí bude úplně stejné. Měli jsme hodně nápadů a chtěli jsme je zpracovat.
Ona: Doufám, že to má pořád naše specifika a zároveň oproti minulosti něco navíc.

S rozhodnutím vydat si album sami to bylo stejné?
Ona:
Ano, také to vzniklo zcela přirozeně a spontánně. Souvisí to i s tím, že to zároveň vycházelo v Americe.
On: Bylo dobré si to vyzkoušet. Náš manažer Prokop Holoubek oslovil americký label Northern Spy, jestli by je to nezajímalo, a oni si poslechli demo a řekli ano. Jen nechtěli, aby to vyšlo v USA později než v Evropě. A pro tu organizaci bylo snazší, abychom si to tady vydali sami.

V inspiracích hovoříte o ovlivnění cestou podél pobřeží USA. To se projevilo jak?
On:
V roce 2012 jsme byli dvakrát v Americe kvůli Botanicule, počítačové hře, ke které jsme dělali hudbu. A pokaždé nám nějaký čas zbyl: půjčili jsme si auto a cestovali. Oba jsme byli v USA poprvé a dost nás to ohromilo.
Ona: Byl to velmi silný zážitek, který se určitě do té hudby promítnul. Dělali jsme na tom pak následující rok.

Jak vlastně skládáte? Máte nějaký mustr?
On:
Jsou dva základní postupy. Buď nejdříve vezmeme kytaru a dechy a jamujeme. A pak z toho vystříháváme zajímavé momenty a pojíme je s elektronikou. Anebo naopak vše začne elektronicky a pak se na to teprve roubují zpěv a nástroje.

Hádáte se u toho hodně?
On:
My se vlastně nehádáme…
Ona: Vůbec. Možná je to tím, že výměna jednoho člověka by u dvojice už byla vcelku velká změna. Vždycky si říkám, jaká to musí být ponorka, když jde o projekt jednočlenný. Taková depka, sám se sebou. Sdílení nálady je důležité.

Herci se s oblibou na jevišti tzv. „odbourávají“, dělají věci, které ten druhý nečeká. Máte to taky?
On:
Občas, když máme pocit, že to zrovna tady nebude fungovat, to vykrystalizuje tak, že na sebe začneme dělat fórky.

Jak moc na koncertech improvizujete?
On:
Struktury jsou dané.
Ona: Ale v průběhu hraní se pak ty písničky vyvíjejí a dostávají novou podobu. Je to tak i zábavnější, když to není pořád stejné. Budeme teď i obměňovat skoro celý koncertní repertoár, protože ty starší písničky jsme opravdu hráli už moc dlouho a ty novější nás baví víc On: Hodně improvizovaných momentů vzniká z toho, že se spleteme.

Když se ty písničky ale permanentně proměňují a obměňují: lze si k nim pak vůbec vytvořit nějaký vztah?
On:
Určitě. Jakmile se z něčeho stane „neoblíbenec“, tak ho prostě nehrajeme. Takže na koncertech pak zní samé v aktuální podobě oblíbené.

Mají na to vliv reakce publika?
Ona: Tak samozřejmě, to je v tom obsažené, když se to lidem líbí, i my se u hraní pak cítíme dobře.
On: Nicméně třeba na Fonók máme skladbu Pingu Hop, a tu po nás lidé často chtěli, ale nikdy jsme ji živě nehráli.
Ona (se smíchem): Neustoupili jsme!
On: Byl to jednorázový žertík, hrát to na koncertech by nás asi nebavilo…

Uspěli jste i v nekoncertní tvorbě, soundtrack k počítačové hře Botanicula sklidil řadu pochval. Chystáte teď něco i v tomto směru?
On:
Jára Plachý z Amanita Design, kteří Botaniculu vymysleli, teď pracuje na další hře, takže máme v plánu o prázdninách na tom začít pracovat.

