Cymin Samawatie & Cyminology: Phoenix

phoenixCyminology je hudební projekt v Německu usazené zpěvačky íránského původu Cymin Samawatie, kterou doprovází jazzové klavírní trio – Benedikt Jahnel na piano, Ralf Schwarz na kontrabas a Ketan Bhatti na bicí a perkuse. Zatímco minulé album Saburi (2010) je představovalo v semknutém tvaru, do nějž jako „nehrající kapitán“ promlouval pouze Manfred Eicher coby producent a vydavatel, tentokrát se počet zúčastněných rozšířil. Jednak se zpěvačka rozhodla album věnovat památce íránské básnířky Forugh Farrokhzad, a vedle vlastních textů tedy zhudebnila také některé její básně. K tomu přidala dva texty od „otce moderní perské poezie“ Nimy Yushije a jednu báseň od Háfize, nejpopulárnějšího perského básníka vůbec (14. století). Do střetu mezi perskou literární tradicí a současností a čistě jazzovým hudebním doprovodem navíc promlouvá pátý hrající člen, violista Berlínské filharmonie Martin Stegner.
Protože drtivá většina evropských posluchačů perským textům nerozumí, jde vlastně o album dvou melodických nástrojů (hlasu a violy), doplněných klavírním triem. Tvar v jazzu naprosto obvyklý posouvá směrem k world music nejen exotický jazyk, ale i barva zpěvaččina hlasu a v neposlední řadě Bhattiho hra na perkuse. Naopak Jahnel i Schwarz příliš neodbočují od klasického jazzového jazyka. To znamená, že jejich hra je pestrá a bohatá na překvapivé momenty, zároveň však ponechává hlasu (i viole) dostatek prostoru. Stegner využívá naplno rozsahu svého nástroje a výborně se doplňuje se zpěvačkou, s pianem i s kontrabasem. Přestože lze album vnímat jako koncert absolutní hudby, zaranžovaný pro pět nástrojů, naplno si je vychutnáme jedině tehdy, sledujeme- li spolu s hudbou i texty. Booklet, graficky čistý a plný krásných černobílých fotografií ze studia, obsahuje naštěstí slova písní nejen v perštině, ale i v anglických překladech. A třebaže titulní báseň o Fénixovi pochází z pera Nimy Yushije, osu alba tvoří poezie Forough Farrokhzad. Jsou to verše plné hvězd a dálek (Aaftaab), verše o nekonečných bolestech a mateřské lásce (Baraaye To), ale také verše o omývání vlnami vína, o něžných polibcích a touze v nekonečné noci (Harire Buse). Jejich autorka, nejen významná básnířka, ale také dokumentaristka, zahynula v pouhých 32 letech, když se svým džípem narazila do zdi, aby se vyhnula srážce se školním autobusem. Psal se rok 1967 a do islámské revoluce v Íránu zbývalo dvanáct let. Při poslechu a čtení jejích veršů si člověk pochopitelně klade otázku, jaký by byl osud ženy, která se svou odvážnou poezií měla problémy i v relativně svobodné době íránské monarchie, kdyby se dožila ajatolláhů. Už proto, že nabádá k podobným úvahám a ponouká k hledání souvislostí (porovnejte současnou íránskou poezii s prastarými verši Háfizovými), stojí album Phoenix za poslech. Velkou sílu z něj však cítíme i tehdy, když se pouze soustředíme na nenásilné proplétání orientálního, evropského a jazzového hudebního jazyka.

EMC, 2015, 49:40

Přidat komentář