Původem slovenský pianista Matej Benko (*1979) se na pražské hudební scéně pohybuje zhruba od přelomu tisíciletí, kdy se ještě coby student kompozice na Konzervatoři Jaroslava Ježka stal členem tria Víta Švece a později účinkoval na jeho desce Keporkak (Arta, 2004). Z uskupení jménem No Borders později vykrystalizovalo Matej Benko Trio, které po své premiérové desce Universality (Arta, 2006) nyní urazilo další podstatný krok: a to sice ke kvintetu, v němž byla také pořízena právě vycházející deska Time Against Us (Arta, 2008). Nejen okolo této proměny se točily otázky, které Benko ochotně zodpověděl po venkovním vystoupení Jany Koubkové, jejíž band dnes příležitostně doprovází podobně jako zpěvačky Yvonne Sanchez a Miriam Bayle.
Pamatuji si, jak jsem jednou před koncertem přišel do jazzklubu U Staré paní, kde zpěvačka Miriam Bayle právě secvičovala první dvě skladby v kvintetu. Už tehdy stál na pódiu vedle saxofonisty Radka Zapadla i trumpetista Míra Hloucal. Byl tohle ten první impuls, který ke kvintetu přivedl i tebe?
Ano, tam to vzniklo. Sám jsem kvintet tehdy ještě fakticky nevedl, ale měl jsem ho celou tu dobu v hlavě. A teprve to, že jsem začal hrát s Miriam, mě k tomu nakoplo. Pak už se stačilo jen zeptat Míry a Radka, jestli by se mnou šli do kapely. To s sebou přineslo i obměnu kapely. V triu hraješ dál, ale s jinými muzikanty…
My jsme se už dříve dohodli s Honzou Greifonerem, že každý chceme jít jinudy. Do starého tria, co se tehdy jmenovalo No Borders, nejdřív přišel basista Tomáš Liška a už s ním jsem psal nové věci. Jenže s touhle skladatelskou vizí se neztotožnil bubeník Branko Križek, který chtěl spíš zůstat u hraní latiny a z toho já chtěl naopak ven. Ve fi nále se k tomu přidaly různé personální rozkoly, ale nové trio vzniklo ještě přirozeně. Pak jsem si začal zvát různé lidi a zkoušet, jak by s nimi zněl tenhle můj koncept. A dnes mám spoustu muzikantů, se kterými se mi hraje dobře, ale v základní sestavě je dál Tomáš Liška a u bicích Pavel Bady Zbořil. Mám fakt radost, že jsem se dostal k těmhle hráčům, protože předtím jsem takovou možnost neměl, hrál jsem pořád to samé. A to člověka nikam neposouvá.
Bady Zbořil je v tom svém našlapaném, impulzivním hraní dost ojedinělý bubeník, což je patrné zvlášť na živých koncertech. Hraje se ti s ním zásadně jinak než s Brankem?
To se mi hraje s každým bubeníkem jinak! (smích)
Myslel jsem třeba, jak tě napadlo dát Badyho dohromady s kontrabasistou Tomášem Liškou, který je navzdory své údernosti a mimořádné adaptabilitě především asi dost lyrický a duchem baladický hráč.
On se tak dnes víc profi luje, předtím takový nebyl. Tomáše zajímá různorodá hudba a během těch tří let, co spolu hrajeme, se hodně proměnil. Navíc dnes často hraje s Davidem Dorůžkou, což je na něm jasně znát.
Pokud se dobře pamatuji, kvintet v té rané fázi fungoval tak, že oba dechy zčásti přejaly ty melodie a motivy, které jsi do té doby hrával pravou rukou.
To se může zdát proto, že některé skladby jsme hráli už dříve v triu, ty stačilo pro kvintet jen zaranžovat. Třeba hned úvodní skladbu desky, Enrico’s Storytelling.
Jak se tohle psaní vyvíjelo? Inspiroval ses někým konkrétním? A proč ses ostatně rozhodl pro tuhle sestavu? Já jsem chtěl prostě větší kapelu. Přišlo mi, že jsem trochu v zajetí tria. Hrál jsem už předtím s Vítkem Švecem a pak jsem měl léta svoje vlastní trio, takže jsem se potřeboval posunout dál. Náš kvintet je co do nástrojů běžná sestava, jen jsem měl štěstí na konkrétní muzikanty. A v důsledku toho jsem začal víc psát, jinak o hudbě přemýšlet a i jako pianistovi mi to otevřelo hlavu, protože v kvintetu se hraje jinak. Je tam méně prostoru, víc komponovaných a aranžovaných částí a nesmí se vytratit energie a průzračnost v komunikaci a improvizaci.