Jiní výrobci her vás po americkém ocenění neoslovili?
Ona:
Z ciziny ne. Ale děláme teď ještě na jedné hře z české produkce. Bude to taková historická, československá výuková hra.

Přistupujete k tomu jinak, než ke koncertní tvorbě?
On:
No jo. U her nebo i filmu a divadla je vždy hlavní jejich děj a naším úkolem je ho jen podpořit. U písniček je vždy základem všeho samotná hudba.

Myslel jsem spíš, jestli tam máte volnější ruku v použitých technologiích, když je předem jasné, že nebude potřeba to už nikdy zahrát znovu, natož jestli to je zahratelné v koncertních podmínkách…
On:
Takhle my vůbec neuvažujeme. V době, kdy nahráváme album, nemyslíme na to, jestli to pak půjde zahrát „naživo“. To řešíme až pak.

Baví vás rozšiřovat „instrumentář“? Mnozí muzikanti mají až úchylku stále nakupovat různé další kytary, efekty či staré syntezátory…
Ona:
Mám pocit, že my to vybavení spíš omezujeme. Nebo jinak: určité vybavení už používáme jen na soundtracky a nahrávání, a jiné na koncerty. Třeba konkrétně banjo se koncertně hodně špatně nazvučuje, ale na nahrávkách zní skvěle. A třeba v divadle ho zas můžeme použít, protože je tam ticho a ozvučení tak není potřeba.
On: Ale, že bychom sbírali nástroje, na to asi nejsme typy. My jsme na to spíš… paka.
Ona: Já mám třeba saxofon, který jsem jednou koupila v bazaru. Vůbec jsem neřešila, jestli je dobrý – prostě jsem ho koupila.

Nicméně třeba looper, smyčkovač, jste tady začali běžně využívat jako jedni z prvních…
On:
To asi ano. Ale nevnímali jsme to jako něco exotického. Je to prostě praktické, ho používat… A přijde nám pořád velmi zábavné si třeba úder „kopáku“ nahrát jako bouchnutí do zdi.

Na desce Hu jste použili spoustu přírodních zvuků, nahraných na ostrově Reunion. Co jste vysamplovali tentokrát?
On:
Je tam hodně chození po sněhu. Ten bubeník je taky tady?
Ona: Jo. Máme tam bubeníka z ulice v San Francisku.
On: Všechny kopáky jsou zeď u nás na chalupě. Nějaké basy jsou přelet letadla – ale to už jsme měli i na Botanicule. Dopplerův efekt vrtulových letadel dělá skvělý basový zvuk. Takže už víme, že tam létá vždycky ve třičtvrtě na devět večer.
Ona: Máme tam i Atlantik a Pacifik. A ping-pong. Chodíme s tím diktafonem skoro všude. Někdy už ani nevíme, odkud to je.

DVA2Na turné k albu jste vyjeli společně s Monokino Kino. Vybrali jste si je sami?
On:
Jsou to kamarádi.
Ona: Je to dva na dva. A teprve nedávno začali koncertovat, tak jsem se těšila, že je konečně uvidím.
On: Máme je rádi a máme společného manažera. Vzniklo to přirozeně.

Čím vším se vlastně kromě manažera liší dnešní, zavedená skupina DVA, od té někdejší, začínající?
On:
Asi větší profesionalitou. Koncerty jdou dnes stoprocentně přes Prokopa. A také už máme pevně dané podmínky: když tam není zvukař, tak tam obvykle prostě nehrajeme.
Ona: I když jsme teď nedávno udělali výjimku a zvučili si to sami (smích). Ale podle mě je jiné hlavně to, že už toho moc nevzniká nahodile. Všechno se víc plánuje.
On: To je pravda. Loni jsme třeba v létě nahrávali desku a tak jsme nebyli na moc festivalech. Letos je zas budeme objíždět. Řeší se třeba i přejezdy.
Ona: Po sedmi letech se to už z energetických důvodů koncentruje do větších bloků a pak je nějaký čas volno.

