Tahle zpráva by mohla, předpokládejme, někoho u nás zaujmout: němečtí Dissidenten se po dvanácti letech vrací s nejagresivnějším albem své historie. Otázkou ovšem zůstává, kdo dnes ještě tuší, kdo jsou Dissidenten – kmotři world music zrození krautrockem.
Na ten sedí slova Ludvíka Kundery o německém meziválečném expresionismu: „Ojedinělý úkaz, kdy se v krátkém časovém rozmezí objevilo maximum talentů, obrovské množství pozoruhodně různorodé produkce, nebývalé nakupení tendencí a potencí.“ A také parafráze spisovatele Kasimira Edschmida, že „skupiny Can, Amon Düül II, Tangerine Dream, Cluster, Guru Guru nebo Faust nepodléhaly ideám, těžkostem a tragickému syndromu nacistické minulosti; neviděly, dívaly se, nefotografovaly, zjevovaly se jim fantómy.“
Německý krautrock spadl v 60. letech doslova z nebe, anebo spíš z nutkání sdělit něco jiného, vymanit se z anglo-amerického rockového modelu, znovuobjevit vlastní historii. Závany psychedelie, drogy coby způsob práce s podvědomím, naprosto novátorské využití experimentální elektroniky, studium Karlheinze Stockhausena, jazz v daleko jiných podobách, radikální přístup k hypnotickým rytmům a především motto Steva Reicha – hudba jako postupný proces – představovaly jednu stránku věci, tu druhou, z hlediska dalšího vývoje zapomínanou, pak revoluční transformaci exotických vlivů, jinými slovy předzvěst fenoménu world music.
Například leader Can Holger Czukay na albu Movies (1979) nasamploval do skladby Persian Love Song zpěv qawwali a africké kytary dřív, než Brian Eno s Davidem Byrnem přišli o dva roky s nahrávkou My Life In The Bush of Ghosts a z avantgardního jazzování se od roku 1969 na svých dobrodružných výpravách za transovní-mi rytmy Blízkého východu vysmekávala mnichovská skupina Embryo. Do Maroka ji nasměroval americký saxofonista Charlie Mariano, na osmiměsíční cestu po Indii vlastním mikrobusem zase leader Embrya, multiinstrumentalista Christian Burchard. Často se ocitli ve víru historických událostí. „Na teheránské univerzitě jsme hráli na uvítací party ajatolláha Chomejního, jen několik dnů po svrhnutí šáha Pahlavího a v Kábulu, během natáčení s afghánským národním orchestrem do studia vtrhli ruští vojáci se samopaly, oznamující nastup komunistické diktatury,“ vzpomíná baskytarista Uve Müllrich, zakládající člen Dissidenten, se kterými pro změnu stál u pádu berlínské zdi, dva dny potom, co se vrátili z tříletého pobytu v Tangeru. A jen těžko může zapomenout na to, když ve starobylém městě Ayodhya hinduističtí fanatici v roce 1992 zbourali muslimskou mešitu a Indie se ocitla na prahu občanské války. „Natáčeli jsme zrovna v Bombaji album The Jungle Book. Vláda vyhlásila zákaz vycházení a nikdo nevěděl, jak to dopadne. Máte-li pocit, že ve vaší zemi je potřeba provést jakoukoliv revoluci, pozvěte si nás.“
Dissidenten vznikli názorovým rozštěpením Embrya během léta 1981 (původní název zněl Dissidenten of Embryo). K Müllrichovi s klávesákem Friedem Joschem se připojil bubeník Marlon Klein, který právě opustil afro-jazzovou fúzi Pili Pili holandského klavíristy Jaspera van’t Hofa. Trio okamžitě sbalilo kufry a na pozvání indického maharadži Bhalkrishna Bharti Gondagaona odcestovalo do jeho paláce Madja Pradesh, aby tu společně s bubeníky věhlasné školy Karnataka College Of Percussion, zpěvačkou Ramamani a Charlie Mariano natočili debutové album Germanistan (1981). Zařadili se mezi průkopníky, hledače zvuků a objevitele cizích hudebních kultur. Na rozdíl od vykuků, co s mikrofonem vyskočí z letadla a než se místní rozkoukají, už s ,etno‘ nahrávkami sedí v londýnském studiu, kde je namontují do svéhoelektropopu a následně, jak říká Wojtech Krzak (Warsaw Village Band) „uvrhnou do masové kultury“, Dissidenten v daném prostředí dlouho žijí nebo se do něho vracejí: pokračováním Germanistanu se stala nesmírně zdařilá a silná deska The Jungle Book, zásadní album roku 1993, na němž excelují perkusisté Trilok Gurtu a Ramesh Shotham.
