Americký label Cuneiform v loňském roce opět vydal pestrobarevnou kolekci cédéček, která mapuje zajímavou hudbu napříč žánry i kontinenty, sahá do minulosti i přináší zbrusu nová díla. Cuneiform si sice v posledních letech spíše udržují relativně stálý okruh interpretů, ale mnozí z nich patří mezi stálice alternativní rockové i jazzové scény v jejích nejrůznějších podobách.
Rockové mutace
Coloradská avant-progrocková kapela Thinking Plague si dala s novým albem Decline And Fall (Rune 320) opravdu načas, neboť jejich předposlední epochální opus A History of Madness vyšel již v roce 2003. Od té doby prošla skupina řadou personálních změn a jediným prvopočátečním členem zůstává kytarista a výhradní autor veškerého repertoáru Mike Johnson. Staronovými členy jsou zde hráč na saxofony a klarinety Mick Harris a baskytarista Dave Willey, kteří s Johnsonem paralelně působí též v souboru Hamster Theatre. Zásadní změna však nastala na postu zpěvačky a novou oporou Thinking Plague se stala Elaine Di Falco, která svým velejemným příjemným vokálem dodává novým kompozicím méně hororový charakter, než tomu bylo v minulosti. Poetika souboru vychází z tradic nejstarších nahrávek hnutí Rock In Opposition (zejména Art Bears a Henry Cow). Zpěv Elaine není sice tak syrově průrazný jako u Dagmar Krause, ale její hlas má podobnou barvu. Překročením stínu minulé fenomenální nahrávky sice nové album není, ale bohatě strukturalizované skladby mají svou sílu a údernost.
Power-duo Ahleuchatistas ze Severní Karolíny tvoří kytarista a baskytarista Shane Perlowin a bubeník Ryan Oslance. Jejich sedmé (na Cuneiform třetí) album dostalo název Heads Full of Poison (Rune 347) a je opět mixem nejrůznějších inspirací od Jimiho Hendrixe po Johna Zorna. Je to opus plný minulých i budoucích traumat a nervní instrumentální muziky. Od první do poslední chvíle neurotropní nářez bez kormidla ve frenetickém běhu i uvolněných mezihrách. Psychedelické seance střídané se zvukovými erupcemi, kde rockovou dynamiku doplňují experimentální hluky s melodickou i kakofonickou kadencí a jemné vychytávky střídají bouřlivé pasáže i zvukové plochy a vytvářejí tak obraz dnešní doby.
Elektronik Steve Moore narozený v roce 1975 v Pittsburghu nezapře své vlivy, mezi něž patří zejména německá kapela Tangerine Dream či řecký klávesista Vangelis. Tou největší inspirací však pro něj byl televizní seriál Star Trek. Jeho album Light Echoes (Rune 343) balancuje na pokraji ambientu a space music a osciluje na hraně new age a niterné elektronické hudby s dávnými odkazy i současnou repetitivní melodikou. První našláplou skladbu Tyken’s Rift už však další nahrávky nepřekonají, a tak jsme svědky elektronických meditací bez hlubšího ponoru.
Mnohem sofistikovaněji k elektronickým výbojům přistupuje trombonista, hvízdač a mistr nejrůznějších hejblátek Brett Sroka v třetí inkarnaci kapely Ergo, kde mu na opusu nazvaném If Not Inertia (Rune 339) sekundují především klávesista Sam Harris a bubeník Shawn Baltozor, ve třech skladbách ovšem zvýrazňuje zvuk souboru, sice velmi mladá, ale výrazná kytaristka Mary Halvor son, která se proslavila mimo jiné i coby členka Tria bubeníka Toma Raineyho a v řadě dalších formací alternativního jazzu. Na tomto albu najdeme ozvěny hudby Sun Ra i Sigur Ros. Je to průnik nejrůznějších žánrů, který má rockový drive a spoustu experimentálních kudrlinek. Zádumčivost se setkává s hloubavými linkami i nenápadným (ne však nenápaditým) humorem.