Máte stálý playlist nebo to, co hrajete, přizpůsobujete místu?
On:
V tomhle jsme pořád stejní. Pořadí většinou vymýšlíme až na místě, podle situace. Ono se to dá poznat celkem rychle, jaká je (smích).
Ona: Písničky máme rozdělené na „taneční“ a „jemnější“. Oproti začátkůmtěch tanečních postupně přibývá. A už se na ně i dá tančit (smích). Ustálila se nám taky určitá struktura koncertu. Třeba už víme, že čtvrtá písnička je vždycky propad. Ať tam dáme sebevětší hitovku, vždycky ta nálada publika trochu spadne.

Model publiku nesrozumitelného jazyka se vám ještě neoposlouchal?
On:
Spíš je to naopak. Původně s divadlem jsme dělali písničky v češtině – a pak nás to úplně přestalo bavit. Takže jsme to zkusili jinak. A zatím nás to baví.
Ona: Mám dojem, že jsme si už svůj přístup obhájili. Takové ty hlasy „Kdy už začnete zpívat česky?“ úplně ustaly. A také je to tak, že třeba takový Petr Marek tu hru s jazykem umí, zatímco já bych si na ni ani netroufla. Ale stále více se nám daří rozšiřovat povědomí, že naše texty mají svůj význam, dají se přeložit. Že se to třeba vkládá do klipů.

V klipech jste plodní. Ten ke skladbě Mulatu měl premiéru už půl roku před vydáním alba, pak následovala skladba Vespering… Budou další?
On:
Máme štěstí na šikovné lidi. Ten druhý nám dělal jeden běloruský animátor a měl premiéru s vydáním alba.
Ona: A další ke skladbě Nunki už je také hotový – animovaný od dětí. Jsou osloveni i další tvůrci, takže pár jich ještě asi vznikne. Původní plán „ke každé písničce klip“ ale asi nesplníme (smích).

Jaký vůbec máte vztah ke klipu? Původně to byl komerční nástroj na podporu alba, pak jen radost kapel, kterou nelze nikde uplatnit, dnes se sociálními sítěmi to zas začíná být vcelku účinný propagační prvek. Jak to chápete vy?
On:
Konkrétně tyhle nové zas byly v tom původním duchu přesně naplánované na různé fáze okolo vydání alba. Ale jinak my se s tím hudebním průmyslem moc nepotkáváme.
Ona: Jsme taková nízkonákladová kapela.
On: To je pravda. Moc toho nepotřebujeme, desky si nahráváme sami, obal udělá Bára…

Když jste začínali, často jste živým hudebním doprovodem doplňovali divadlo a projekce němých filmů. Jak moc se tomu ještě věnujete?
On:
Teď už máme mnohem víc koncertů. Procentuálně bych to odhadl tak 80 na 20 ve prospěch běžného hraní.

A poměr vystupování v zahraničí a v Česku?
On:
Loni jsme měli o něco málo víc koncertů venku než těch tuzemských. Takže asi tak 60 na 40 (smích).

Jak cestujete? Jezdíte třeba někdy vlakem jako slovenské duo Longital?
On:
Většinou normálně autem. Ale vlakovou variantu máme taky. Loni jsme měli měsíční turné po Ukrajině a tam jsme jezdili vlakem a autobusy.
Ona: Takže taky máme svoje kufříky…

Na Ukrajině jste byli i podpořit demonstranty na Majdanu. Jak jste se k tomu dostali?
On:
Oslovili nás z nadace Člověk v tísni. Byli jsme tam s Nylon Jail a s Portless.
Ona: Myslím, že to souviselo s tím, že tam často jezdíme hrát.
On: To je pravda. Poprvé jsme tam byli v roce 2009 a od té doby jsme tam byli jednou týden, pak jsme měli pětitýdenní tour a loni ten měsíc.

Jak to probíhalo?
On:
Ono je nutné říct, že to nebylo hraní v obvyklém slova smyslu.
Ona: Původně jsme si mysleli, že tam někde bude stage, kde se hraje, ale šlo o takovou tu hlavní tribunu, kde se střídali řečníci, básnici, filozofové a politici.
On: Na Facebook jsme dali výzvu, aby nám lidé posílali vzkazy, které tam máme říct. Takže jsme pak chvíli mluvili, pak jsme zahráli písničku a pak jsme zase mluvili. Pak jsme zahráli druhou písničku, pozdravili jsme a šli jsme. Opravdu nešlo o koncert, důležité tam bylo vyjádření podpory.

V Česku byli ale i příznivci opačné strany, argumentující tím, že protesty vyvolali ukrajinští nacionalisté. Viděli jste nějaké?
On:
Několik ano. Ale byli v drtivé menšině. Naprostá většina davu byli prostě lidi, které už ta předchozí situace štvala a chtěli jí změnit. Už když jsme tam byli loni na jaře, tak bylo cítit, jak to tam začíná jít běloruským směrem a míra korupce je taková, že to ovlivňuje běžný život kohokoli. To, že Janukovyč nepodepsal asociační dohodu s EU, to už byla jen ta pověstná poslední kapka. Různé drobné protesty byly už dříve.
Ona: Často jsme se tam setkali s tím, že spousta lidí sní o tom, udělat si normální výlet do Evropy. Jenže ta vízová politika EU vůči běžným Ukrajincům, třeba studentům, je tak přísná, že je to strašné.

Jaké to tam pro vás bylo? Přece jen jste už asi zvyklí na jiné podmínky…
Ona:
Prvních čtrnáct dní to člověku nepřijde, protože je nadšený z té „exotiky“, ze všeho, co je jinak než u nás. Ale s postupujícím časem to začíná být opravdu náročné. Dostavuje se stress z toho, že tam prostě nefungují věci jako u nás. Necítí se pak zrovna spokojeně. Třeba vybavení je všude už dobré, ale asi na dvou místech se ukázalo, že ten organizátor je prostě podvodník. A když došlo na placení, tak v jednom případě bylo méně a v druhém nebylo nic. Ale to byly výjimky. V klubech to bylo v pořádku.
On: Ale pak člověk vyjde na ulici a cítí se jako u nás v raných devadesátých letech. Jen jsou tam lidé takoví zamračení, znechucení – což ale pramení z toho, že se jim opravdu dobře nežije.

Dostali jste tam někdy strach?
Ona:
To ani ne. Jen běžné opruzy.
On: Když jsme tam ještě byli autem, tak třeba občas ty od policajtů. A také na hranicích. Ale vlakem to je v pohodě.
Ona: Jednou to vypadalo, že by asi rádi nějaký úplatek, ale my jsme do toho nešli. No tak jsme tam strávili skoro den. To se dá vydržet.
On: Setkali jsme se ale s paní, která jela na dovolenou. A omylem zastavila na zákazu stání. Přišli tam policajti. A protože byla „nedůvtipná“ a nic jim nedala, zabavili ji auto, pod záminkou, že musejí přezkoumat, jestli není kradené. Což můžou udělat až na deset dní. A je naprosto jasné, že kdyby jim něco dala, obratem se zjistí, že kradené není. Když jim ale nic nedá, bude to trvat až třeba těch deset dní. Vůbec se nedivím, že tam všechny taková situace štve.

