Od 30. dubna do 11. května tohoto roku se v souměstí okolo Nancy v severní Francii odehrál již pětadvacátý ročník festivalu Musique Action, který patří mezi nejprestižnější akce v oblasti ,jiné hudby‘. Přes nepříliš příznivou situaci na poli kulturních dotací se i tentokrát podařilo vytvořit skvělou dramaturgii a naplnit program nejširším spektrem alternativních projektů. Navíc zabodoval i fakt, že byl k dispozici i nově otevřený sál v Centre Culturel André Malraux. Právě tam se odehrálo jedno z nejpozoruhodnějších představení, na němž se podíleli tanečníci-mimové Joseph Nadj a Peter Gemza za doprovodu hráčky na preparované piano Sophie Agnel, 
bubeníka Rogera Turnera a v neposlední řadě vokálního ekvilibristy Phila Mintona. Příběh recyklovaných králíčků měl relativně komorní atmosféru, ale o to větší vnitřní napětí. Minton si tady hrál především se šepoty než výkřiky a minimalisticky bohaté poryvy dvou dalších hudebníků dokreslovaly jemný humor celého dění na scéně. Mimové byli zpočátku vlastně jakýmisi živými sochami, kteří posléze vyloupávali zmiňované králíčky z plastických obalů. Turner se ostatně vyšvihl na stejném místě i v triu s geniálním britským kytaristou Johnem Russellem a francouzským saxofonistou Michelem Donedou. Toto seskupení dokazuje, že improvizace může být zcela organická. Russell má na svém kontě řadu sólových alb, která působí možná trochu akademicky, ale jeho hra naživo, kdy se mu doslova práší od kytary, je zcela fascinující. A Doneda dokáže i při své přídechové hře roztančit sám sebe i duše posluchačů.
I přes všeobecně velkou návštěvnost zůstal poněkud opominut skvostný koncert avantgardního kytaristy Jeana-Francoise Pauvrose za účasti pseudobalkánské dechovky. Úvod byl ve znamení prapodivného parablues a pak ve stylu jinak značně omšelého svatebního a pohřebního souboru Gorana Bregoviće nastoupili do sálu pochodem dechaři a houslistky. Jenomže tady mělo celé vystoupení úplně jiný efekt než okázalé show dnes již přežitých, byť stále komerčně úspěšných kutálkářů z východu. Pauvros (který mimochodem nápadně připomíná Joeyho Ramona z kapely Ramones) totiž postupně rozbíjel podklad svými hlukovými stěnami a ve výsledku tahle úderka pod názvem La Fanfarniente začala přecházet z etnických motivů do naprosto dokonalého avant -jazzu. Svou sounáležitost s kytaristy z kapely Sonic Youth pak Pauvros dokonale rozvinul v duu s dalším kytaristou Dominiquem Répécaudem v bludnotemném vystoupení s tanečnicí Aurore Gruel, která se o rok dřív představila coby sólistka ve zvukotěsném černém boxu. Répécaud (ostatně hlavní hybatel celého festivalu, o němž vyšel profil v UNI 3/2006) se představil i jako dirigent hipísáckého projektu Ceci-Cela pod hlavičkou souboru Soixante Etages (tahle partička vystoupila v šestičlenné sestavě i na Alternativě 2006), které parafrázovalo v bigbandovém provedení psychedelické hity léta lásky v šedesátých letech. A Répécaud exceloval i se 
svou formací Etage 34 za účasti básníka Beňata Achiaryho, který zde opět oproti studiovým nahrávkám dokázal, že není jenom recitátorem, ale vokalistou, který má potenciál Phila Mintona či Hana Buhrse ze souboru Palinckx.
Festival Musique Action je znám tím, že pořádá poslední dobou jakési minifestivaly uvnitř, které jsou zasvěceny jedné osobnosti, která si přizve další hudebníky na řadu různých vystoupení. Tím hlavním byl letos japonský zvukový mág Otomo Yoshihide. Ten se mimo jiné představil s rockovou úderkou pod názvem Sora, kde výtečně zahrál v Koreji žijící německý saxofonista Alfred Harth (mimo jiné známý jako člen kapely Cassiber či z vystoupení na Alternativě 2000). Závěrečnou skladbou tohoto seskupení bylo ostatně At Last I Am Free od Nilea Rodgerse, kterou na alternativní scéně proslavili právě Cassiber. Ale tohle zvukaři (jinak vynikající) zkrátka nezvládli, tak si to publikum muselo dozpívat samo. Pod hlavičkou The Prisoner se pak ukrývalo Otomovo meditativní sdružení, kde si zahrál i brilantní hráč na elektrickou harfu Rhodri Davies a šedou eminencí byla zvuková inženýrka Sachiko M.
Pochopitelně jedním z vrcholů celého festivalu bylo vystoupení holandské kapely The Ex v rozšířené sestavě a hlavně s fenomenálním etiopským saxofonistou Getatchewem Mekuriou, který sám vlastně neví, kdy se narodil, ale ve svém věku (určitě hodně přes sedmdesát) je dokonalým performerem, z něhož energie doslova srší. Ještě nedávno to byl člověk, který prakticky neznal západní vlivy a neopustil svou zem, ale jazz i punk mu nedělají žádné problémy, ba přímo naopak je do sebe absorbuje jako by se s těmito styly setkal již v kolébce.
A rozhodně je třeba připomenout vystoupení formace Cosa Brava pod vedením legendárního kytaristy Freda Frithe za účasti (tentokrát klávesistky a akordeonistky, jinak harfenistky) Zeeny Parkins a členů souboru Sleepytime Gorilla Museum (viz UNI 1/2008), houslistky a zpěvačky Carly Kihlstedt a bubeníka Matthiase Bossiho a za mixážním pultem Frithova žáka Normana Tealeho. Frith se po mnoha a mnoha letech čiré improvizace vrátil k písňové formě, kde je ovšem i prostor k experimentům a vlastní indukci jednotlivých muzikantů. Zažil jsem jejich koncert o cca měsíc dřív v rakouském Welsu, který byl nabitý větší rockovou energií, ale i tohle filmovější podání mělo prostě šťávu.
Suma sumárum: úžasné prostředí, sály, které byly modifikovány na každé představení jinak, až se někdy pozdě příchozí neorientoval. Doufejme, že se současná kulturní politika francouzské vlády buď změní nebo se dostanou k moci jiní lidé a tento fenomenální festival nezahyne.
Foto Kateřina Ratajová