Asi nejvíc zůstávají Dissidenten svázáni s marockým Tangerem. Dorazili sem ve třiaosmdesátém a potkalo je neuvěřitelné štěstí: za souseda jim osud určil amerického bohémského spisovatele a avantgardního skladatele Paula Bowlese, proslulého rovněž sběratelským úsilím. V letech 1959–62 v Maroku shromáždil úctyhodné množství terénních nahrávek, doplněných výstižnými, dodnes citovanými a pečlivě zkoumanými průvodními texty. Nedostižné jsou například jeho popisy divoké hudby z berberské vesnice Jajouka z pohoří Rif na severu Maroka, později po celém světě proslavené kytaristou Rolling Stones Brianem Jonesem.
Dissidenten se s tehdy už osmdesátiletým Bowlesem hodně skamarádili a získali přístup do jeho archivu, což se odrazilo na obrovském úspěchu fantastické nahrávky Sahara Elektrik (1983), produkované vlivným znalcem marocké hudby Abdessalamem Akaabounem. Umožnil jim poznání území Zápaďákům zapovězeného a přivedl s sebou tangerskou skupinu Lemchaheb. Ta společně s Nass el Ghiwane a Jil Jilala od 60. let vytvářela novodobou marockou hudbu. Dlouhovlasatí mladící šokovali společnost nikdy předtím neslyšenou akustickou směsí súfi smu, berberských rytmů, Gnawa, chaabi, Hendrixe a hippiovské fi losofie. Omar Sayed z Nass el Ghiwane tuhle marockou revoluční partu sympaticky nazval „lidé, co mají rádi život takový, jaký je“. Album Sahara Elektrik s Lemchaheb zase zapůsobilo ve světě: rytmicky neúprosná skladba Fata Morgana se okamžitě proměnila v globální hit. V upravené, drsnější verzi ji najdeme také na novince Tanger Sessions: esprit ďábelskosti ji ovšem dodává hráčka na niněru Elke Rogge (elektrofolkoví Hölderlin Express) a její kolega, jeden z nejlepších evropských niněristů Till Uhlmann. Kdyby se Hedningarna někdy vypravila do Maroka a zakouřila si pořádnou fajfku a stejně jako Dissidenten vše vyšperkovala arabským zpěvem Mennany Ennaoui nezněla by třeba v hymnické skladbě Gun Factory šíleněji; to jen tak pro představu.
Tanger Sessions mělo být původně akustické. „Pak jsem si ale uvědomil, že vždycky, když pustím televizi, vyvalí se na mě zlo odehrávající se mezi Araby a Západem, konec multikulturního snění odstartovaný 11. zářím. Jinak, než agresivním soundem, se na to zareagovat nedalo,“ říká Marlon Klein. Výsledkem je prý zvuková představa toho, co se asi tak honí hlavou mladému, na nic nepřipravenému americkému vojákovi v Iráku. Účet hysterické bushovské arabofobii jim v Tangeru pomohla vystavit také zmíněná skupina Jil Jilala a kytarista zaniklých Guano Apes Henning Rumenapp; hlavně on s Romanem Bunkou (ano, ten z Embrya) a Jensem Fischerem (technopopoví Tri Atma) rozbíjejí veškeré dosud platné konvence o arabském rocku a milovníci Rachida Tahy si přijdou na své.
Ačkoliv až nebezpečně kulminující extrémní tvrdost alba vzbuzuje dojem, že Dissidenten nevědomě pudově natočili jakousi válečnou ouverturu, všechno je jinak. „Zdeformované vokály mají připomenout expresivní válečné zpravodaje ze CNN a Al Jazeera,“ vysvětluje Klein. A symbolické propletení německé a marocké vlajky na obalu a pacifi stické texty vyzývající ke smíru („pravda představuje jediné náboženství“) zase dokládají, že Dissidenten arabskému světu rozumějí a Tanger Sessions pouze odráží nebezpečné zmatky mezi Orientem a Západem.