K bazénu přichází žena zahalená v burce. Svléká se a v bikinách vstupuje do vody. Dlouhonohá, krásná, předtím sexy smyslně tančila a na odhalených zádech se jí objevovaly scény z poprav a fotografie ve víře zavražděných muslimských žen. Nepochybně po vzoru jediného znázorněného muže: holandského režiséra Theo van Gogha zastřeleného v roce 2004 po natočení filmového dokumentu Submission o násilí páchaném na muslimských ženách.
Po celou dobu slyšíme tvrdý elektronický nářez, extatické qawwali, do řevu vybuzený zpěvaččin hlas a kulometný rap amerického hiphopera Young Maylayeho. Kontroverzní videoklip What Will It Be považovaný za osobní coming out ve vztahu k islámu potírajícímu ženská práva ukončil v roce 2006 norské zpěvačce pákistánského původu Deeyah hudební kariéru: muslimské organizace jí za něj pohrozily smrtí. Dnes žije ve Spojených Státech.
„What Will It Be je zprávou o právu ženy vybrat si vlastní cestu ke svobodnému vyjádření, oblékání a uměleckému projevu bez strachu z násilí nebo exkomunikace ze společnosti. Po letech, kdy mne lidé kázající nenávist a používající islám jako štít nazývali kurvou, satanem a nositelem hanby, jsem se rozhodla nechat za sebe promluvit video. Musela jsem se zbavit hněvu, který jsem v sobě dlouho dusila. Nekritizuji islám, ale fundamentalistické sekce zneužívající mou víru a kulturu k osobní propagaci válečnictví, segregace, sexismu, homofobie a kruté diskriminace žen,“ vysvětlila Deeyah přezdívaná Muslimskou Madonnou.
Na celé záležitosti je děsivá jedna věc: všechno se odehrálo uprostřed Evropy – hrozba vzešla od největších norských a britských muslimských organizací.
Deeyah, vlastním jménem Deepika Thathaal, se narodila v roce 1977 v Oslo íránsko-pákistánským rodičům.
„Existují pouze dvě profese, v nichž tě nebudou soudit za barvu pleti, původ a pohlaví: hudba a sport. A protože o sportu nic nevím, budeš se věnovat hudbě,“ usoudil na samém začátku zpěvaččin otec.
A zatímco dcera poslouchala Madonnu, Michaela Jacksona, Faith No More a hip hop, založil Rāga Music Society a pozval do Norska velké pákistánské hudební mistry Ustada Bade Fateh Ali Khana a Ustada Sultana Khana. Deeyah u nich prošla od sedmi let jako jedna z mála dívek intenzivní výukou severoindické a pákistánské klasické vokální hudby, včetně qawwali, ghazal nebo khyal.
První album In All Kinds of Light vydala ve čtrnácti letech. Moderní, sympatická a vzdělaná muslimka mísící pákistánské tradice, jazz, pop a elektroniku brzy zosobňovala hudební pop idol, účinkující často v televizi, a symbol zdánlivého úspěchu norského multikulturalismu.
I přes své mládí vystupovala a natáčela s Janem Garbarkem, Donem Cherrym, Davidem Lindleym, Zakirem Hussainem a napojila se na norskou popovou a elektronickou scénu.
Rodiče mezitím podléhali extrémnímu tlaku ze strany muslimské komunity, což se brzy přeneslo i na dceru. Vyzývavě oblečená žena bez šátku tančící před muži a samotný fakt, že se věnuje hudbě, představovalo těžké provinění pro fundamentalisty: následovaly ostré výhružky, požadavky na stažení „černé feny“ z televize, fyzická napadení na koncertech a ulicích, pokusy o únos. Peklem si prošla celá rodina, nucená uchýlit se do ústraní, kam se po vyjití druhého, velmi dobře přijatého a úspěšného alba Deelika stáhla i zpěvačka. A protože norské úřady její situaci nebyly schopné vyřešit, emigrovala v sedmnácti letech do Velké Británie. 
