„Hladová a nebezpečná tlupa na lovu zabijáckejch zvuků. Pravěkej kmen v industriální zóně, dávný společenství kytarovejch smrští. Prostě „chlív mazce“.“ – tak je charakterizuje jejich vydavatel. V praxi se na téhle aktuálně pětici dá krásně vysledovat, že když nějaké skupině o to opravdu jde, výsledného tvaru, zvuku a podoby se prostě dříve či později bez ohledu na okolnosti dobere. V případě Dětí deště (někdy taky používají transkripci D2ti de3t2 ) to trvalo dlouhých sedm let, ale výsledek rozhodně stojí za pozornost. Divoké a pekelné večírky, které se prolínají s jejich vystoupeními, kdy občas není zcela jasné, co začalo, co skončilo, a co teprve probíhá, jsou v dnešní často prokalkulované, ambicemi a pózami naplněné době, občas až mimoreálné. Návrat ke kořenům se tu uplatňuje ani ne tak v intencích hudby, jako ohlédnutí k samotné bytostné podstatě. Řvu a žiju, tedy jsem.
Začátky se odehrávaly v čistě industriální podobě – nejprve improvizace s přednatočenýmipásky, později železa, plechy a barely, a ještě později se ustáluje první sestava s kytarou, baskytarou a kovy ala perkusemi. Prý industrial blues. V této podobě se objevují na Malé alternativě 2002, kde má tak porota ve výběru snadnou volbu. Živočišnost propojená s dynamikou smete všechno z cesty. S příznivými reakcemi se objevují na undergorundových akcích, ale třeba i Pražském industriálním festivalu. Vzniká minialbum Poslední fext, hudební doprovod ke stejnojmennému dokumentu, který kapela vydává na vlastní značce Alter Ego, a další skladba se objevuje i na německém sampleru Zwei Kessel Buntes. V září 2003 dochází ovšem k zásadnímu zlomu – kapelu opouští perkusista Roman (později posílí Skrytý půvab byrokracie), druhý perkusista Filda odládá železa a mění je za klávesy, a do sestavy přibývá Márty a s ním i klasická bicí souprava. Děti deště se tak posunují blíže ke klasičtějšímu pojetí (v jejich případě ovšem silně alternativního noise) rocku. Co ovšem zůstává, je živelnost, se kterou se vrhají do koncertování s odvahou neplavce kráčejícího do vln na břehu Tichého oceánu. Po pouhých dvou zkouškách tak už předskakují v nové sestavě před britskými Moller Plesset. Na jaře 2004 se s baskytaristou Luďou ustáluje sestava na současné pětici. Stále častěji se objevují jako předkapela zahraničních kapel, a stále častěji se vydávají sami opakovaně za hranice – hlavně do Německa a Polska, a v květnu 2005 absolvují i menší turné po Irsku. Pomalu, ale jistě dochází k přesunu na hardcore – noisovou scénu, častěji sami organizují koncerty zahraničních kapel u nás, stávají se jednou z akvizic stále respektovanějšího vydavatelství Silver Rocket. Zapadají sem nejen svou filosofií, ale i stále více strukturovanějšími skladbami, vzdálenými přímočarým a jednoduchým schématům povodního pojetí hard-core. Přes to si ovšem zachovávají zvířecí syrovost, agresivitu, se kterou se na pódiu pohybují na hraně sebedestrukce. Dnešní Děti deště prostě nejsou koncertní cíl návštěvníka se slabou povahou, jemným sluchem, intelektuálsky hloubavým vnímáním a přesvědčením, že rock’n’roll se nemusí hrát nahlas. Nasazení a dvojzápřah kytar i zpěvu, ve kterém jsou Ondra a Bugrr rovnocennými partnery, jsou aktuálně jasným poznávacím znamením. Duše kapely Petr Humpálaka Bugrr je navíc nejen postava charismatická a nepřehlédnutelná, ale i značně aktivní. Krom DD ho tak lze vidět často v nejrůznějších příležitostných kooperacích, improvizačním seskupení Kodet, a čerstvě i jako baskytaristu alter- country-bluesových Atlantic Cable. „Kde není hlas / nevzniká otázka / nenastal čas / pohnout kloubem věcí…“
Beze spěchu a zbytečného tlačení na pilu v průběhu letošního roku postupně Děti deště nahráli své regulérně debutové album – kde jinde než u dvorního zvukaře vydavatelství Ondřeje Ježka. Ponese pro skupinu příznačný název Love & Piss, aktuálně se dokončuje, a mělo by se objevit na pultech distribucí někdy koncem září. Bude zajímavé sledovat, zda-li se zuřivost tohohle koncertního tornáda podaří zaznamenat do hypotetických drážek CD. Ale i kdyby ne, kterékoliv setkání s touhle partou vám to bohatě vynahradí. I když pozor na démon alkohol.
„Ty voe, Fildo, já si pamatuju akorát půlku koncertu…“ „Pamatuješ si jenom půlku, protože jsme odehráli jenom půlku.“
Foto: Archiv