Delia

Delia je další z mordýřských balad, jejichž podstatu tak pěkně vystihl Johnny Cash, když řekl: „Chápu, proč si někteří lidé myslí, že jsou to násilnické písničky. Ale taková je americká tradice – mordýřské balady, ztracená láska, tragédie, bolest. Uvědomte si, že nejprodávanější skladbou devatenáctého století byla Balada o Jessem Jamesovi. Lidé mají takové věci rádi. Vždycky měli.“ Americká lidová píseň Delia vypráví příběh podobný tomu, s jakým jsme se setkali v kapitole o Tomu Dooleym. Je tu ale jeden zajímavý moment: varianty tohoto anonymního textu se totiž dělí do dvou základních skupin. Zaprvé tu máme skladbu Delia, která celou událost popisuje z hlediska víceméně nezaujatého pozorovatele – tak ji například zachytil Bob Dylan na svém ,pokojovém‘ albu World Gone Wrong z roku 1993. A pak známe verzi Delia’s Gone, napsanou z pohledu vraha – tu hned dvakrát natočil Johnny Cash, přičemž druhá nahrávka z alba American Recordings (1994) je široko daleko nejlepší.
Videoklip režiséra Antona Corbijna, jenž v loňském roce zabodoval svým prvním celovečerním filmem Control o životě frontmana britské rockové skupiny Joy Division Iana Curtise, Cashovo chladnokrevné podání ještě umocnil. Šéfům hudebního kanálu MTV dokonce připadal natolik drsný, že ho přestali vysílat, ačkoli byl ve své době jedním z nejžádanějších. Jako by nestačily verše: „Když jsem střelil poprvé, trefil jsem ji do boku. Nemoh jsem se koukat, jak trpí, ale s druhou ránou bylo po ní.“ V klipu vidíme rozcuchaného Cashe, jak kope hrob v sychravém počasí, načež do něj hodí Delii (hraje ji supermodelka Kate Mossová) a zaháže ji hlínou. „Ze všeho toho šmejdu a násilí, co je kolem, jen já jsem příliš brutální,“ komentoval to ,muž v černém´ sarkasticky a v duchu se jistě ptal, kde byli tihle mravokárci v roce 1962, kdy Delii nahrál s trochu jiným, ale i tak dost provokativním textem na desku The Sound Of Johnny Cash. Důvod, proč se Cashovy verze liší, je mimochodem prostý: „Když jsem to měl znovu nazpívat, nemohl jsem si vzpomenout na všechny sloky, tak jsem jich pár připsal.“