V Londýně zanedlouho podepsala už pod novým jménem smlouvu s Warnery, jejím manažerem se stal Steven Fargnoli (Prince, Sinéad O’Connor) a uplatnila se v londýnském asijském undergroundu. Navázala kontaktys Massive Attack, Paulem Oakenfoldem a bristolskou elektrorockovou scénou. Hostovala na deskách Nany Vasconcelos, Triloka Gurtu, A. R. Rahmana nebo Talvina Singha a často zajížděla pracovat do Spojených států. Produkce připravovaného alba se ujal Darin Prindle a s pilotním singlem Plan of My Own zabodovala v tanečních hitparádách. S jeho video verzí – provokující snad jen „skromnějším oblečením“ – ovšem přišlo norské déja vu: britští muslimští radikálové ji postupně doslova uštvali nenávistnou veřejnou kampaní. Byla několikrát přepadena a musela si proto najmout bodyguardy; nevycházela z domu a zastavila veškeré práce na albu.
Pak v ní vybuchla veškerá zloba a beznaděj: v Indii a ve Státech natočila v roce 2006 videoklip What Will It Be. „Beru to jako svou osobní a uměleckou proměnu. Celý život jsem vystrašeně mlčela, nechala se obestřít zdí pokryteckého ticha, za kterou se praktikuje náboženské vraždění, násilí a zneužívání žen. Považuji za odporné a zvrácené, když část muslimské společnosti považuje částečné odhalení ženy za strašnější zločin než vraždu. Neznám řešení, ale už to dál nechci snášet a předstírat, že se nic takového neděje.“
Videoklip a životní příběh Deeyah naplnily stránky světového tisku a staly se náplní rozsáhlé diskuze v muslimském světě: fundamentalisté dokonce přemýšleli o fatwě, ale mládež a umírnění se postavili na zpěvaččinu stranu.
Přesto od roku 2007 už nikdy nekoncertovala a totálně přerušila hudební kariéru.
Dokončila a vydala pouze online natáčený albový projekt Ataraxis: s kytaristou Andym Summersem, americkým klavíristou Bobem Jamesem a norským trumpetistou Nilsem Petterem Molvarem originálně rozvinuli její oblíbenou pákistánsko-jazzovou fúzi na elektronické bázi.
Zanedlouho založila volnou platformu Sisterhood sdružující a podporující muslimské umělkyně: tanečnice, fotografky, spisovatelky, architektky, módní návrhářky. Mixtape Deeyah Presents Sisterhood pak představil osmnáct zpěvaček, raperek a hiphoperek z Evropy a USA.
Úzce spolupracuje s organizací Freemuse, pro kterou vymyslela a vyprodukovala album Listen To The Banned, jednu z událostí loňského roku oceněnou mnoha výročními anketami.
Nezávislá dánská organizace Freemuse vznikla v roce 1998. Od té doby její dobrovolní aktivisté rozhodili sítě takřka po celém světě.
Na svých webových stránkách dokumentuje cenzorské a jiné bezpráví páchané na hudebnících a podrobně o všem informuje; pořádá mezinárodní konference, semináře a diskusní panely, spolupracuje s významnými festivaly, vydává informační bulletiny a zasvěcené publikace. Značnou pozornost si například získalo pojednání novináře Marka LeVina Headbanging Against Repressive Regimes – Censorship of heavy metal in the Middle East, North Africa, Southeast Asia and China nebo zpráva od Erica Nuzuma Singing in the Echo Chamber o cenzuře ve Spojených státech po 11. září 2001. Obě a mnoho dalších jsou volně ke stažení na webu www.freemuse.com.
Tým kolem Ole Reitova obdržel mnoho uznání – v roce 2003 také prestižní cenu veletrhu WOMEX; sám taková ale i uděluje: cenu Freemuse od roku 2003, kdy byla poprvé udělena, získali zpěvák Tiken Jah Fakoly z Pobřeží slonoviny, americký folkař Pete Segeer a vloni v březnu íránská zpěvačka Masha Vahdat s kurdským písničkářem Ferhat Tunçem. Rozhovor Petra Dorůžky s Mashou Vahdat si můžete přečíst v UNI 9/2009 a s Ole Reitovem v 2/2004.
Zatím posledním mezinárodním počinem Freemuse je album Listen to The Banned (Grappa) sestavené pákistánskou, v Norsku narozenou zpěvačkou Deeyah (Deepika Thathaal). Čtrnáctka hudebníků a zpěváků z Kamerunu, Íránu, Afghánistánu, Libanonu, Palestiny nebo Zimbabwe má jednu jistotu: doma se většina z nich moc neohřeje.
Super. Dekuji. \m/