Vokální ekvilibrista Phil Minton (2. 11. 1940 Torquay, UK) je muž tisíce tváří, a to doslova. Jeho dokonalá mimika vyjadřuje nepřehlednou škálu emocí a jeho živá vystoupení jsou v neposlední řadě i jakousi hyperklauniádou. 
Platí to ovšem i o Mintonově hudebním záběru. V dětství zpíval v metodistickém kostele, v roce 1963 odjel do Londýna a přidal se ke kapele Mika Westbrooka, krátce poté si vyzkoušel i roli trumpetisty a zpěváka v ,zábavových‘ či snad barových skupinách zejména na Kanárských ostrovech a ve Švédsku. Na Severu však vydal v roce 1969 i první jazzové album Up UMEA s vlastním kvartetem. Spolupracoval s divadelními soubory, zakládal vokální skupiny (tu první s názvem VOICE v roce 1975 s Maggií Nichols a Julií Tippets), zpíval v novodobé opeře a spolupracoval i se symfonickými orchestry. Zvládá klasiku i nejulítlejší experimenty. Na festivalu Alternativa se objevil poprvé v roce 1996 s údernou kapelou Roof, kterou s ním tvořili violoncellista Tom Cora, baskytarista Luc Ex a bubeník Michael Vatcher (o devět let později vystoupila v Praze i její reinkarnace 4Walls, kde zesnulého Coru nahradil dlouholetý Mintonův souputník, pianista Veryan Weston) a na Alternativě 2002 hostoval spolu s pianistou Patem Thomasem v norském tělese No Spaghetti Edition. Zatím naposledy pak představil v matičce stověžaté loni v září svůj hvězdný kvartet s Westonem, bubeníkem Rogerem Turnerem a saxofonistou Johnem Butcherem v rámci 3. ročníku Free Jazz Festivalu.
V roce 1994 se rozhodl pracovat také s amatéry a vytvořil projekt Feral Choir, tedy pěvecký workshop, kam se může přihlásit každý, kdo má kuráž si během zhruba tří dnů hrát se svým hlasem a pak vystoupit se svými zbrusu novými kolegy na pódiu (popřípadě na pláži nebo kdekoliv jinde). Svou dílnu vyzkoušel nejdřív ve Stockholmu a v Berlíně a poté až dodnes v nejrůznějších koutech světa – v Riu de Janeiru, Sao Paulu, Tokiu, Mnichově, Oaklandu, Baltimore, Melbourne, Paříži, Rotterdamu, Trondheimu, Londýně, Varšavě, Curychu, Amsterdamu, Štrasburku, Florencii, Oxfordu atd. Poprvé jsem osobně zažil vystoupení Feral Choiru v roce 2006 na festivalu Musique Action na předměstí Nancy Vandoeuvre pod širým nebem, respektive pod klenbou betonových mostíků před hlavním sálem. Nemohl jsem věřit svým očím a uším. Sálala z toho obrovská energie a dokonalá vnitřní harmonie, která ve mně doznívala ještě drahnou dobu po vystoupení samotném. A zároveň jsem nebyl schopen vůbec pochopit, kde se to celé vzalo, jak se mohli všichni ti lidé v průběhu několika dopolední takhle dokonale sezpívat. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že se tenhle workshop pořádá v rámci festivalu Next 2008 v Bratislavě, neváhal jsem ani na chvíli a rozhodl jsem se přijít celé záležitosti na kloub na vlastní kůži. V ten předvánoční čas mrholilo a já jsem se blížil ke zkušebně v Kostele církve bratrské v Cukrové ulici s bušícím srdcem. Bude si nás Phil proklepávat jednoho po druhém a testovat naše pěvecké schopnosti? Dokážu se takhle po ránu patřičně odvázat? Nebo se ihned ztrapním, zbaběle prchnu a tajemství ,nezkroceného sboru‘ mi zůstane navždy záhadou? Na místě samotném jsem zjistil, že se znám osobně pouze s jedním člověkem – a to byl právě Phil. Ale ani ostatní se navzájem většinou neznali, byly to spíš dvojice nebo trojice přátel, někdy i rodinky, věkový rozptyl zhruba od šestnácti do padesáti. Velmi záhy jsme se ale měli všichni stát jakýmisi soukmenovci nebo spiklenci či přímo tajným bratrstvem. Teprve později jsem se dozvídal, že jsou tu dívky, které dálkově studují konzervatoř, jeden člen sboru opery Národního divadla, ale především lidé, kteří chtějí poznat něco nového, ačkoliv se zpěvu normálně nevěnují vůbec nebo jen minimálně.
Dílna nezačíná žádným testováním, ale smíchem, který vás uvolní a pak už jde všechno samo sebou. Philovy dirigentské pokyny snadno pochopíte a při hrách v kruhu, které jsou vlastně bonusem, protože s fi nální produkcí nijak nesouvisejí, zapomenete na všechny strasti. Je to skutečně určitá duševní ozdravovna. Máte možnost si vyzkoušet nonverbální komunikaci, která je mnohdy výrazně sdělnější než proudy prázdných slov. A jako jediní jsme museli na koncertě přidávat.
Foto Karel Šuster