SMUTNÉ VÁNOCE

Se zápletkou ponuré balady budeme rychle hotovi: dívka jménem Delia (v některých verzích jde o Delii Holmesovou – jak křestní jméno, tak příjmení je typicky černošské) je zavražděna mladíkem jménem Cooney (Dylan mu říká Curtis, na nahrávce Blind Willieho McTella z roku 1940 se jedná o Cuttyho). Proč, to není zcela zjevné. Požádal ji o ruku a ona odmítla, táhla to s někým jiným, nebo prostě řekla něco, co ho rozzlobilo? V antologii B. A. Botkina A Treasury Of American Folklore z roku 1944 má píseň 22 slok a její další děj se odvíjí takto: Cooney uteče, za pár dní je však chycen, souzen a odsouzen. „Soudce byl velkorysej, nedal mi provaz, ale nechal mě zavřít na 99 let.“ Písnička tak či onak koresponduje s mnoha jinými skladbami, například s Cocaine Blues (opět z repertoáru Johnnyho Cashe) nebo Little Sadie (k slyšení na Dylanově dvojalbu Selfportrait). Její prvky bývají také často slučovány s prvky odrhovačky Frankie And Johnny, přestože tyto dva zlidovělé hity mají zcela jiný reálný základ.
A kdo tedy byla skutečná Delia? Tento problém nám ještě jednou pomůže vyřešit John Garst, penzionovaný profesor chemie a nadšený folklorista, s jehož jménem jsme se setkali už v kapitole o Johnu Henrym. Ještě předtím, než se rozhodl vyvrátit zažitou verzi historky o legendárním lamači skal, totiž Garst pátral po osudech hrdinek dvou mordýřských balad: Elly Speedové a Delie. Přišel na kloub oběma, nás však protentokrát budou zajímat pouze výsledky jeho druhého výzkumu.
Začněme – stejně jako Garst – svědectvím zakladatele Archivu americké lidové písně při Kongresové knihovně ve Washingtonu, Roberta Winslowa Gordona. Gordon byl ve 30. letech minulého století průkopníkem takzvaných ,field recordings‘ neboli ,terénních nahrávek‘, díky nimž se zachovala v co nejpůvodnější podobě značná část amerického folkloru. Lidové muzikanty natáčel pomocí Edisonova fonografu a mimo jiné je znám jako autor Ďábelské kolekce (Inferno Collection), zahrnující přes 200 stran manuskriptů a opisů korespondence a písňových textů, které posbíral při svých cestách, ale nemohl je publikovat pro jejich nemravný obsah. Gordonovy zápisky se bohužel ztratily, zůstal jen dopis, v němž folklorista uvádí, že opravdová Delie byla zavražděna v Savannah v americkém státě Georgia. Dokonce vyzpovídal a vyfotografoval Deliinu matku a policistu, jenž zatkl dívčina vraha, opsal si 50 stran ze soudního spisu a posbíral 28 různých verzí písně Cooney Killed Delia. Po těchto vzácných dokumentech se však rovněž slehla zem.
John Garst tedy po více než sedmdesáti letech navázal na Gordonovo pátrání a díky dochovanému soudnímu fasciklu a článkům v zaprášených ročnících novin Savannah Morning Press a Savannah Evening Press se během pár týdnů hravě dobral pravdy. Zavražděná dívka se jmenovala Delia Greenová, bylo jí čtrnáct let (skoro patnáct) a bydlela na adrese Ann Street 113 v chudé černošské čtvrti na západním konci města Savannah, které se dodnes říká (podle původních indiánských obyvatel tohoto území) Yamacraw. O život ji připravil přibližně stejně starý černošský chlapec Mose (Moses) Houston, přezdívaný Cooney (od slova „coon“, jež se překládá jako „syčák“, „vykuk“ a které zároveň znamená totéž co „negr“). Mimochodem, příjmení Houston se na jihu Georgie nevyslovuje „Hjustn“, ale „Haustn“. Známe i jméno Cooneyho matky: Jane Houstonová. Zločin se stal v domě jistého Willieho Westa na Harrison Street, jen pár minut chůze od Deliina domova, a datum je opravdu pozoruhodné. K vraždě totiž došlo na Štědrý večer roku 1900. Podle novinové zprávy se Cooney o Delii „ucházel několik měsíců, když však prohlásil, že je jeho, popřela to. To Cooneyho rozdráždilo, načež ji bez jediného slova střelil.“
Raněná byla dopravena ke své matce, která ji uložila do postele. Přivolaný doktor – pokud je to ten, co podepsal úmrtní list, pak se jmenoval J. W. Ward – už jí nemohl pomoci. Na Boží hod odpoledne Delia Greenová zemřela (první novinové zprávy mylně uvádějí, že skonala ve tři ráno). Když došlo na soudní proces (na černošskou kauzu nebývale sledovaný), Cooney se k němu dostavil v krátkých kalhotách – nejspíš trik jeho advokáta, jak zdůraznit mladíkovu nedospělost. Choval se tiše a zdvořile, mluvil rozvážně a trval na tom, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Proti tomuto tvrzení však stály výpovědi tří svědků, kteří přísahali, že Cooney Delii zabil úmyslně. Díky podrobnému zpravodajství obou deníků a záznamům z procesu si naštěs tí můžeme i po více než sto letech udělat poměrně přesnou představu o tom, co se v Savannah o Vánocích roku 1900 doopravdy odehrálo.

UDĚLAL BYCH TO ZAS!

Cooneyho právník Raiford Falligant popsal u soudu Cooneyho čin takto: „V jedenáct hodin v noci po Štědrém večeru roku 1900, kdy mu bylo pouhých čtrnáct let, se ve vyhlášeném hráčském doupěti dostal do špatné společnosti. Opil se a začal se přetahovat s dalším chlapcem o pistoli. Ta vystřelila a usmrtila dívku patřící k popíjejícímu osazenstvu.“ To zní dost alibisticky, a svědci se také na této verzi neshodli. Podle jejich výpovědí to bylo spíš nějak takhle: Willie West, majitel nechvalně proslulého domu na Harrison Street (označovaného slovem „rough house“, takže to musela být opravdová díra), poslal Cooneyho pro pistoli, kterou měl toho času v opravě. Cooney mu ji z nedaleké dílny poslušně přinesl. Podle svědků pak zbraň ležela pod ubrouskem na stole (asi aby nebudila pohoršení). U stolu a kolem něj se tou dobou neznámo jak bavilo neznámo kolik zletilých i nezletilých pijáků a karbaníků včetně našeho párečku.
Mladík měl s Delií už několik měsíců blíže nespecifikovaný intimní vztah a během osudného večera se s ní opakovaně hádal. Asi tři minuty před střelbou, jež měla podle soudního spisu nastat 20 minut po jedenácté, začal Cooney klít a starší štamgasti mu poručili, aby se uklidnil, nebo odešel. Mladík tedy slíbil, že nebude dělat problémy, a zůstal sedět u stolu. Důvodem jeho klení byla tato konverzace: Cooney: „Má ženuška má se mnou dneska večer kříž. Neposlouchá mě, nic neříká…“ (K Delii): „Ty nevíš, jak moc tě miluju.“ Delia: „Ty zkurvysynu! Chodíš se mnou jen čtyři měsíce. Já jsem dáma, jestli to nevíš!“ Cooney: „To je proklatá lež! Ty víš, že jsem tě měl tolikrát, kolik mám prstů na rukou a na nohou!“ Delia: „Lháři!“ V té chvíli spustil Cooney kanonádu urážek a kleteb a vzápětí byl ostatními vykázán do patřičných mezí. Asi čtvrt hodiny se nic nedělo, pak se Cooney rychle zvedl, zamířil ke dveřím, najednou se ale otočil, skočil po pistoli, co ležela na stole, střelil Delii do žaludku (v novinách stálo „do slabin“) a dal se na útěk.
Willie West ho dohonil a násilím odvedl k strážníkovi J. T. Williamsovi, na kterého prý Cooney rozzuřeně křičel, že odprásknul Delii, protože mu řekla, že je zkurvysyn. „Jasně, zabil jsem ji a udělal bych to zas!“ U soudu ovšem nezletilý vrah vypovídal úplně jinak. Tvrdil, že přišel do Westova domu kolem sedmé hodiny večer. West ho poslal vyzvednout pistoli z opravny, Cooney ji přinesl a schoval pod ubrousek. Všichni přítomní byli opilí a ještě jednou ho poslali ven – tentokrát pro pivo a whisky. Když se vrátil, trochu se prý ,kočkoval‘ s jedním klukem (jenž byl identifikován jako vzdálený bratranec Emmy Westové Eddie Cohen, i když o tom panují jisté pochybnosti kvůli jeho židovskému příjmení). „Vzal tu pistoli, a pak jsme o ni zápasili. Ptal jsem se, co s ní chce dělat, chytil jsem ji, vyšla rána a trefila Delii.“ Eddie Cohen však při procesu odpřisáhl, že se s Cooneym nepral a z domu Westových odešel ještě před střílením.
Dochovaná fakta nejsou kompletní, a tudíž se nad nimi vznáší spousta otazníků: nevíme, proč byla pistole schovaná na stole pod ubrouskem, nevíme nic o místě, kde se zločin udál. Zřejmě se jednalo o jakýsi hráčský a muchlovací brloh v jednom. Rozhodně to nebyla typická nálevna – Willie West tu žil se svou sestrou, matkou a manželkou Emmou, takže šlo o soukromý dům, což potvrzuje i Cooneyho výpověď, podle které šel ostatním pro alkohol do nějakého jiného podniku či obchodu. Neznáme ani Cooneyho skutečný věk; u soudu uvedl, že je mu čtrnáct, zřejmě proto, aby dostal co nejnižší trest. Novináři ale jeho věk odhadovali na 14 až 16 let. A konečně, nevíme přesně, jak to onoho večera u Westových vypadalo. Podle jedné výpovědi zde probíhal divoký mejdan, podle druhé se tu sešlo jen pár lidí, kteří se chovali slušně a zpívali u piána bohulibou píseň Rock Of Ages – koneckonců, byl přece Štědrý večer. Je ale také možné, že West provozoval jakýsi soukromý bordýlek, a v tom případě by Delia mohla dokonce být jednou z jeho prodejných holek. V tehdejší černošské čtvrti města Savannah, plné chudoby a násilí, se jistě děly i horší věci. Anebo je všechno úplně jinak – podle jedné zprávy totiž Delia dělala v domě Westových uklízečku.
Proces s Mosesem ,Cooneym‘ Houstonem probíhal v Savannah na jaře roku 1901 a rozsudek zněl: odsouzen na doživotí. Soudce Paul F. Seabrook doslova řekl: „Houstone, byl jsi obviněn a shledán vinným ze zločinu vraždy. Porota svůj verdikt doprovodila žádostí, aby bylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem. A má povinnost je rozhodnout podle práva. Činím toto rozhodnutí s bolestí a nerad. Nelíbí se mi, že musím odsoudit k doživotí někoho tak mladého a zjevně inteligentního.“ Cooneyho matka se po vyřčení ortelu zhroutila, Cooney však jen nezúčastněně poděkoval. Když se ho po návratu do vazby zeptal zástupce šerifa, jak je s rozsudkem spokojený, odpověděl: „Vůbec nejsem spokojený, ale myslím, že to budu muset vydržet.“ Poté, co si ,odkroutil‘ dvanáct a půl roku (z toho posledních pár let v nápravném zařízení v georgijském městě Commerce), dostal Cooney 15. října 1913 (kdy mu bylo asi 27 let) milost od guvernéra státu Georgia Johna Marshalla Slatona, známého svým rčením: „Raději bych šel pracovat na pole, než abych měl na rukou krev.“ Pak už se po Deliině vrahovi slehla zem – podle některých pramenů měl další opletačky se zákonem, odstěhoval se do New Yorku a v roce 1927 tam zemřel. Folklorista Robert W. Gordon mluvil s Deliinou matkou a strážníkem J. T. Williamsem jen o rok později. A co víme o autorovi jedné z nejoblíbenějších mordýřských balad 20. století? V knize B. A. Botkina A Trea sury Of American Folklore je citován dnes už zapomenutý černošský muzikant Will Winn z Columbie, hlavního města Jižní Karolíny. Podle něj složil baladu o Delii někdy kolem roku 1900 bílý potulný zpěvák z Dallasu, jenž si říkal Whistlin’ Bill Ruff. Vzhledem k celkovému rázu skladby i prostředí, z něhož vzešla, bude ale možná rozumnější věřit tomu, že ji napsal Afroameričan.
Za sto let se legenda o dívce jménem Delia hodně proměnila; z víceméně nezáludné rozmíšky dvou teenagerů se v podání sugestivních vypravěčů, jako byl Johnny Cash, stalo pěkně úchylné mučeníčko. Ovšem to není jediné překvapení, které na nadšence pátrající po tomto příběhu čeká. Už jsme si pověděli, že díky osobě amatérského folkloristy Johna Garsta má píseň Delia souvislost s historkou o Johnu Henrym. Kdo by ale tušil, že se propojí i s osudem písničky Jingle Bells, jejíž genezi jsme zdokumentovali o dobrých osm kapitol dříve? Delia Greenová totiž odpočívá v ne označeném hrobě pod stromy porostlými španělským mechem (tilandsie lišejníková) na savannažském hřbitově Laurel Grove, což je shodou okolností místo, kde spí věčným spánkem také autor hitu Jingle Bells, lehkovážný dobrodruh James Pierpont!