Titul Acte V (Rune 332) jistě zaujme příznivce evropského jazzrocku, neboť jeho protagonista, francouzský skladatel a bubeník Patrick Forgas začínal v sedmdesátých letech minulého století jako souputník tehdejší canterburské scény a pro své první projekty rekrutoval členy kapel Magma či Zao. Jeho Forgas Band Phenomena nepřináší sice nic příliš inovativního, ale rytmická sekce se zde skvěle snoubí s dechovými nástroji i houslemi. Jeho hudba je poklidná a zároveň lehce cirkusově rozverná. Těží z odkazu Franka Zappy či Soft Machine, ale vychází z francouzských avantgardních tradic.
Jazzové mutace
I tentokrát zabrousili Cuneiform Records do archivů a byla to opět skvělá volba. Trombonista, skladatel a aranžér Michael Gibbs je žijící jazzovou legendou, která se uplatnila v i jiných žánrech. Spolupracoval například s Patem Methenym, Johnem McLaughlinem, Johnem Scofieldem, Michaelem Mantlerem, Joni Mitchell, Whitney Houston, Peterem Gabrie-lem či Billem Frisellem. V letech 1995 až 2003 působil mimo jiné také jako dirigent severoněmeckého rozhlasového jazzového orchestru NDR Bigband, s nímž natočil řadu vlastních skladeb i nejrůznější evergreeny. Právě tuto jeho tvář přináší CD se signifikantním názvem Back in the Days (Rune 322). Jedním z častých Gibbsových souputníků byl také věhlasný vibrafonista Gary Burton, není proto divu, že si ho pozval i při této příležitosti. Burton exceluje především v úvodní Gibbsově skladbě The Time Has Come, která je inspirována veršem z básně Mrož a tesař z knihy Alenka za zrcadlem od Lewise Carrolla. Tahle inspirace není náhodná. Gibbsova hudba může na první poslech znít celkem standardně, ale při hlubším vnímání pochopíte kolik je v ní skryto fantazie. Celé album uzavírá slavná kompozice Country Roads, pod kterou jsou podepsáni právě Gary Burton a Steve Swallow.
Projekt Holy Abyss (Rune 334) iniciovali newyorský kytarista Joel Harrison a italský basista Lorenzo Felicitati. Velký prostor tu dostal ovšem i původem vietnamský, v USA žijící trumpetista Cuong Vu, který se proslavil zejména díky působení v Pat Metheny Group. Velice pohodová vzdušná muzika, z níž čiší nostalgie a nesmírná nebeská uvolněnost. Velice nápaditá, ale neokázalá aranžmá, kde má každý zúčastněný hudebník dostatečný prostor se projevit a na druhou stranu velice kompaktní celek, který šlape jako švýcarské hodinky.
Protagonisty souboru Living By Lanterns jsou chicagští jazzoví vizionáři – vibrafonista Jason Adasie-wicz a bubeník a elektronik Mike Reed. Ti se na opusu nazvaném New Myth/Old Science (Rune 345) nechali inspirovat dosud nepublikovanými kompozicemi a improvizacemi legendárního saturnského mága Sun Ra. Ve hvězdném obsazení, kde opět perlí kytaristka Mary Halvorson nechybí ani kornetista Taylor Ho Bynum či tenorsaxofonistka Ingrid Laubrock. Šamanské motivy tu dostávají konkrétnější charakter, ale esprit rituálních eskapád zůstává zachován. Je to nadčasová nahrávka, v níž se dostáváme do dob od velkého třesku až po apokalyptickou vizi zániku vesmíru. Afroamerický trumpetista Wadada Leo Smith je často označován jako nástupce Milese Davise, jehož skladby ostatně zaranžoval a nahrál svého času po svém společně s kytaristou Henrym Kaiserem v projektu Yo Miles! Jeho záběr je ovšem mnohem širší, což dokazuje i nový čtyřdiskový komplet Ten Freedom Summers (Rune 350-353), který obsahuje nahrávky s jeho Golden Quartetem či Quintetem, v nichž se občas blýskne i famózní bubeník Pheeroan akLaff, ale z velké části také výlety do vod vážné komorní hudby, k čemuž přizval ansámbl Southwest Chamber Music. Smith tady vzdává hold bojovníkům za lidská práva v letech 1954 až 1964. Rozsáhlé kompozice mají kromobyčejně naléhavou atmosféru a vyjadřují utrpení generací utlačovaných. Smithova trubka se zde vznáší nad smyčcovými party i jazzovou kapelou nové doby. Rozhodně jedna z největších perel této kolekce.
