Divné příběhy písně, Divné plody a jejího autora

V žádném případě se nechci plést do zelí svému příteli a redakčnímu kolegovi Michalu Bystrovovi, autorovi skvělých knih Příběhy písní I a II. K bibliografickému pátrání a tomuto výslednému kompilátu o ponuře krásné písni Strange Fruit, kterou desítky let obdivuji v dávném podání Billie Holiday, ale o jejíchž snad ještě více ponurých okolnostech a souvislostech jsem dosud neměl ani ponětí, mne inspiroval vynikající rozhlasový pořad autor ky Elizabeth Blair, který byl zdostupněný jako ipodcast na webu nekomerčního amerického rozhlasového syndikátu National Public Radio (NPR).

12_divné_příběhyPíseň Strange Fruit, tíživě působivý a mysl pronásledující protest proti hrůznému rasismu, je jeden z nejznámějších majstrštyků slavné čer né jazzové zpěvačky Billie Holiday (1915–1959), jazzovými aficionados navždy překřtěné na Lady Day. Obecně se ví, že ona sama text písně ne napsala, třebaže ve své autobiografii, pocházející ze sklonku jejího života, kdy vrcholily letité psychické problémy, které měla se svým heroinovým návykem, tvrdila pravý opak. Dovolte mi pro názornou ilustra ci předložit vám zřejmě vůbec první český překlad této pozoruhodné písně.

Divné plody (Strange Fruit, Abel Meeropol, 1936)

Jižanské stromy nesou divné plody
Krev na listech a krev u kořenů
Černá těla se pohupují v jižanském vánku
Divné to plody visí z větví topolů
Pastorální scenérie galantního Jihu
Posmrtně vystouplé oči a bolestí zkřivená ústa
Vůně magnolií, jak sladká a čerstvá
A náhle pach doutnajícího lidského masa!
Jsou to plody, které oškubou vrány
Které rozmáčí déšť a roznesou vichry
Budou hnít na slunci, dokud je strom neshodí
Jsou to divné, a věru hořké plody