Na tvých koncertech jsem tě dřív často slýchával hrát latinu, které bylo dost i na tvé první desce Universality.
Začalo to ještě v triu No Borders a tam se to také dostalo do slepých kolejí. Neříkám, že to bylo špatně, ale dnes mi připadá, že jsme hráli pořád to samé. Bylo to určité období. Ale nakonec už tu desku, kterou jsme v téhle sestavě natočili, jsem se rozhodl napsat jinak a udělat z toho trio Mateje Benka. S tím byl ze začátku problém, protože tím jsem kluky dostal do nevýhodné pozice, ta hudba se začala víc spojovat se mnou a jako by bylo jedno, koho mám kolem sebe. Nicméně pro mě to byl důležitý krok. A už tehdy jsem naznačoval změnu. Třeba o titulní skladbě Universality jsem se vyjádřil, že předznamenává určitý směr, kterým se hodlám dál skladatelsky vyvíjet, víc pracovat s rytmem a zkrátka dbát na kompozici. Baví mě hudba, která není uzavřená v mezích běžných konvencí. 
Ne že by nějaká jihoamerická kila na kvintetové desce nezazněla, ostatně hned na té titulní skladbě hrají oba dechy jednu kubánskou vsuvku. Ale přesto mi připadá, že tě tenhle druh hudby trochu pustil…
To nejsou radikální vyhlášení, že bych se teď rozhodl utnout latinu a konec. Ale nechci, aby moje tvorba byla spojována jenom s pojmem latinsko-americké hudby.
Vím, že jednu dobu jsi hodně poslouchal Gonzala Rubalcabu…
To je tak, člověk stále něco poslouchá a kolikrát se až diví, jak jiným směrem pak ve výsledku jde. Dnes si něco pustím od lidí, které jsem míval rád, a už mi to nic neříká. A tehdy jsem se zbavil spousty desek, kterým jsem před lety nerozuměl a dnes jsem na sebe naštvaný, protože mě právě taková hudba oslovuje. Hrozně se to mění.
Pro desku v kvintetu jsi dokonce napsal i anglický text Birina. Zprvu mě trochu vyděsilo, co že zrovna ty píšeš o nočních můrách. A pak mi došlo, že to je zřejmě věnované dceři.
No právě! (smích) My ji říkáme Luša, jmenuje se Lucia. A mladšímu Alfrédovi zase patří skladba Little Explorer.
Ať je to vyrovnané. Tu skladbu na desce zpívá tvá krajanka Miriam Bayle, se kterou dlouho vystupuješ. A koukal jsem, že dnes hrajete už i v duu.
To vzniklo před pár týdny. Dostali jsme nabídku koncertu, vyzkoušeli to a zjistili, že nás to baví. A proto plánujeme vymyslet pro Miriam nový repertoár a zkusit to pojmout po svém. Je důležité najít vhodný textový námět, který by se nám oběma líbil a já na něj mohl psát. Mě teď totiž začalo bavit psát na text. Dělal jsem nedávno hudbu pro loutkové divadlo a zkusil si tak úplně jinou disciplínu. Takže teď velmi volně a bez nějakých časových tlaků hledáme polohu, která by se nám zdála přínosná a nová.
Odehrát celý koncert v duu bude ale podstatně náročnější, než na co jste byli doposud zvyklí.
Ta naše první vystoupení byla trochu kratší, ale tříhodinový večer v duu si v klubech asi neodkroutíme… (smích)
Však když začínal kvintet, také to byly původně koncerty v triu, ke kterým vždy na pár skladeb přišli oba dechaři…
No, přesně tak to asi budeme dělat i s duem.
Zmínil jsi aranžování, čemuž se věnuješ delší dobu. Na desku jsi nakonec vybral jobimovský standard If You Never Come to Me a stejně tak i Over The Rainbow. Proč zrovna je?
Tu první jsem aranžoval už pro Miriam a s její kapelou to také hrajeme. Když kvintet vznikal, potřeboval jsem totiž rychle dát do kupy repertoár, který by nám vydržel na celý večer. A některé z těch věcí tam později zůstaly.
Pieranunziho jako inspiraci cituješ sám, vzpomínám si ale třeba i na to, jak jsme onehdy poslouchali posmrtnou desku Michaela Breckera. Tehdy ti tam hodně učaroval sekundující Mehldau, kterého máš rád i jinak.
Myslíš Pilgrimage? No to je deska! Zrovna dneska ráno jsem ji znovu poslouchal (smích). Mehldaua mám velmi rád, on je opravdu specifi cká osobnost.
Nemyslíš, že by na tobě třeba zanechával vliv?
