Debbi Love

Poslouchat Biomashu, když něco říká, je skoro totéž jako být divákem na slam poetry. To, že se jí věnuje skoro deset let, nezapře, i kdyby chtěla. Někdy se zdá, že pomalu už mluvit ani neumí Slova se z ní sypou jak pod tlakem, chvílemi připomíná fyzické básnictví Petra Váši – jenomže tam, kde si on hraje se zvukomalebností, její slovní spojení v lepším případě lechtají, kde se dá, a nebo rovnou dloubou do žeber. V tom horším jsou jako nenechavé ruce, které míří přímo do intimních míst. A ani v nejmenším si nemůžete být jistí, zda to, co říká, myslí vážně, anebo jde o sarkasmus a samopalně dávkované ironie nejhrubšího zrna. Jako když s intonací naivní holčičky vzkazuje z úvodní skladby loňského alba: „Mír a láska zvítězí / co bysem dělala s tolika penězi…?“
Název Debbi Love se prý dá číst, jak kdo chce. Druhou půlkou je vedle Biomashy i Luděk Kazda. Zatímco ona na pódiu vládne hlasem, a občas sáhne na klávesy nebo přiloží ke rtům příčnou flétnu, on střídá baskytaru s kytarou, a především stojí za většinou hudby a samplovaných beatů. Podle vlastní charakteristiky produkují „žánrově nevymezené hity s vizí a) inovativních gastromelodií, b) zvukových pořadů určených prostorem prezentace (sound specific).“ Jejich snem je „hrát dobře a dlouho jako jukebox, aby všichni byli šťastní a nevadilo jim, že skladby nikdy předtím neslyšeli a mnohdy ani potom neuslyší.“
Potkali se v kapele Chodská junta – možná si ještě pamatujete pódiový chaos tohohle početného sdružení z Malé Alternativy nebo z boskovického stanu pod hradem. „Už během Chodský junty jsme po zkouškách zůstávali po nocích ve dvou. Bavilo nás dál hrát, prostě trochu víc nadšení pro věc, než u zbytku kolektivu,“ vzpomíná Luděk. „Jak šla Junta pomalu k rozpadu, měli jsme i nějaká první vystoupení, takže Debbi Love bylo jednoduše logický vyústění.“
Důrazné beaty plus přidrzle odsekávané a se slušnou kadencí vystřelované rýmy svádějí k řečem o hiphopu, ale zatímco rapeři se rádi chlubí a nikoho nešetří, Máša se nevyhýbá pochybnostem. Těžko se s tím někdo může identifikovat, jako interpretka vlastních textů spíš znejisťuje a provokuje k zamyšlení, reakci, zaujetí postoje. A také kompiluje nasáté vlivy a cituje z popkultury. Zároveň se ovšem mistrně dotýká tabuizovaných oblastí a otevírá témata, kterým se jiní raději vyhnou. Konzumní život, sexismus, manipulace masami, důvěra v populistické sliby… to všechno mnohým nevadí, pokud se to nedotýká zrovna jich. Zajímavý je i způsob, jakým skladby vznikají. „Nejrůznější vlivy používáme stejně tak nevědomě, jako záměrně. Občas od Máši dostanu ‚zadání‘ na různý typy hudby a svéhlavě je aplikuju podle svých možností. Spousta songů je výsledkem podařených jamsession,“ shrnuje Luděk.
První album se objevilo v roce 2013 pod lakonickým názvem CD 2013, ale v témže roce vyšlo i EP Røvballe Total Universal, kde kromě základní dvojky hostoval dánský kytarista Tue Schmidt Rasmussen z kapely Lis Er Stille. V dubnu 2015 pak následovalo třískladbové EP USA, přičemž skladbu Rose Garden dodatečně doprovodil i klip. „První desku jsme si nedávno kousek pustili a přišli jsme si na ní jak děti. Ty naše nahrávky jsou spíš takový kompiláty, kterým se snažíme dát nějakou dramaturgii. Neděláme to tak, že bychom si ty songy schovávali, deska vždycky vzniká nějakou dobu, takže některý věci z posledního alba naživo hrajem už tři roky.“ Posledním albem je míněna nahrávka Pošlete čaulíře, která se objevila na kazetě a jako download na sklonku roku 2016 u Polí5. Opět zní překotně, a opět se v ní řeší vztah outsiderů – ať už dobrovolných či donucených – vůči většinové mase. Letos se pak objevili v televizní sérii Doutnák. „Moji rodiče měli strašnou radost, tak jsem taky měla radost.“ říká s nevinným výrazem Biomasha. „Třeba si diváci ty kapely najdou a přijdou na koncerty, nebo si koupí jejich nahrávky, třeba to omylem v noci najde někdo, kdo usnul u seriálu z lékařského prostředí nebo soutěže sledovanosti a řekne si… hele?… proto si toho pořadu a jeho tvůrců vážím, a taky proto, že nehejtuje a nešíří xenofobní a sexistický fóry a nevaří se v něm.“ Aktuálně se Debbi Love těší na letní koncerty a v mezičase chtějí nahrávat nové skladby. V plánu je tentokrát další EP.
Nezdá se, že by se považovali za součást nějaké scény. „Je tu spousta lidí, který máme rádi a vážíme si jich. Z těch, který určitě chceme zmínit, protože zaslouží podporu, jsou to třeba Jindra Holubec, Johavova kalhota, Kabaret Kajbar a mnoho dalších. Pak je tu třeba Lenka Dusilová, která celou českou scénu trochu přesahuje. Vymezovat se vůči nikomu nechceme. Každej ať si dělá a poslouchá, co má rád. Samozřejmě jsou i kapely, který se nám vůbec nelíbí, máme je v kategorii ‚chcípáčci‘. Jsme současná zábavová kapela. Hopec, Bigboš, Dýza,“ shrnuje Luděk a Máša mu přikyvuje: „Mně vadí manýra, když se něco příliš tváří, no, ale když se nám něco nelíbí, tak to spíš neposloucháme, než bychom to hejtovali.  Zášť kazí pleť, říká moje kámoška spisovatelka. Průser jsou rasistický a zlý věci… to by bylo blbý, kdyby si můj text někdo takhle vyložil.“
Z různých internetových reakcí je nicméně jasné, že vedle nadšených příznivců má duo i značnou množinu těch, které zjevně irituje už jen jeho existence a projev. Možná to souvisí s rozjitřenou dobou, kdy je mnohem pohodlnější sledovat módní trendy, než se pokoušet o cokoli, co se jim vzpírá. Patrné to bylo i v momentě, když Biomasha loni provázela předáváním ceny Vinyla. „Jsme v našem malém, milém Česku. Všichni se tu znají a tak dále. Stalo se nám třeba, že jedna známá kapela odmítla pořadateli vystoupení v případě, že tam budeme i my. Což vcelku překvapí, když vezmeme v potaz, že jsme si mysleli, že jsou to naši kamarádi,“ vzpomíná Luděk. „Asi to pro ně bylo důležitý a nechtěli to od nás zkazit. Těší nás, když někoho přiměje přemýšlet o tom, co Máša zpívá, nebo jak hrajeme. Na koncertech jsou lidi, kteří nás předtím neslyšeli, obvykle překvapení a ohlasy jsou pozitivní. Pozice Love/Hate není tak špatná, jak se může zdát.“ A Biomasha opět reaguje svým typickým způsobem: „Já bych chtěla, aby nás měli všichni rádi, a taky chci mít ráda všechny. I v životě.“

 

Přidat komentář