Didrik Ingvaldsen Orchestra: The Expanding Circle; Jihye Lee: Diamond Sutra Reader

File created with CoreGraphicsNorský trumpetista a skladatel, ale také světoběžník Didrik Ingvaldsen je s námi spjatý nejenom svým za(s)líbením v Brně, nýbrž i spoluprací s Ivou Bittovou (NOCZ) nebo jako iniciátor zjazzovění Leoše Janáčka (se zpěvačkou Elisabeth Nygard). Má na svém kontě několik desek na DADA Records (od roku 1994), známé jsou jeho soubory Pocket Corner (Dog &Moon 2011) a Extended Corner (2012), je spjatý i s Circulasione Totale Orchestra. Nyní tedy slovenská Hevhetia vydala CD The Expanding Circle, na kterém ho představuje hned se dvěma variantami smíšeného orchestru s převážně českým zastoupením. A je třeba hned povědět, že jde v obou případech o těleso robustní, energické a dynamické. Vévodí v něm dechy, především saxofony (Radim Hanousek, Marcel Bárta a Michal Wróblewski v prvním případě = 9 kompozic, Pavel Zlámal, Radek Zapadlo, Petri Herzonen a opět Hanousek v případě druhém = 2 skladby, všechny z Ingvaldsenova pera), které si také s velkou pravidelností vychutnávají sólové exhibice a vůbec si skotačí jak s vervou, tak s hybnou pohodou. Důrazný klavír Jaroslava Šťastného v obou obsazeních vyprovokovává pospěšnost, briskně rozviřuje dění, zatímco hutná rytmika s kontrabasistou Marianem Friedlem nebo kytaristou Janem Navrátilem vše akcentuje; největší zásluhu na tom ovšem mají zdvojené bicí Daga Magnuse Narvesena a Tomáše Hobzeka nebo Martina Kleibla, střídající chvatný cval se zavirválovaným úprkem a přispívající tak víc než zdatně k celkové rozvířenosti, až smršťovosti, plné zvukových pokroutek. To se týká i trombonisty Jana Galii, který onu druhou verzi, místy ještě hutnější a směřující více do jazzrockovosti, přitvrzuje, promlouvá k nám i pořvávavě řádí. Srůzněné nástroje se téměř vždy nasouvají do skočnosti, podbíjené bicími, ale je to většinou Ingvaldsenova trubka, která vše nadlétává, organizuje vrtošivý „mumraj“. Jsou to namnoze sóla, která bývají vyvrcholením kompozic, přidávají jim osobité zabarvení či tobogánovou nadnesenost (nikoli nadsazenost). Očividná zálibnost všech hudebníků v tématech (viz například čtyřdílnou Circle Music) je dokumentována nepřerušovaným vzrušením (občas pojišťovaným basklarinetem) i prohloubenostní až velebností nebo vyhrocenou rozvíravostí, se kterou tento Ingvaldsenův komplot doběhne až do pádného závěru. Je to album, které k nám skutečně promlouvá, aniž jeho strůjce musí někde násilně tlačit na pilu,protože se nám jeví jako samozřejmé, a právě tím je nám blízké.
jihyeVždy se čas od času vynoří nějaká vokalistka, která svou nečekaností a osobitostí přitáhne větší pozornost, než ty ostatní. Tentokrát mám na mysli (jiho)korejskou zpěvačku Jihyi Lee (usídlenou v Belgii), které Ján Sudzina na své Hevhetii věnoval šanci udomácnit se na evropské hudební scéně už podruhé: po desce Goblin Bee (2012) je loňský kompakt Diamond Sutra Reader další příležitostí sledovat její extravagantní zvukovou mozaiku, sestávající z mixu jazzu a popu s občasnými náznaky korejské tradice. Její doprovod tvoří Stefaan Debevere se sopránkou a altkou, Sabin Todorov u klavíru a Bo-Sung Kim s janggu, kwenggwari a jingem. Základní devízou vokalistky je její magický, vemlouvavý hlas, který dokáže být hladivě pozývavý, ale i laškovně nabízivý a rozverný, něžný i pozpěvánkový. Album obnáší pět vlastních skladeb Jihiye Lee a šest přejatých včetně September songu Kurta Weilla a Maxwella jihyAndersona; a je pozoruhodné, že právě v tom spočívá i určitá dvojpólovost. Zatímco vlastní tvorba příliš nehýří neověřenými postupy a spíše těží z toho, co může jednoznačně zapůsobit (až po „cajdákovost“, viz New Arirang, nebo po obvyklé muzikálové loučení, viz Goodbye song), Lee jako zpěvačka dokáže pojmout cizí předlohy zcela ozvláštněně, v „nahé“ poloze pouze z hudebními přípodotky (Afro blue), s překypující tanečností, s vláčným pohráváním a šibalstvím, kdy si nechce hrát na „perfektnost“, s meditující opojností i cituplnou křehkostí. Dovede vyhmátnout, jak „dohitovat“, dogejšlit, zaněžnit původní předlohu (přičemž ji v tom doslazeně napomůže sax), umí vypravěčsky napínat a dodramatizovat téma (viz Let’s fall in love Harolda Arlena a Teda Koehlera, vyhroceného shakespearovsky se seismografickou vehemencí proslulého „být či nebýt“). Hudba je ve vleku vokálu a ukázněně jej domnožuje; je to především klavír, který dovýrazňuje slovní vyjádření; Kim jenom občas zexotizuje celkové pojetí. A možná právě v tom je i druhý otazník. Zpěvačka přes zmíněnou osobitost většinou setrvává v poloze, která se příliš neliší od evropského nebo amerikanizovaného niveau, a myslím, že by neměla poztrácet svoji kýženou korejskost. Ale to je spíše zaměřeno k budoucnu. Toto album je rozhodně přínosné a bude právem nadšeně přijato.

Hevhetia 2016, 61:00; Hevhetia 2016, 45:36

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *