Marylandský label Cuneiform Records oslaví v letošním roce již třicet let své existence. Jeho záběr je nesmírně široký a sahá od jazzové avantgardy šedesátých i sedmdesátých let minulého století přes Rock In Opposition, klasický jazzrock i neojazzrock až po noise a experimentální elektroniku a všechny možné další žánry a subžánry. Z loňské produkce vám tentokrát nabízíme souhrnně tři kapitolky.
Archivy opět promlouvají
Nedílnou součástí ediční politiky Cuneiform je vydávání reedic či dosud více či méně utajených archivních nahrávek. V tomto ohledu se záslužně zhostili i mapování zejména počáteční tvorby legendárních průkopníků progrocku Soft Machine a loni došlo i na „vykopávky“ dávných newyorských nahrávek jednoho z jejich zakladatelů, skladatele, bubeníka, klávesisty a v neposlední řadě zpěváka Roberta Wyatta, které dostaly dle roku svého vzniku lakonický název ’68 (Rune 375, 46:50). Tyto rarity byly pořízeny v době druhého amerického turné Soft Machine (společně s Jimi Hendrix Experience) v létě a částečně na podzim při Wyattově kalifornském pobytu ve společném domě Experience. Není tudíž divu, že zde najdeme i třešničku v podobě tříminutové skladby Slow Walkin’ Talk z pera Briana Hoppera z repertoáru kapely The Wilde Flowers, která byla jakousi prenatální podobou raných Soft Machine a kde se baskytary ujal sám Hendrix. Wyattovo sólové osmnáctiminutové preludování a rozjímání v Rivmic Melodies je spíš pro fajnšmekry, ovšem skutečnou bombou je závěrečná rozsáhlá kompozice Moon In June, jež finální podobu dostala až v následujícím létě v Anglii díky skvostným dohraným partům souputníků Wyatta z Jemného stroje, baskytaristy Hugha Hoppera a klávesisty Mikea Ratledge. To je vskutku nadčasový opus dei, oratoriální symfonie v progrockovém hávu non plus ultra. Astrální výšiny se tu prolínají s fuzzovanou zemitostí i speciálními dobovými elektrofonickými Lowrey varhanami v dokonalé symbióze. Při soustředěném poslechu sice zaznamenáte v druhé polovině skladby, že je to dohrávka, ale k celkovému (do)ladění to vůbec nevadí, ba právě naopak to dodává tu správnou codokatarzi.
Saxofonové trio S.O.S. ve složení John Surman, Mike Osbourne a Alan Skidmore působilo v letech 1974 až 1976 a za svou existenci vydalo pouze jediné eponymní album, které je ovšem dodnes citováno renomovanými kritiky jako ikona britského avantgardního jazzu tehdejší doby. 2CD s názvem Looking For The Next One (Rune 360/361, cca 50:13 + cca 68:00) obsahuje na druhém disku záznam z vystoupení na německém Balver Höhle Jazz Festivalu v červenci 1974, které přináší vesměs kolektivní výsostné improvizace všech tří protagonistů, kteří zde ovšem kromě saxofonů obsluhují i nejrůznější syntezátory a perkuse. Opravdovým pokladem jsou zde však nahrávky z Londýna z roku 1975, kde jim ve dvou skladbách víc než jen sekunduje další z inovátorů tehdejší scény, bubeník Tony Levin.Tyto paraklasické výtvory vlastně prezentují jazzrockovou fúzi mnohem více než jejich americké „pravzory“. Spojení jazzu a rocku se tu objevilo v jiných výšinách, než jaké představovala východoatlantická fúze a dostávalo se tak dostávala ke kořenům britského rhythm and blues se všemi jeho výkrojky. Všichni tři protagonisté ovšem tehdy nebyli žádnými nováčky. Fenomenální John Surman (ročník 1944) se zviditelnil v Mike Westbrook Bandu a za svou dlouholetou úspěšnou kariéru hrál i s Miroslavem Vitoušem, Gilem Evansem, Paulem Bleyem, Terje Rypdalem či Johnem Abercrombiem. Mike Evans Osbourne (ročník 1941), zesnulý v září roku 2007, byl také potažmo žákem Mikea Westbrooka či výrazným členem afro-anglické formace Brotherhood of Breath. Alan Richard James Skidmore (ročník 1942) hrával například v Bluesbreakers Johna Mayalla či s kapelou The Blue Flames Geogria Fame.
