Spojit underground s dubem působí jako bláznivý nápad, ale DekadentFabrik už na první desce ukázali, že to jde. A při hlubším zamyšlení je kombinace docela logická, oba žánry stojí na vypíchnuté ostinátní lince basy. V dubu ovšem nemá tu bigbeatovou těžkou zadnici, která deklasuje mnohé české rockové kapely do podoby jakési špatné dechovky. A naopak až jazzová sóla Chadimova saxofonu dávají dubu další dimenzi, kdy nad rytmickým základem už nezní jen tříšť echovaných zvuků, jak je v dubu typické. Oni také DJ Satan (Otto M. Urban) a David Cajthaml nejsou typičtí dubsteři, kteří by poslouchali jen Linton Kwesi Jonese nebo Lee Scratch Perryho. Na obou výtvarnících je vidět, že své kořeny nemají na Jamajce. Druhý začínal v jedné z vůbec prvních punkových kapelEnergie G, což je patrné stále v jeho hře na kytaru, a později se objevil u Načevy, která experimentovala s elektronickou hudbou, což ho zřejmě přivedlo k dubu. Jeho začátky v Energii G ho zase spojují s Chadimou, protože tento přední představitel tuzemské alternativní scény v té době v Extempore také hrával punkové skladby. A i Mental Morphosis je svým způsobem punk, ne snad stylově, leč ideově, protože nade vše ctí volnost v tvorbě.
DekadentFabrik však nepředstavují žádný návrat do minulosti, vyvolávání duchů dávno mrtvé minulosti, které jsme svědky u mnohých epigonů undergroundu. Nezříkají se své minulosti, na všech je patrné, jaké mají zkušenosti, které také zručně využívají, ale vytvářejí přitom něco odlišného od toho, co tvořily jejich předchozí kapely.
Soubor překvapuje příjemnou svěžestí a místy až brutální přímočarostí, jaká se většinou objevuje jen u mladých kapel, které teprve hledají, a ne u superskupin, jež sestavili zkušení muzikanti. Urban i Cajthaml si pořád mají chuť hrát a klidně použít jako klíčový prvek, který by jiní uplatnili nanejvýš jako koření – myslím třeba hysterický smích v Erínyaos, která se střídá se skutečně divokými až disharmonickými vpády kytary.
Vybočení je ale více. V Dia De Murtos naráz zazní hammondky, jaké by člověk čekal spíše u nějaké australskoberlínské party čerpající z Cavea. Podobná linka se objevuje i v Exstasy Star, kde se vynořuje za divokým Chadimovým saxofonem nad neúprosným rytmem.
K pestrosti přispívá, že Ivan Bierhanzel nehraje jen kolečka, občas se od nich odpoutá, nebo dokonce baskytaru dokonce – jako v úvodu Dia De Murtos – vymění za elektrický kontrabas. Skladba se přesto nerozpadne, protože ji pohromadě drží rytmus automatu. Tady je však i jediná výraznější slabina: naprogramové rytmy jsou příliš monotónní a zasloužily by ozvláštnit, aby jejich strojovost zbytečně netrčela. Vadí to zejména, když jsou vypíchnuté a neztrácejí se v tříšti nástrojů. Oč přirozeněji působí Blood, kde jsou potlačeny a skladba je asi nejbližší tesknému post rocku.
Ovšem to jsou jen drobné výhrady k albu, které posluchače zneklidňuje, enervuje a nutí, aby si je poslechl znovu a ponořil se ještě jednou do podivné kombinace free jazzového sóla saxofonu nad arabsky laděným tématem ve Wohin, do kterého Cajthaml deklamuje německy báseň Jürgena Fuchse.
Vše je dovoleno, na žánry se tu nedbá, vysoké se kombinuje s nízkým, či spíše muzikantská zkušenost s nadšením amatérů v původním slova smyslu.
Ne, tahle deska neskončí po jednom dvou posleších v polici, kde se na ni bude jen prášit. Dá se na ní stále něco objevovat a stále bude iritovat občasnou primitivností rytmů a jednoduchých zvuků syntezátorů, či v tomto případě kaossilatoru. Ale to už patří k hledání, které je zajímavější než dokonalá forma.
Guerilla Records, 2014, 62:02