12_divné_příběhy_2Tento text původně napsal jako báseň v roce 1936 pod názvem Bitter Fruit bílý židovský učitel a odborářský aktivista z New York City Abel Meeropol, a to pod pseudonymem Lewis Allan, k čemuž se v závěru ještě dostaneme. Napsal jej poté, co uviděl v jednom časopise o občanských právech hrůznou fotografii na větvích stromu visících černochů Thomase Shippa a Abrahama Smithe, které 7. srpna 1930 za přítomnosti 5 000 zjevně se baví cích diváků (viz přiložená vzácná fotografie) zlynčovali a oběsili v městě Marion v Indianě. Báseň byla v lednu 1937 otištěna v odborářském učitelském časopise The New York Teacher. Vzápětí k textu Meeropol napsal i noty a jeho skladba byla často provozována na různých levicově zaměřených aktivistických shromážděních. Zpívala jí Meeropolova manželka Anne a jejich přátelé z místních učitelských odborů. Ale přednesla ji také černá pěvkyně Lau ra Duncan v černošském pěveckém kvartetu a to dokonce v operním sále Madison Square Garden. Bylo to v rámci večera organizovaného režisérem a scénaristou Robertem Gordonem s cílem získat peníze na podporu protifašistických aktivit svých souputníků. Robert Gordon však současně pů sobil jako pódiový scénárista v klubu s názvem Cafe Society.12_divné_příběhy_3 Gordon zprostředkoval setkání Meeropola s majitelem klubu Barneym  Josephsonem, kterému píseň přehrál. V té době jako hlavní hvězda programu klubu působila zpěvačka Billie Holiday, která právě odešla od big bandu Artieho Shawa. Někdo navrhl, aby ji zkusila zpívat. Lady Day píseň nejprve uved la pro užaslé, rasově smíšené publikum v Cafe Society. Měla ohromný úspěch. Bylo to vždy závěrečné číslo jejího vystoupení a signál, že show končí. Bez přídavků. Když se však začalo jednat o studiové nahrávce, její mateřský label Columbia, a to přes vliv, který tam její objevitel, John Hammond měl, ji odmítl natočit. Holiday proto píseň nahrála v roce 1939 u mnohem menší značky Com modore Records a tato její verze se stala nesmrtelnou. V roce 1999 jí týdeník Time označil za „skladbu století“, i když v roce jejího vzniku tentýž časopis napsal, že jde „o hudebně propagandistický kousek“. Americká Kongresová knihovna zase nahrávku nedávno zařadila do Národního registru nejcennějších zvukových nahrávek. 12_divné_příběhy_4Od roku 1939 byly natočeny desítky jejích coververzí, včetně ne dávné instrumentálky v podání Herbieho Hancocka a Marcuse Millera, který přesvědčivě evokuje naléhavé vyznění originálu Lady Day na svém basovém klarinetu. Velmi pověstný hudební klub Cafe Society si ovšem zaslouží samo statnou zmínku, neboť jeho historie je dost pozoruhodná. Hlavně svým komunistickým politickým podtextem. Formálně patřil, jak jsem uvedl, Barneymu Josephsonovi, obchodníku s obuví z New Jersey, a nalézal se v suterénu domu na adrese náměstí Sheridan Square 2 v newyorské Greenwich Village. Otevřen byl 4. ledna 1939. Na jeho vzniku se aktivně (i finančně) podílel též proslulý talentscout labelu Columbia Records John Hammond, ale také jeho chráněnec, slavný swingový kapelník Benny Goodman. 12_divné_příběhy_5Hammond, jak každý jazzový fanoušek ví, se pro slavil tím, že pro svět jazzu objevil talenty kalibru právě Billie Holiday, ale též Counta Basieho nebo Charlieho Christiana. Ale i třeba Boba Dylana, kterého na začátku 60. let zasmluvnil ke značce Columbia. Již z let 1938–39 však pocházejí jeho neméně slavné projekty. Jde o Spirituals to Swing Concerts, kdy poprvé v dějinách Ameriky, a to rovnou v Carnegie Hall, vystoupili na koncertním pódiu černí jazzmani jako právě Count Basie, černí bluesmani jako Sonny Terry nebo Josh White, černí boogie woogie pianisté Albert Ammons, Pete Johnson a Meade Lux Lewis, černí vokalisté Sister Rosetta Tharpe a Big Joe Turner anebo smíšené kvarteto Bennyho Goodmana s černým pianistou Teddym Wilsonem. To všechno před newyorskou bělošskou společenskou smetánkou. Jenže Hammond měl problémy s ufinancováním celé akce, která proběhla v obou ročnících vždy 23. prosince. V nouzi se obrátil na Erika Bernaye, editora komunistického ča sopisu The New Masses, jenž souhlasil, že pokryje marketing a cestovní náklady celé akce. Hammond si vymínil, že