Je to snad nějaká infekce? Kdekdo teď dělá coververze. Popové ploužáky. Voplodňováky. Cajdáky. Už toho začíná být tak akorát dost. Když natočila Annie Lennox písničky z Velkého amerického zpěvníku a Bob Dylan se na celém albu do hloubky poklonil Sinatrovi, mělo to velké kouzlo. Invenční podání, čistý a přitom lidský nenačančaný projev. Neříká se to snadno, ale Dianě Krall prostě k důvěryhodnosti, tedy k přesvědčení, že právě teď musela kvůli svému vnitřnímu přesvědčení udělat právě takovéhle album, něco chybí. Sama sice přebírá repertoár celý život, žádná velká autorka nebyla nikdy, ve spolupráci s manželem Elvisem Costellem pár písniček napsala jen na album The Girl In The Other Room (2004). Tentokrát ale tahá z úplně jiného klobouku: namísto obvyklého, tak či onak aktualizovaného, původně meziválečného repertoáru, to jsou písničky Eagles, titulní pozapomenutý song Boba Dylana (který žije vlastně jen v názvu kapely jeho syna Jacoba), raný Elton John, úvodní zpomalená hipícká hymna California Dreamin’ od The Mamas & The Papas, závěrečná hitovka Crowded House Don’t Dream It’s Over, v de luxe edici pak – ale opravdu moc pěkná verze, o tom žádná – také beatlovská In My Life.
Obecně vzato proti tomu výběru není třeba cokoli namítat, ty písničky jsou vesměs pěkné. Ale… Pokusíme-li se přeslechnout, že zpěv Diany Krall, ten její navinulý sexy hlas, tak nějak nefunguje úplně tak, jak jsme zvyklí, je namístě se pozastavit nad vlastně velmi tuctovými aranžmá, s často přeslazenými smyčci, s klavírem, na který si protagonistka ani pořádně nezahraje. Bez jakýchkoli nápadů, které by vytrhly posluchače z letargie a potřeby poslech ještě doplnit nějakou „opravdovou“ činností. Pak je ale třeba se ptát, k čemu tahle deska vznikla. Jako kulisa k milování starších a pokročilých? No ano, to si lze představit. Jako zaplnění zvukového prostoru do intelektuálních kaváren. I to by šlo. Ale u Diany Krall jsme přece jen zvyklí na něco trochu jiného.
Music Group, 2015, 45:21