Kdysi mánička ze Žatce, která posvátně dojížděla do Prahy na Jazzovou sekci, dnes jeden z nejaktivnějších pražských koncertních promotérů a duše festivalu Respect (13. a 14. června na Ladronce). To je BOREK HOLEČEK, který letos slaví čtvrtstoletí své agentury Rachot a festival Respect „vypouští z hnízda“ jako dospělý, osmnáctiletý. To už bylo setsakra o čem mluvit.
Čím jsi chtěl být jako kluk?
Pokud se pamatuju, tak první a poslední vysněné povolání byl asi strojvedoucí, táta mě totiž jednou vzal na nádraží do parní lokomotivy. Ale počkej, vlastně ještě jedna věc: když k nám do Žatce na dočesnou přijely houpačky, tak se mi hrozně líbili ti kluci od „světskejch“. Nemuseli do školy, hřeben jim čouhal ze zadní kapsy, pouštěli Párply, byli opření o řetízkáč, měli „hozenou patici“… To jsem si vždycky říkal, jaký ti mají asi život. No, když to vezmu kolem a kolem, skončil jsem vlastně u něčeho podobného…
Jaká hudba se ti líbila v dětství?
Asi ABBA, jako všem tehdy ve čtvrté páté třídě. Ale hudba pro mě začala něco znamenat až v pubertě. Vím, že překvapivě brzo jsem se dostal například k Can, ale jinak to byla směsice všeho. Hlavně rock ve všech podobách, i když třeba takoví Sabati mě úplně minuli. V nějakou chvíli pak přišel hlad a zvědavost. Mimo jiné jsem jezdil každý čtvrtek do Loun, kde byl jazzklub, a já tam jako taková ta plesnivá mánička, která jinak vysedávala v Žatci U zvonu s místníma androšema, krimošema a cigošema, zažil třeba Trio Bory Kříže, Vlastu Průchovou a podobně. Takže páté přes deváté.
Pak ses dostal k Jazzové sekci. To asi muselo být přes někoho, ne?
Tím si nejsem jist. Jazzová sekce a Pražské jazzové dny, to byly tehdy pojmy, a ono to s největší pravděpodobností bylo tak, že jsem prostě jednoho dne do toho domečku na pražském Kačerově přijel. Já už předtím v Žatci fungoval ve filmovém klubu a taky jsem tam, ještě dřív, než mi bylo osmnáct, založil v loutkovém divadle klub, který měl z dnešního hlediska úžasný název: Jazzový klub při ZK ROH Šroubárna Žatec. Prodávaly se tam různé tiskoviny Jazzové sekce, hrály kapely se sekcí spřízněné, Jablkoň, Yo Yo Band a další. Jazzklub nicméně samozřejmě po čase zařízli: MCH Band, skrytý pod názvem Alfréd Startka, nevydejchali… Pak mi sebrali pas, kvůli vojně jsem musel na chvíli dát blázinec, a nakonec mi začal být Žatec malý, už se to tam nedalo vydržet. Takže jsem jednoho krásného dne sbalil spacák a jel do Prahy natrvalo.
A „sčuchnul“ ses s Mikolášem Chadimou.
To bylo už v době, kdy jsem na Sekci jezdil ze Žatce, protože se jednou stalo, že mi ujel vlak zpátky a Mikoláš mi nabídl, abych přespal u nich. A to se pak opakovalo pravidelně. Když jsem se rozhodoval, že ze Žatce uteču do Prahy, Karel Srp mi nabídl, že mi sežene podnájem. Tak jsem se sbalil, přijel na Kačerov – a kolem sekčního domečku byly kordony policajtů. Já přijel přesně v ten den, kdy je všechny pozavírali! No a tak jsem šel k Mikolášovi a půl roku u něj bydlel.
Nějakou dobu jsi s Mikolášem ale taky jezdil. To bylo ještě před revoluci?
To to jenom začínalo. Ale hlavně až po revoluci. Což bylo nesmírně komické. Mikoláš hrál pod Pražským kulturním střediskem, já byl veden jako člen kapely, a pouštěl jsem smyčky. Myslím, že jsem od toho PKS dostával i nějaké peníze. A byl jsem na to hrozně pyšný. Ale aby bylo jasno: to nebyla žádná tvůrčí práce se smyčkami. Oni prostě měli kazeťák a ten bylo potřeba v pravou chvíli pustit a pak zase vypnout…
Naučil ses v Jazzové sekci něco, co je ti k užitku dodnes?
Vezmu-li si výsledky její práce, všechny ty publikace, hudbu, kontakt s těmi pravými lidmi, bylo to nadčasové, inspirující. Ale kdyby ses mě zeptal, jestli mě něco naučila ta samotná organizace, asi bych se vzhledem k následnému prozření a deziluzi ošíval.
Deziluze? V čem spočívala?
Český písek je hrozně rozhádaný. Individualistický. To jsem si uvědomil, když jsem pak s některými kapelami začal jezdit po světě jako manažer. V zahraničí lidé, kteří dělají něco kolem kultury, a třeba i ve větších dírách než je moje rodné město, taky nejezdí v rollsroycech a ferrari, ale fungují pospolitě, protože vědí, že co neudělají oni, to prostě nebude. Tady si pořád všichni mejem prdele, a když je nás víc než tři, tak se rozhádáme. A já se domnívám, že ten zastřešující potenciál, který Jazzová sekce mohla mít, promrhala.
To byl tedy důvod, proč ses jako Rachot postavil na vlastní nohy?
Já si nikdy nepředstavoval, že by mě ten můj divný koníček mohl živit. Byl jsem smířen s tím, že to může přinášet jenom problémy. Ale najednou ta možnost přišla sama od sebe a já to z hlediska stále ještě nedávné minulosti považuju za zázrak. Ale vyprávěj to dneska někomu, stejně si bude ťukat na čelo. Už si nikdo nepamatuje na dobu, kdy do malého města na severu přišel katalog Quelle, šel z ruky do ruky a zájem o něj předčil všechny samizdaty i Bibli dohromady. Říkej někomu, že jsi jel na nějaký koncert, sebrali tě policajti, a když jsi ho sám uspořádal, šel jsi sedět a vzali ti pas.
Po čem nastal ten zlom, že ses od sekce, tedy její následnické porevoluční organizace Artforum odstřihl?
Na začátku 90. let jsem ještě dělal pod Artforem, nějakou dobu dokonce sídlilo v mém bytě. Ale pak se párkrát stalo, že jsem něco chtěl udělat, a někdo řekl Ne. A tak jsem to udělal na vlastní triko. Zpočátku to byly koncerty, navazující na to, co dělaly Jazzové dny: různé ty Cutlery, Sharpy, Hodgkinsony v klubu Delta. To byla jejich domovská scéna.
Jak se ti podařilo napojit na světovou komunitu manažerů? Asi nestačilo někomu zavolat, že jsi kluk z Prahy, který chce udělat koncert…
Právě, že tenkrát jo! Ale ono je to tak trošku i dneska. Ve chvíli, kdy se o to zajímáš, lidi o tobě začnou vědět, ono jich totiž zase tolik není. Samozřejmě to nějakou chvilku trvá, ale není to zase tak těžké. První album, které jsem vydal, byla kanadská skupina Fat. Její kytarista Eric teď mimochodem žije v Praze a učí na FAMU. A víš, jak to s nimi bylo? Jednou u mě doma někdo zazvonil, stáli tam Fat a říkali, že na mě dostali kontakt, že by rádi pobyli v Praze a zahráli si tu. Nakonec u mě bydleli asi tři měsíce, odehráli řadu koncertů a natočili dvě desky. A můj první komerčně úspěšný koncert, tedy koncert, na kterém jsem vydělal aspoň nějaké peníze? To byli UK Subs. A to mi v Dejvicích zazvonil telefon – ani fax jsem ještě neměl – a se svojí opičí angličtinou, která byla, ač se to nezdá, ještě horší než ta dnešní, se mě člověk na druhém konci zeptal, jestli chci udělat v Praze koncert UK Subs. A ačkoli jsem byl úplné ucho, po tom telefonu jsme to dali během pěti deseti minut dohromady. Za pár dní mi přišla poštou obálka, ve které byla smlouva na jedné A4, kde byly všechny podmínky, já to podepsal, zase složil a odeslal zpátky. No a kluci přijeli, zahráli a bylo to. Dneska si kvůli každému blbému koncertu vyměníš sto mailů…
Jak přišlo, že jsi kromě pořádání koncertů zahraničních kapel začal manažersky a posléze vydavatelsky spolupracovat s českými kapelami? Jednu dobu jsi měl poměrně velkou „stáj“, vlastně takovou esenci české tzv. alternativní hudby. Kdo byl první?