DELIA’S GONE
Johnny Cash

Delia, oh, Delia
Delia all my life
If I hadn’t have shot poor Delia
I’d have had her for my rife
Delia’s gone
One more round
Delia’s gone

I went up to Memphis
And I met Delia there
Found her in her parlor
And I tied to her chair
Delia’s gone
One more round
Delia’s gone

She was low down and trifl ing
And she was cold and mean
Kind of evil make me want to
Grab my sub machine
Delia’s gone
One more round
Delia’s gone

First time I shot her
I shot her in the side
Hard to watch her suffer
But with the second shot she died
Delia’s gone
One more round
Delia’s gone

But jailer, oh, jailer
Jailer, I can’t sleep
‘Cause all around my bedside
I hear the patter of Delia’s feet
Delia’s gone
One more round
Delia’s gone

So if you woman’s devilish
You can let her run
Or you can bring her down and do her
Like Delia got done
Delia’s gone
One more round
Delia’s gone

JE PO DELII
Johnny Cash

Delia, ach, Delia,
Delia, celej můj život!
Kdybych jí chudáka neodbouch,
tak bych si ji vzal.
Je po Delii,
ještě jednou dokola,
je po Delii.

Přišel do Memphisu
a zašel za Delií,
našel jem jí v botelu
a přivázal ji k židli.
Je po Delii,
ještě jednou dokola,
je po Delii.

Byla to mrcha a ráda si hrála,
byla studená a zlá.
Čert ví, jakej ďábel mě přiměl
šáhnout po pistoli.
Je po Delii,
ještě jednou dokola,
je po Delii.

Když jsem střelil poprvé,
trefi l jsem ji do boku.
Nemoh jsem se koukat, jak trpí,
ale s druhou ránou bylo po ní.
Je po Delii,
ještě jednou dokola,
je po Delii.

Jenže, žalářníku, ach,
žalářníku, já nemůžu usnout,
všude kolem pelesti
slyším pleskání jejích nohou.
Je po Delii,
ještě jednou dokola,
je po Delii.

Tak máte-li zlou ženskou,
můžete jí nechat běžet,
nebo jí můžete zatrhnout tipec
a udělat jí to, co já Delii.
Je po Delii,
ještě jednou dokola,
je po Delii.