Tuzemských odpovědí na Toma Waitse jsem pár slyšel, ale všechny postrádaly tu pravou atmosféru špinavých uliček odvrácené strany velkoměsta. Chyběl jim ten pach levného jídla z vývařoven, moče a splašků. Temná zákoutí, kam nikdy nepronikne sluneční paprsek, zato tam bují drobná kriminalita jako zhoubné nádory na kůži spálené sluncem. Nepulzovaly životem plným špíny. A je jedno, že názvuky blues, jaké se objevují hned v úvodním Člověku z města, vystřídá zparchantělá country, která v Kejklířích zní, jako by ji hrál Zoot Horn Rollo. Akordeon spíš sípe nebo napodobuje neumětelsky hrané indické harmonium jako v Lodi bláznů, kde se snoubí s karibským rytmem.
Děti kapitána Morgana nefascinují ohromujícími instrumentálními schopnostmi a není na první poslech patrné, co všechno mají naposloucháno, i když je toho určitě dost. Zběsilé S prostě má uhnaný rytmus hard coru, zní v něm i překreslená pokroucená kytara a táhlé tóny tuby. Děti kapitána Morgana chvíli znějí jako Kvartet dr. Konopného, aby vzápětí vystřihli čistou countryovku i s nezbytným banjem, nebo alternativní Každý chlap má trojky kozy s absurdním textem jak Majkl Džekson sbalil na Broadwayi Boženu Němcovou. Klopotný dechovkový valčík Svatby s textem jak od Daniila Charmse vystřídá alternativní Tiše, hrané za kobylkou a na preparované piano.
Děti kapitána Morgana dobře vědí, jak důležitý je výraz a náznak, mnohdy nechají motivy nedopovězené, jen nahozené a pouze vzácně je nechávají vyznít celé, aby se od nich zase oprostily, jako ve Strašidlu postaveném a riffu kytary.
I když se propojení s Waitsem nedá popřít, zřetelné je v ideovém pojetí i ve výrazu, záběr kapely je širší a její kořeny sahají jinam, někam k městskému folklóru, k žižkovským odrhovačkám přefiltrovaným Brechtovým dvorním skladatelem Kurtem Weillem. Děti kapitána Morgana nabízejí třígrošovou operu dneška.
Zřetelné jsou ohlasy undergroundu, patrné v melodeklamativním naléhavém vokálu, ale hlavně v zájmu o vše, co je na okraji, opomíjené, nenablýskané, špinavé, ale živé. Nejzřetelnější je to v textech, ukazujících periferii života. Špinavej je dokonalým vyjádřením undergroundového postoje, o který se mnoho androšů celý život marně snaží. Však jich taky část psal Milan Kozelka, který má blízko k opravdovému undergroundu spojenému s drsným světem Hrabalových dělníků z Kladna.
Děti kapitána Morgana s lehkostí dosáhly hospodské pravdivosti pábitelů, o jaké Tři sestry nanejvýš jen tiše snily. Ani Martin Kraus nebyl nikdy tak upřímný. O smrti zpívají přirozeněji než Radůza a jsou undergroundovější než většina undergroundu.
Bohužel další nové desky od Guerilly už tak přínosné nebyly. Bratři Karamazovi na výběru The best of 93–13 jen potvrzují, že nikdy nenašli vlastní tvář. Sice je lákalo alternativní blues, ale skončili u hard rocku nebo u překvapivě líbivých písní. Ale pořád jsou lepší než Jiříkovo vidění na albu V poli strom s pompézním zvukem kláves, nekonečným sólem kytary a ženským sborem. Ještě se mi z nich ježí hrůzou zbylé vlasy. Ještě že jich už moc nemám.
Guerilla Records, 2013, 48:02
