Původem svitavského písničkáře Dominika Zezulu na podiu nepřehlédnete. A nemůže za to jen jeho nadprůměrný vzrůst. Vyzařuje z něj zvláštní charisma, které se prolíná s určitou ostýchavostí, s jakou vemlouvavým hlasem často spíše deklamuje, než zpívá svoje texty. Vždy si u toho představuji, že každý z nich musí mít vytištěný nejspíš několik stran, a je pro mě záhadou, jak si někdo tak rozsáhlé prózy může vůbec pamatovat. Neklade důraz na verše, ale podobně jako spisovatel nebo možná spíše filmový scenárista, slovy vyjadřuje nejen příběh, ale i prostředí, ve kterém se odehrává, a nálady či atmosféru, které jeho hrdiny provázejí. Prokazuje u toho značný pozorovatelský talent a schopnost i zdánlivě obyčejné situace interpretovat tak, že u toho mrazí, ale má i dar vypíchnout to, okolo čeho jiní v textech jen mlhavě krouží. Jako je samota či odcizenost. A byly to především Zezulovy texty, kvůli kterým se před pěti lety začalo mluvit o „existenciálním duu“ Post-hudba, které pak potvrdilo svou pověst pozoruhodným albem Artefakty z roku 2013. Loni se ovšem Post-hudba odmlčela, a zatímco hledá, kudy se ubírat dál, objevily se Děti mezi reprákama.
Přestože pozdější album vznikalo kolektivně, na koncertech se autor, kontrastně k názvu v množném čísle, začal objevovat sám. S kytarou, případně s notebookem, ze kterého si pouštěl rytmické smyčky. Premiéra v Praze proběhla už na sklonku loňského dubna, před táborskými Kalle. „Když lidi zjistili, že Zezula bude celou dobu sedět na barový stoličce, vybrnkávat na španělku čtyři akordy a nonstop zpívat parlandem litanický texty, šli si dozadu pro bedýnky od maté, aby si aspoň sedli,“ popisoval pak vystoupení na svém blogu Pavel Klusák. První album Újezd vyšlo už půl roku poté, v říjnu 2015 na severočeské značce Červený kůň. „Chtěl jsem, aby debutová deska měla nějaké mediální pokrytí, proto jsem oslovil kamarády a kolegy z alternativní scény, kteří už za sebou mají nějaké úspěšné projekty – Kubu Königa (Kittchen), Lukáše Novotného (Bratři Orffové), Davida Zemana (Kalle), Bohdana Bláhovce, Aid Kida, plus několik dalších, kterým bohužel nevyšel čas nebo jsme se nakonec nedomluvili. Nahrál jsem akustické kostry skladeb a následně je rozesílal těm, o nichž jsem věděl, jakým hrají stylem a že by se ten jejich do skladby hodil,“ rekapituluje. Záměr se podařil, o albu se s nadšením mluvilo i psalo, a projekt byl i nominován na Objev roku v cenách Vinyla. Autora to povzbudilo: „Vinyly si hrozně vážím, respektive uznávám lidi, kteří sedí v porotě – lepší hudební publicisté v ČR nejsou. Beru to jako ocenění od scény, ze které jsem vzešel, kterou mám rád.“
Písničky Dětí mezi reprákama jsou dlouhé, pomalé jak podhorská lokálka, a jen těžko uchopitelné. Recenze si pomáhaly podzimním mlhavým počasím, zvolna poletujícím listím, a přemýšlením o depresivních stavech autora. „Vždycky se ohrazuju, když někdo nazývá DMR mojí sólovkou – hrál jsem sólo koncerty, ale úspěch Újezdu je kolektivní zásluha.“ V duchu hyperaktivnosti současných mladých tvůrců už půl roku po debutu vzniklo druhé studiové album. A velký podíl na jeho celkovém zvuku měla náhoda. Jako hosta totiž Dominik přizval svého bratra Daniela, jazzového pianistu, který měl jeho kytarové linky obohatit o klavír. Jenže se bohužel až ve studiu ukázalo, že nevyzkoušená kytara neladí, a tak vznikl nápad, aby Daniel zahrál i základní melodie. „Naštěstí je tak šikovný, že zvládl převést moje kytarový party na klavír. Dopoledne si to přepsal do not a odpoledne nahrál.“ Na desce tak na akustickou kytaru není jediný tón, použit byl tradiční klavír a důkladně se dbalo i na zachování atmosféry. „V pozadí je slyšet, jak se Dan vrtí na židli, jak šlape na pedál. Na tom jsem trval, protože jsem chtěl, aby ta deska ‚dýchala‘. Stejně jako na Újezdě bylo slyšet přejíždění po strunách akustiky.“
Magickým číslem se pro novou desku stala osmnáctka. 18. května byl zveřejněn první singl Punk de Blonde, 18. července bylo oznámeno, že se druhé album bude jmenovat Haiku a datum vydání bylo stanoveno na 18. září. Mezitím se ovšem, i v souvislosti s letními festivaly, objevila tříčlenná koncertní sestava. „Bylo zapotřebí to zvukově trochu rozšířit, oživit – nikdo není zvědavý na jednoho člověka, jak si pidliká něco na desetimetrovým pódiu.“ Frontmana tak doplnili kytarista Ondřej Mikula alias Aid Kid, a klávesista Jiří Libánský. Spolu s nimi skladby získaly plnější zvuk a od folkové křehkosti místy gradují až někam k post-rockovým hlukovým stěnám. Sólových koncertů se ovšem Dominik vzdát nehodlá – už proto, že se dobře hodí do kaváren, na malá pódia a pro bytové koncerty. Navíc prý současné trio není žádné dogma a není vůbec vyloučeno, že se bude sestava v budoucnu proměňovat. Stále totiž platí, že Děti mezi reprákama jsou kolaborativní těleso. „Na podzim třeba plánujeme intimnější koncerty jenom se zpěvem a klavírem.“ A jak že vlastně vznikl onen nezvyklý název, který dokonale rozesmál například i zvukaře na festivalu v Boskovicích? Nepřekvapivě u baru. Při bujarém večírku zde došlo na kolektivní zpěv u reprodukovaných starých hitů, což jedna z kamarádek sarkasticky komentovala označením přítomných, že jsou to „takové děti mezi reprákama“. „Tak jsem si to okamžitě napsal na papír, koupil jí panáka za právo k používání toho názvu, a bylo to. Myslím ale, že v té době ještě nikdo nečekal, že se to fakt chytne,“ vzpomíná dnes s úsměvem Dominik Zezula.