komunistický časopis se nepokusí vytlouci ze své podpory těmto koncertům politický kapitál. Bernay s tím souhlasil. Dokonce do té míry, že na akci nebyla v sále ke koupi nabízena, ale ani vystavena žádná propagační komunistická literatura. Třebaže oba muži byli odlišného politického vyznání, na druhou stranu oba přijali podobný liberální postoj. Oba si přáli poskytnout plat formu těm nejlepším černým muzikantům, aby tito mohli zahrát pro nadšené bělošské publikum z lep ších vrstev a upozornit tím na ne privilegovanou společenskou pozici černochů v Americe vůbec. Léta jsem se pokoušel pochopit příčiny někdy až přímo nekritického nadšení pro americký černošský jazz u meziválečné generace bílých levicových až marxistických intelektuálů v Evropě. Ve Francii, v Německu či u nás. Dnes je mi to už jasnější. Ne budete tomu věřit, ale ideologický po pud vzešel z kuloárů samotné Americké komunistické strany (ACP)! A ta také byla skutečným iniciátorem a vlastníkem onoho jazzového klubu Cafe Society. 12_divné_příběhy_6Polovina 30. let byla svědkem prvního vážného konfliktu mezi fašistickou a komunistickou ideologií na mezinárodní scéně. Španělská občanská válka a její střet mezi fašistickými nacionalisty a levicovými republikány, podporovaný mi Interbrigadisty, tvořenými liberálními idealisty z mnoha zemí, tedy i z Ameriky, z nichž mnozí měli svoji národní „rudou“ knížku. Mnohdy v naivní, byť dobré víře, že komunistická strana je tou nejlepší obranou proti hrozícímu hnědému nebezpečí. Americká komunistická strana pod vedením Earla Browdera tehdy dostala pozoruhodný nápad, že za ložení prestižního a liberálně vedeného jazzového klubu v New Yorku by mohlo napomoci jednak zabránění penetrace fašistických ideálů do americké společnosti, ale rov něž, že by to mohl být vhodný pro středek třídního boje pro ideologické „nahlodávání“ bělošské společenské a intelektuální smetánky. Proto se ona hlásná trouba ACP, časopis The New Masses, už předtím velmi ochotně podílel na financování Hammondových koncertů v Carne gie Hall. A ACP rovněž stála za Cafe Society. Jedním z ideových zámyslů managementu klubu bylo satirizovat hodnoty vyznávané prominentními občany NYC, kteří sami sebe viděli coby „trendsetters“, iniciátory nejnovějších společenských trendů. Už motto samotného podniku (viz při ložené foto jednoho z jejich plakátů) bylo v daném kontextu ideologicky rafinované: „Randezvous of Celebs, Debs and Plebs,“ tedy setkání celebrit, debutantek a plebsu. Série zručně sepsaného agitpropu otištěné ho v nejprominentnějších denících a vysvětlujících politiku Klubu udělala své a z kritiků, kteří nejdříve hovo řili o Cafe Society se snobským opovržením, postupně udělala zvědavce a posléze je do klubu přilákala, ne boť chtěli na vlastní oči ony umělecké atrakce uvidět. Management měl i další strategie. Třeba očividně ignorovat diskriminaci černých a židovských umělců běžnou tehdy v jiných newyorských prestižních zábavních klubech. Anebo to, že na rozdíl od většiny nóbl klubů v NYC, s jejich tradičním receptem úspěšného byznysu dosaženého a) burleskní pódiovou show, b) nahými kráskami, c) prodejem podřadného šnapsu a d) zvaním celebrit na okázalé večeře se šampaňským na účet podniku tak, aby ostatní hosté „zírali“, Cafe Society kontrovalo tím, že klub uváděl prvotřídní hudební program s největšími rasově smíšenými hvězda mi z branže, nabízel kvalitní nápoje, a žádné striptérky či celebrity jen pro „okrasu“ zde k vidění nikdy nebyly. Abych nějak vhodně tuto kontextuální a „ideologickou“ pasáž svého vyprávění o písni Strange Fruit zakončil, ocituji Davida Margolicka, autora knihy Strange Fruit: The Biography of a Song (Canongate Books, Ltd., 2002), který tamtéž napsal: „Existuje milion důvodů, proč dnes musíme komunismus oprávněně odsuzovat. Americký komunismus si však může připsat jeden bodík k dobru. Už vel mi záhy a velmi vážně bojoval za občanská práva černochů.