Poměrně brzy to byl Richter Band, chvilku tam bylo Extempore. První, kteří hodně fungovali, byli Už jsme doma. A pak přišel Dunaj, se kterým jsem strávil nejvíc času, bylo to nejintenzivnější a nejosobnější. Na ten byly nabalené další kapely jeho členů jako E nebo Rale. Ale mě nikdy například nenapadlo, že bych mohl ty kapely dokonce i vydávat. Klasická historka je s Už jsme doma. Když v Praze otevřeli pobočku nadnárodní BMG, jednou z jejich prvních akvizic byla Mňága a žďorp. Megaúspěch. Já na to vydavatelství vyrazil, řekl jsem jim, co jsou Už jsme doma zač, že jezdí i do zahraničí a chtějí udělat novou desku. A pozval jsem je na koncert. Nikdo nepřišel, což se pak opakovalo třikrát. Album mezitím bylo natočené, už bylo potřeba ho vydat, tak jsem se ještě šel ujistit, že ho tedy nechtějí, a oni řekli, že ho vydají. Aniž by tu kapelu slyšeli. Tak vzniklo album Hollywood. A byl obrovský křest, kapela přijela v kočáře, vyrobily se Velíškovy plakáty ve formátu A1 na křídě, vylisovali dokonce promosingl. A víš, co se stalo? Když toho za první měsíc neprodali tolik, kolik si představovali, celý zbytek nákladu toho singlu sešrotovali! Po téhle zkušenosti jsem si uvědomil, že nejlepší bude, když to budu dělat sám, a tak vzniklo moje vydavatelství. Takže Fat, Richter Band, dvě desky Dunaje, Pustit musíš, Iva Bittová s Bartókem, Rale, Klar, Kolšákův Ylo Africký slon, Tornádo Lue, Deep Sweden… Jednu dobu to strašně jelo. Ale pak to začalo umírat.
Čím to?
Problémy nastaly s poslední dávkou „mých“ kapel. Třeba Tornádo Lue – natočil jsem jim v Sonu desku, byla úspěšná, ale kapela se rozpadla okamžitě po vydání. Sing Sing se rozpadli po dvou měsících. Deep Sweden totéž. Jsou to paradoxy. Na jedné straně mi to trochu chybí, jet třeba na turné s kapelou, i když nevím, jestli bych na to ještě fyzicky měl. Ale když sem dnes přijedou třeba The Young Gods na čtyři koncerty a já s nimi jedu od štace ke štaci, má to pořád něco do sebe. Na druhou stranu jsem už byl z toho unavený, protože když děláš kapele manažera, jsi máma, táta i psycholog v jedné osobě. A protože jsem dost emotivní, impulsivní a neumím do těch věcí jít s odstupem, začalo mě to vyčerpávat.
Nesehrálo v tom taky roli, že jsi najednou objevil Word music?
Zpátky k Fat. Oni totiž do jisté míry můžou za festival Respect. Já o existenci takovéhle hudby už něco málo věděl, její prvky se objevovaly v těch alternativních věcech, které jsem poslouchal už v Žatci. Ale byli to Fat, kdo přijel malou dodávkou, ve které kromě svých osobních věcí měli asi 350 kazet, na kterých měli hrozně moc nahrávek různé etnické hudby z celého světa.