Zažili jste tam něco opravdu bizarního?
On:
Napadá mě historka s Alexejem. To bylo dost bizarní – ale v negativním slova smyslu. Trochu jak z Mistra a Markétky. Bylo to v městě Slavjansk-Kurort. Lázeňské centrum, kam jezdí celá východní Ukrajina. Na první pohled má člověk pocit, že už to asi bude zašlá sláva, protože to město působí neskutečně rozbitě, ale není tomu tak. Ti lidé tam pořád jezdí – na dovolenou, do lázní, k solným jezerům. Hráli jsme tam v takovém načančaném baru, byl dost luxusní a vypadal naprosto neadekvátně k tomu zničenému městu. Pořadatel se jmenoval Alexej. Nejdřív se s námi šel projít na kolonádu. Pak nám vyprávěl různé historky. Jak například u jednoho toho jezera byla továrna na sůl a těžili ji tak nešťastně, že ji vytěžili i pod tou továrnou, takže jednoho dne na začátku devadesátých let se celá továrna propadla do toho jezera, a to i s dělníky. Pak došlo na koncert. Měli jsme za něj dostat tři tisíce hřiven a od „bookera“, který ten koncert dohadoval, jsme měli instrukci, že rozhodně máme ty peníze chtít před koncertem. Šel jsem za ním a on pravil, že nám před koncertem peníze dá, ale jen 2500, a zbytek po koncertě. Na což jsme si řekli, že lépe 2500 než nic. I když bylo dost jasné, že kecá, a že nám asi pak dát nic chtít nebude.
Ona: Já jsem byla navíc nemocná a hrozně unavená, takže jsem do poslední chvíle spala a pak šla na pódium z posledních sil.
On: Alexej chtěl, abychom hráli hodinu a půl. A když jsme dohrávali, tak jsem viděl, jak se kouká na hodinky a bylo mi jasné, že když skončíme dřív, že to bude dobrá záminka, jak nám ty peníze nedat. Ale přidávali jsme a skončili po hodině a 35 minutách. Ale stejně se pak vymlouval, že mu měli přivézt peníze odjinud a že je nepřivezli a že nám ten doplatek prostě nemůže dát.
Ona: Tak jsme mu řekli, ať si je vezme z baru, když mu patří. A on na to rezolutně, že to nejde. Přitom ten bar byl luxusní a pivo tam bylo například dost drahé, takže v něm muselo být děsně peněz.
On: Prostě bylo jasné, že nás chce očůrat jen kvůli principu, ne kvůli tomu, že by peníze fakt neměl. Tak jsme to vzdali. Pak jsme šli spát a on se nás ptal, v kolik nám jede vlak. Sice nám jel v jedenáct, ale radši jsem mu řekl, že v deset. A on slíbil, že nás ráno vyzvedne a odveze na to nádraží. Ale zase jsme věděli, že kecá. V devět jsme se probudili, on samozřejmě nikde, takže ukrajinská VJ-ka, která s námi jezdila, zavolala taxíka. Přijel starý žigulík, který měl ve volantu zapíchlý šroubovák, aby se s ním lépe otáčelo a zavírání kufru měl na šňůrku. ‚
Ona: Řidič vypadal tak na patnáct a celou dobu jsem přemýšlela, jestli mu bylo aspoň osmnáct.
On: Tak jsme mu řekli, že potřebujeme na nádraží. A jak jsme jeli, zjistili jsme, že jedeme někam jinam. Nakonec nás dovezl na nádraží Slavjansk. Tak jsme mu museli pracně vysvětlit, že tohle je jiné, že my potřebujeme Slavjansk- Kurort. A on tvrdil, že tam takové není. My jsme mu zas tvrdili, že včera jsme tam vystupovali. Museli jsme mu poradit, ať se někoho zeptá. A najednou vedle přijela „maršrutka“ (místní kyvadlová doprava) a v ní seděl Alexej. Tak jsem na něj bafl zezadu, on se hrozně lekl, byl úplně vyděšený, vůbec nechápal, kde jsme se tam vzali. Nicméně peníze nám pak dal a ještě poradil tomu „taxikářovi“, kam nás má odvézt. Vlak totiž už pomalu měl jet. On nás tam dovezl, ale když jsme pak už šli po tom nástupišti, tak on najednou přiběhl a obvinil nás, že jsme mu ukradli mobil. Tak jsem se ho zeptal na číslo, pak jsem mu zavolal – a mobil mu začal zvonit v náprsní kapse. Takže vlak jsme stihli…

Foto archiv DVA

Přidat komentář