Ale určitě zanechává, ale jak přesně ti neřeknu, nezkoumám to… (smích)
Mezi oblíbenými pianisty jsi před lety zmiňoval i Chicka Coreu. Snad v kontextu toho, jak často balancuje na hranici různých žánrů.
Před takovými lidmi mám velký respekt a je jich hodně, zdaleka nejen Corea. Také se snažím nějak profi lovat. A když se s odstupem času sám dívám na muziku, kterou píši, vidím v tom určité společné rysy, že na sebe nějak navazuje, což je snad dobře. Nemyslím si, že bych se měl najednou odstřihnout od všeho a teď udělat desku, kde budu najednou hrát bebop nebo nějaký jiný žánr.
Jak tedy skládáš?
Když si sedám k pianu, rozlišuji dvě základní disciplíny; buď cvičím, což zahrnuje techniku, stahování nahrávek, transpozici, rytmické cvičení atd. Něco jiného je skladba. Někdy píšu takzvaně do šuplíku, někdy na kšeft, někdy zkouším aranžovat pro různá obsazení. Ale velmi často si dopřeji to, že nějakou chvíli hraji bez přemýšlení, bez konceptu, prostě položím ruce na piano a něco už z toho vyleze, neuvažuji o teorii nebo konkrétním harmonickém spojení, maximálně hledám nějakou náladu. Z toho třeba vznikne kousek, který si zapíši, takových úryvků mám hromadu a z nich vznikají písničky. Není to tak, že si řeknu, že teď musím napsat nějakou swingovku… (smích)
Lubomír Dorůžka ve své recenzi Time Against Us trefně podotknul, že na rozdíl od ,zadumaných‘ a v podstatě introvertních kvintetů svých generačních vrstevníků hraješ vlastně hudbu dost pozitivní, střídající nálady i tempa. Bude to třeba i tím, že v zásadě posloucháš a zajímá tě trochu jiná muzika, vlastně mainstreamová?
Já rozhodně nechci dělat to, že bych směřoval někam, kde je momentálně módní trend, to mě vážně nezajímá. I když bych se třeba k některé té hudbě rád dostal, což může přijít později. Kreativní hudebníci mají rozdílné směřování a vkus, ale přijde mi trochu postavené na hlavu, poručit si v jednu chvíli začít hrát třeba skandinávský jazz. To musí přijít přirozeně. Já jsem zatím pevně zakotvený v tonální hudbě, ale kdo ví, co příjde…
Jako pianista bys na Konzervatoři Jaroslava Ježka musel přelouskat i celou klasiku, z čehož jsi kdysi moc šťastný nebyl a nakonec ses rozhodl chodit na skladbu. Jaký vztah máš ke klasice dnes?
Já nejsem vystudovaný pianista a postrádám právě tu zásadní klavírní techniku. Když se totiž pianista začne profi – lovat, musí už být trochu odrostlý. První stupeň na lidové škole ti dá základy a pak v tom druhém cyklu přichází klavírní literatura, všechno zásadní pro rozvoj techniky, Chopinovy etudy a další. A já jsem tuhle druhou etapu vůbec nedělal, dva roky jsem na piano nehrál, až v sedmnácti přišel znovu jazz. Rychle jsem si zopakoval tóniny a stupnice a začal jsem se věnovat tomu, co mě bavilo, ale velkou klavírní techniku jsem nikdy nezískal. To ale nemá nic společného s mým vztahem ke klasické hudbě.
Před časem se tě v rozhovoru ptali, proč třeba nezkusíš zahrát sólo klavírní koncert…
A to je přesně to, o čem mluvím. Sólo piano je velká disciplína, kterou musíš vážně cvičit a mít škálu vyjadřovacích prostředků, což já postrádám. Možná, že se mi podaří k tomu dopracovat později, možná si vyprofi luji styl, který bude stát na něčem jiném. Zatím se klasice věnuji okrajově, občas ji probíráme s kolegy na škole nebo si tu a tam dám s někým hodinu. Ale pro mě by to znamenalo změnit koncept a dát stranou většinu toho, co dnes dělám. Což si nemůžu dovolit ani z fi nančního, ani z jiného hlediska. A taky už na to dnes nemám kapacitu; se dvěma dětmi, rodinou a hypotékou už nemůžu být u piana celý den.
Než jsi přijel do Čech, váhal jsi prý mezi Konzervatoří Jaroslava Ježka a hudební akademií v Katovicích, kde dneska studuje celá řada mladých jazzových muzikantů. Jak tenhle fenomén vnímáš?
