V čase, kdy klíčové postavy undergroundu jedna za druhou odcházejí, vychází nové album DG 307. Nese se v linii poslední tvorby skupiny, mající stále blíže soudobé hudbě, což je patrné i v obsazení „Dégéček“, jemuž dominují smyčce, doplněné jen basovou kytarou, bicími a elektronikou. Spojuje se v ní po vzoru melodramatu mluvené slovo Pavla Zajíčka, jehož význam stále více roste, s hudbou Tomáše Vtípila.
Čtyři z pěti skladeb jsou ve volnějším tempu, táhlá larga mají blízko k tvorbě Mortona Feldmana a objevují se v nich i názvuky britského ambientu Gavina Bryarse ovlivněného jazzem. Nikdy jim ale nechybí napětí, zneklidňující spodní proud, ať ho už přinášejí perkuse, nervní chvění smyčců nebo až jazzové vyhrávky. U paralel ale nelze hovořit o nějakém jednoznačném vlivu, který by prostupoval celou desku, každá skladba je trochu jiná a teprve dohromady vytvářejí celek jako věty symfonii nebo v tomto případě suitu.
Chvějivé a táhlé smyčce dominují už úvodní uvolněné Noc to je něha, kde kontrabas, cello a housle zpočátku podporují jen decentní činely. Až v polovině vystoupí do popředí jedovaté housle podpořené občas zbylými strunnými nástroji, než se skladba vrátí k poklidnější náladě. Zlom přinese závěrečná gradace předznamenaná hrou paličkami na struny a vrcholící divokým vibratem houslí, které vše přehluší.
Čekal jsem, že přijdeš stojí na uvolněném rytmu kovových perkusí jemně podpořeném tóny basy. V pozadí znějí osamocené tóny smyčců doplněných nerůznějšími ruchy a zvuky, které v závěru přejdou až v chaotickou psychedelickou tříšť tónů varhan, samplů a glissand či vibrat smyčců. Kontrast přináší po prvních dvou verších krátký vpád rockové figury podpořené hutným zvukem basy.
Není to však jediný případ, kdy DG 307 použili prvky rocku, jemuž se dlouho věnovali. Nejblíž k němu má druhá skladba Ty tváře mlčej, kde se objevuje výrazné ostinato basy, bicí, jejichž figura se zahušťuje a vytváří tak gradaci, a také elektrické piano.
Podobenství, v nichž se ocitáme je zase ovlivněno alternativním rockem raných King Crimson a jazzem, jehož postupy se objevují v rozvíjení linky houslí i dalších melodických nástrojů. V podobném duchu se povětšinou nese i závěrečné Nebuď opatrnej, které chvílemi připomíná náladou King Crimson na nahrávce Formentera Lady. Přispívá k tomu hlavně smyčcem hraný kontrabas určující tempo, nad nímž znějí housle a cello. V prostřední pasáži však přichází ohromná gradace umocněná i dynamicky bicími. Hudba podporuje text: „Nebuď opatrnej! / Na nic se netaž! / Neodpovídej! / Mlč // Nechceš nic slyšet / Jako zvuky těl, který hořej / Který hořej / Který hořej // Nebuď opatrnej! / Neboj se ničeho / Ničeho se neboj! A jdi!“
Zajíček se navzdory postupujícímu věku v tu chvíli staví zmaru, který jinak prostupuje celou pochmurnou kompozici, jež byla poprvé uvedena na úvod konference o genocidě Mountains of Moses. Je v ní patrné rozčarování ze stavu odcizeného světa, Zajíček reflektuje neuchopitelnou a nelogickou realitu, což je asi nejpatrnější ve verších „Je to jiné století / Je to jiný svět / A v tom světě my žijeme / Ty tváře mlčej! / Mlčej! / To mi říkáš…“
I když jde o výjimečné dílo, dokonalé není, Zajíček ne vždy dobře artikuluje, zejména ve chvíli, kdy se přechází do forzírovaného projevu, někdy by možná bylo lepší malinko na hlasu ubrat, vysloveně zlá je ale jeho angličtina, když v úvodu opakuje Lifes? Or Viciouos Circles?, tahá to za uši. Ne vždy také smyčce dokonale ladí, byť je otázkou, nakolik to může být záměr. Rozhodně je však zvuk houslí trochu drátovitý a postrádá tělo. Chtělo by si to s nahrávkou malinko víc vyhrát. Dva natáčecí dny možná byly trochu málo.
Guerilla Records, 2013, 48:06