Tropicalia underground a lebkové voodoo
Trumpetista Rob Mazurek získával své ostruhy na jazzových školách v Chicagu, kde také započal své undergroundové džunglové eskapády, které dokonale přetvořil až v roce 2006 při svém dobrovolném exilu v Brazílii, kde potkal perkusistu Mauricia Takaharu, s nímž založil zpočátku proměnlivé americko- brazilské souručenství São Paulo Underground. Jejich nejnovější opus Beija Flors Velho E Sujo (Rune 359, cca 50:00) je opět pojat ve stylu postmagického realismu včetně šílených svateb, milostných písní oscilujících v jiných dimenzích od pobřeží moře až do útrob slumů. Druhé album na Cuneiform z celkových šesti (předtím Aesthetic Records) přináší hudebně ponornou sambu s opravdu undergroundovým soundem. Současné power-trio zde občas zní jako big band a latinskoamerické rytmy se tu prolínají s (under)hardcorem. Karneval propojený s doom metalem i pozitivně orgiastickými songy. Nervní i ostýchavé klávesy tu tvrdí tajuplný hráč Guilherme Granado. Ačkoliv toto silové trio se všemi elektronickými hejblátky může působit jako velký orchestr, rozhodl se Rob Mazurek založit i galaktický Octet, kde mu vedle současné základní sestavy SPU sekundují další hráči od marimby přes vibrafon i hodně nabuzenou elektrickou kytaru. CD Skull Sessions (Rune 349, 61:23) je mnohem meditativnější a čerpá díky své přirozené multiinstrumentálnosti více z poetiky dřevních Sun Ra Arkestra a váže se k odkazům na knihu Čaroděj ze Země Oz a problematice jeho věrohodnosti či nevěrohodnosti. Tento esprit obě Mazurkova alba spojuje a díky němu tak vytváří cestu plnou zlatých cihel a nádherných nápadů i vnitřních prožitků.
All that (other ) avant -jazz
Šesté album mezinárodního seskupení The Claudia Quintet, vedené německým skladatelem a kosmopolitním bubeníkem Johnem Hollenbeckem s názvem September (Rune 377, cca 70:00) přináší atmosféru babího léta v nostalgické podobě. Veškeré skladby byly napsány v jakési bezproblémové pohodě, což je na nich mnohdy až příliš znát. Na druhou stranu je tohle rozjímání docela příjemné. Je to srdceryvné, ale často až nad míru intimní vyznání. Jednotlivé skladby se váží k určitým náladám a rozpoložení skladatele, což je místy přece jen poněkud redundantní. Ovšem ve dvou posledních kompozicích nastává nádherná katarze, která však byla předznamenána již v samém úvodu. Jako celek je to ovšem jenom hudebně vybroušený kalendář s báječnými a básnivými instrumentacemi. Hollenbeck se zde neprosazuje coby fenomenální instrumentalista (kterým bezesporu je) s drobnou výjimkou v úchvatné filigránské kompozici Mystic Klang, ale spíše nechává prostor až selankovitému rurálnímu akordeonu či naopak vlídně skvěle znějícímu melancholickému vibrafonu. Na zařazení mezi pozoruhodná alba to stačí, ale ta předcházející měla větší šmrnc.
Kromě specifického designu (byť odlišného) má album September i několik dalších styčných bodů s CD Number Stations (Rune 356, cca 50:00), jehož hlavním autorem je trombonista a kytarista Curtis Hasselbring. Těmi sounáležitotmi jsou vibrafonista Matt Moran a saxofonista a klarinetista Chris Speed. Tady se ocitáme v poměrně jiné atmosféře. Už další sestava v čele s kytaristkou Mary Halvorson, sice s vizáží odvážné školačky, ale dívkou jemného i drsného úderu napoví, že to bude postjazz jako řemen. Nechybí zde ani patřičně dunivý basista Trevor Dunn a v neposlední řadě hvězdná bubenická sekce Ches Smith a Satoshi Takeishi. Patřičně strukturální konstelace s jemňoučkým dadaistickým nádechem i rockovým nákrokem i vzdušnými jazzujícími laufy a veskrze pozitivními vibracemi. Tady nemá žádná kompozice chybu ani úkrok stranou. Sestava pod názvem The New Mellow Edwards šlape jako hodinky a má naprosto na čem stavět a můžete si tu vychutnat sóla i brnící pasáže. Čiší tu naprostá pohoda, ovšem plná nápadů a drobných hudebních vtípků. Žádné tlačení na pilu, ale čistá radost z muziky, která je místy tanečně rozverná a přesto v nuancích nekonvenční. A překvapivá, byť naplňující i jisté jazzové standardy. Pozitivně líbivá i dráždivá a hloubavá, lehce dloubavá i hladivá muzika. Bezesporu nejlepší počin Cuneiform v loňském roce.