Katovice možná poskytují lepší zázemí nebo edukativní systém, který hudebníkům víc vyhovuje. Ale každá škola má svůj koncept a stejně se muzikanti musí nakonec sami někam dostat. Bylo to podobné před lety, když jeli všichni Slováci do Prahy, aby se přihlásili na Ježkárnu. Teď jdou všichni do Katovic, předtím byli na Berklee, kdo ví, kam půjdou za pár let… pro mě je krása hlavně v tom, že ti lidé vůbec studovat chtějí. A vzdělávat se jde pořád, i když je ti čtyřicet, padesát, šedesát. Příkladem toho jsou lidi jako Davis nebo Hancock, kteří to dělají celý život a nemusí chodit do škol. Navíc dnes se na hudebníky kladou velké nároky: musíš tenhle bebop zahrát tak a tak, protože jinak to nemá cenu. A než si muzikant začne uvědomovat sám sebe, tak jen cvičí a cvičí a hraje. A pak se stává, že třeba přijde pětadvacetiletý pianista na koncert a najednou chce zahrát všechno, co se na té škole naučil, a nemá nic vlastního.
Když teď vidíš, co si hráči z těch evropských škol odnášejí, nerozhodl by ses přece dnes jinak než před lety? Tehdy jsem ještě neměl děti, takže dnes je všechno jinak. A nebýt v téhle situaci, kdo ví, asi bych také vyjel ven jako kluci, kteří se mohou věnovat jen muzice. Centrum mojí práce musí ale být tady. Proto se dnes snažím hledat cestu do jiných sfér, než jsou jazzkluby, protože rodina se nedá živit tak, že si člověk ukojí jenom svůj muzikantský chtíč. Umělecké ambice a schopnost vydělávat peníze chci mít v rovnováze. A myslím si, že určitý potenciál je ve skládání vlastní hudby.
Třeba divadla, pro která jsi skládal nedávno a děláš to už delší dobu?
Já pro divadlo dělal něco ještě na Slovensku, ale pak dlouho nic, až teď v libereckém Naivním divadle. Jedna režisérka mi zavolala, jestli nechci napsat hudbu k dětským pohádkám, tak říkám, jasně, to by šlo. A ona: ne abys napsal nějakou infantilní dětskou muziku, na kterou by si děti tleskaly! Piš, jak to umíš, já mám herce s hudebním vzděláním, kteří znají noty, problém nebude. No tak co myslíš: psal jsem, jak píšu, jedna skladba na jedenáct osmin, druhá v šestičtvrťovém taktu… (smích) Ten poprask, který v divadle nastal, když jsem jim to tam přinesl, byl obrovský. Ale nakonec jsem to ustál, protože herci to normálně zvládli, hudbu jsme natočili v kvintetu s fl étnou místo trumpety, protože to je jemnější. A myslím, že jsme s tím dokázali, že dětská muzika nemusí být primitivní.
Koukal jsem, že v poslední době máš napilno. Třeba přednášku na mezinárodní klavírní konferenci. Ta bude teoretická?
Je to společenství převážně učitelů klasické hudby, ale jak ten jazz postupně proniká i do tradičních škol, dostal jsem tuhle příležitost sdělit nějaké základní postřehy a zkušenosti, nastínit model toho, jak učím a tak podobně. Na to, abych šel nějak víc do hloubky, však nebude čas.
A něčemu takovému se ve volném čase věnuješ? Studuješ nebo čteš?
To víš že čtu, baví mě to. Teď chci zrovna zkusit nějaké věci z kvintetu přepsat pro big band, tak čtu o bigbandech a poslouchám. Je to vždycky tak, že v centru svých zájmů máš nějakou hudbu a snažíš se k ní řemeslně proniknout. Já nikdy nebudu skladatel v pravém slova smyslu, protože ten ti dovede napsat big band, jak se hrál ve čtyřicátých letech. Kdežto mě baví nějaká moje vlastní vize muziky.
Rozptyl máš do budoucna úctyhodný: dua, bigbandy… Ne snad, že bych chtěl dělat všechno. Mohl jsem každý rok točit desku v triu, mohl bych udělat další kvintet, ale přestože to pořád hraji, víc mě zajímá zkoušet nové věci. Dlouho koketuji s myšlenkou smyčcového kvarteta, vše na bázi malých forem. Snažím se tu hudbu dělat nějak přijatelnou pro lidi. Ona může být vevnitř komplikovaná, ale můj cíl je, aby to tak na posluchače nepůsobilo.
To jsi říkal už před lety, že posluchač by se měl ve tvé skladbě dokázat zorientovat. Všechny mají vcelku pevný rámec, jasnou melodickou linku…
Chci, aby tomu všemu bylo rozumět, aby se v tom vyznali i lidi, kteří k hudbě nemají vztah nebo neznají jazzové pozadí. Důležité je si najít nějaký okruh posluchačů, kteří jeví zájem o to, co děláš. A dělat to poctivě.
Foto autor.