Akordeonové mutace
Akordeonista Alec K. Redfearn vyrůstal na avantgardním hardcoru i brutálním metalu, nicméně v průběhu let do sebe vstřebal řadu folklorních inspirací od anglické lidové hudby, přes dědictví střední Evropy až po indickou klasickou hudbu. To vše zúročuje se svou kapelou Eyesores v neobvyklých konotacích. Jeho nové CD Sister Death (Rune 344) je inspirováno filozofií svatého Františka z Assisi i různými okultními vědami. Elektronika mixovaná s ruskými dumkami. Vše prošpikováno motivy sexu a smrti, pomíjivosti i znovuzrození. Bohatá instrumentální aranžmá, v nichž nechybí syntezátory ani lesní roh či violoncello a vskutku podmanivé vokály. Dílo plné mystiky a magie, kde z veškeré temnoty vyvěrá světlo naděje.
Desetičlenný afro-karibský avantgardní ansámbl Positive Catastophe, který se dal dohromady v roce 2007 z muzikantů působících také na newyorské kreativní jazzové scéně, má už ve svém názvu jistý paradox. Na jejich novince Dibrujo, Dibrujo, Dibrujo… (Rune 336) se střídají latinskoamerické taneční rytmy s vtipnými improvizacemi, které upomínají na prastarou poetiku Dizzyho Gillespieho či Johna Coltranea, ale opět se tu kdesi vznáší duch Sun Ra. Protagonisty jsou zde již zmiňovaný alchymický kornetista Taylor Ho Bynum a perkusista a vokalista Abraham Gomez-Delgado. Zpěv a akordeon, který obstarává Kamala Sankaram, má spíše tmelící charakter. Jednotlivé části jsou inspirovány klasickými literárními díly, například Moby Dickem od Hermana Melvillea či Lordem Jimem od Josepha Conrada. V hudbě se ozývají zvuky moře a vše je prozářené sluncem, ale za touto optimistickou atmosférou vždy číhá nějaké nebezpečí.
Švédský akordeonista Lars Hollmer byl jednou z výrazných osobností hnutí Rock In Opposition a leaderem jejich průkopnické kapely Samla Mammas Manna, která se posléze transformovala pod různě mutující názvy až po Von Zamla. Zemřel na Štědrý den v roce 2008 a zanechal za sebou řadu nedodělaných projektů, které se rozhodl uspořádat jeho syn Gabriel Strand Hollmer. Z mnoha hodin demosnímků sestavil kolekci With Floury Hands (Sketches) / Med Mjolad Hand (Skisser) (Rune 340), která obsahuje šestadvacet pozoruhodných legračních hříček i vážnějších skic. Hollmerova nápaditost, jeho fascinace skandinávským folklorem i smysl pro jazzovou i rockovou invenčnost tu má opravdu mnoho tváří. Signifikantně tuto kolekci uzavírá nedodělaná skladba In the R.I.O., která se vrací ke vzpomínkám na konec sedmdesátých let minulého století, kdy mělo panevropské uskupení soukmenovců rocku v opozici největší sílu. Epochálním bonusem je pak DVD z koncertů v Portugalsku a ve Švýcarsku z roku 2005, kde Larsovi v závěru sekunduje quebecká formace druhé generace Rock In Opposition Mirio-dor či belgický fagotista Michael Berckmans, někdejší člen další pozoruhodné formace z okruhu R.I.O. Univers Zero. Parádní pocta velkému umělci, který byl jednoznačnou ikonou světa jiné hudby.