“ Neméně podivný je ale i příběh samotného autora této podivné písně. Má dvě části a ta první začíná v Dewitt Clinton High School, veřejné střední škole v Bronxu, která se může chlubit vskutku pozoruhodným počtem slavných osobností z řad je jích absolventů. Posuďte sami: autor románu Neviditelný James Baldwin, spisovatel Countee Cullen, muzikálový skladatel Richard Rodgers, herec Burt Lancaster, dramatik Neil Simon nebo třeba guru houte couture Ralph Lauren. Ta škola je tak slavná, že o ní v roce 2009 byla dokonce napsána celá kniha. Meeropol odmaturoval v roce 1921 a později zde po dobu 17 let vyučoval angličtinu. Byl však též básníkem, amatérským hudebníkem, ale hlavně odborářským aktivistou. Proto když uviděl onu fotografii z lynčování v Indianě, řekl si, že to už je příliš a tento text napsal, publikoval a nakonec i zhudebnil. Další osudy písně jsme viděli výše. Zákonodárcům státu New York se však skladba, na rozdíl od publika v Cafe Society, tolik nelíbila. Dali to najevo v roce 1940, kdy úřady Meeropola předvolaly na slyšení před výborem vyšetřujícím proniknutí komunismu do veřejného školství. Výbor chtěl vědět, jestli si u něj skladbu neobjednala (a ne zaplatila ji) Americká komunistická strana. To sice nikoli, ale tak jako mnoho dalších učitelů v tehdejším New Yorku, i Meeropol byl komunista. V roce 1945 proto opustil svůj učitelský job na střední škole Dewitt Clinton. A nakonec vystoupil i z té American Communist Party. A zde začíná ta druhá část Meeropolova příběhu. Spojnicí je pseudonym Lewis Allen, pod kterým v roce 1936 skladbu Bitter Fruit publikoval. Elizabeth Blair, autorce zmíněné ho programu na rádiu NPR, nevlast ní syn Abela Meeropola Robert řekl, že jména Lewis a Allan byla jména chlapců, kteří se manželům Meeropolovým narodili mrtví. Tento Robert Meeropol, spolu se svým starším bratrem Michaelem, byli však sami vychováni manžely Meeropolovými poté, když jejich skuteční rodiče – Ethel a Julius Rosenbergovi – byli v Americe popraveni v roce 1953 za špionáž. K vykonanému trestu smrti byli odsouzeni za konspiraci s úmys lem předat tajné informace o americké atomové bombě do rukou Sovětského svazu.12_divné_příběhy_7 Rosenbergovi byli rovněž komunisté. Soudní proces s Rosenbergovými a jejich poprava byly ve své době novinovou senzací. A to na obou stranách Atlantiku. Nejen proto, že byli historicky prvním manželským párem, který v USA zemřel spolu na elektrickém křesle. V době popravy bylo jejich synům Robertovi a Mi chaelovi 6, respektive 10 let. Zachovaly se fotografie ukazující oba chlapce v oblečcích s kravatou, jak navštívili své rodiče ve vězení. Podle slov Roberta Meeropola nebylo celé měsíce po popravě jejich rodičů jasné, kdo se o ně po stará. Šlo o období vrcholícího mccarthysmu a z jakéhokoli nařčení ze sympatií k Rosenbergovým či ke komunismu se báli i jejich vlastní vzdálení příbuzní. Tehdy, na vánoční párty u rodiny významného černošského aktivisty za občanská práva, W. E. B. Du Boise, byli oba chlapci představeni Anně a Abelovi Meeropolo vým. Po pár týdnech už žili všichni čtyři společně. Náhodou jsem při své rešerši narazil na další historický údaj, a sice to, že oběma chlapcům v náhradní rodině, která po odchodu Abela z učitelování neměla na růžích ustláno, finančně pomohla nadace, v níž jednou ze správců byla DuBoi sova manželka, Shirley Graham. Ta nadace údajně existovala ještě před tím, než Meeropolovi oba chlapce adoptovali. V roce 1971 v jednom interview Abel Meeropol řekl: „Strange Fruit jsem napsal, protože nenávidím lynčování. Nenávidím nespravedlnost a lidi, kteří ji způsobují.“ On sám zemřel v roce 1986. Oba nevlastní sy nové se stali univerzitními profesory. Oba se aktivně zapojují do sociálních aktivit. Robert Meeropol dokonce založil charitativní nadaci s názvem Rosenberg Fund for Children.

Prameny: 1) Blair, Elizabeth, The Story of the Man Be hind „The Strange Fruit,“ (webové stránky navštíveny autorem 5. září, 2012, www.npr.org) 2) Margolick, David, Strange Fruit: The Bio graphy of a Song (Canongate Books, Ltd., 2002) 3) Silvester, Peter J., The Story of Boogie Woogie, A Left Hand Like God (Lanham, Ma ryland, The Scarecrow Press, Inc., 2009) 4) Pelisson, Gerard and James A. Garvey III, The Castle on the Parkway: The Story of New York City’s Dewitt Clinton High School and its Extraordinary Influence on A merican Life (The Hutch Press, Inc., 2009)

Přidat komentář