Kdy jsi ale zjistil, že tahle hudba je pro tebe to pravé?
Dlouho se stávalo, že když jsem etnickou hudbu pustil na večírku, všichni mě s ní poslali do háje. A pak najednou nastalo období, že to začali lidi poslouchat. Tehdy jsem si řekl, že zkusím udělat nějaký takový koncert. Před prvním Respectem jsem byl s Deep Sweden na turné v Belgii a tam jsem zavolal Michelovi Winterovi, manažerovi Taraf de Haidouks, sešli jsme se v nějaké kavárně, a on mi v začátcích hodně pomohl. Ještě jsem neplánoval, že bych přestal vydávat desky a dělat management českých kapel, ale ono se to tak nějak přirozeně přelilo. Respect začal na Hradě…
…a pak nás odtamtud vyhodili. Oni nás nějak vyhazují odevšad. Už mě to trochu unavuje…
Ale dá se říct, že všichni, které z Hradu Václav Klaus vyhnal, si vlastně polepšili. Struny podzimu ovládají svými koncerty celou Prahu, Leica Gallery má dneska pěkné sídlo přímo v centru a ty jsi byl několik let na Štvanici a teď jsi v krásném prostoru Ladronky. Nemáš pocit, že jsi tím získal?
No, když se mě zeptáš takhle… Představa, že bych na Hradě dělal se svým festivalem stafáž minulému nebo tomu současnému idiotovi je děsivá… Zároveň ti to přesouvání ale ničí nervy. Na Ladronce jsem totiž letos taky naposled. Myslel jsem si, jak to tam už bude jednoduché, ale letos už bylo děsné, vůbec se tam dostat.
Hvězdou jednoho z prvních Respectů byl Manu Chao. To tam asi byla největší hvězda, kterou jsi kdy dělal, že?
No jasně.
Co byl největší propadák Respectu?
On je to pořád takový malý festival, který se neumí moc prodat a zápasí o život. Takže ekonomicky to říct neumím. Největší ostuda byl dozajista Shane MacGowan, tam není co řešit. Za to jsem se hrozně styděl a jsem rád, že mi to docela prošlo. Na letní Respect časem navázal Respect Plus, celoroční cyklus koncertů world music, které se odehrávají v Paláci Akropolis…
Protože Akropole a Praha 3 k tomu byla vždycky vstřícná. Ale já když dělám jednu věc, po čase ji potřebuju něčím vyvážit, a tak vznikl cyklus Other Music, kde člověk může dělat věci, které do tohohle žánru tolik nepatří.
Udělal jsi ale taky několik v podstatě velkých koncertů, třeba White Stripes v době, kdy byli na vrcholu slávy, udělal jsi Sonic Youth, Gotan Project, Bonobo.
Ano, na něco z toho jsem docela pyšný, ale u koncertů téhle velikosti jsem docela opatrný a realistický. Jsou věci, které člověk dělá z podstaty a jsou i věci, které děláš, protože potřebuješ vydělat nějaké peníze. A některé potřebuješ dokonce udělat „pro jméno“, i když je to trochu legrační. Můžeš udělat padesát skvělých koncertů úplně neznámých kapel, a nikdo do tebe ani nekopne. A pak uděláš jedno jméno, které je pojem, a už tě najednou začnou vnímat. Tím nechci ty věci, které jsi jmenoval, shazovat. Sonic Youth nebo Manu Chao byly skvělé koncerty a jsem rád, že jsem u nich byl. Dnešní Jack White mě už tolik nebere, ale White Stripes byli taky skvělý koncert, o tom žádná. Ale musíme nějak najít cestu, abychom chránili i ty „bezejmenné“.
Nahráváš mi otázku. Jak je to u tebe s osobním vkusem vzhledem k tomu, jaké kapely dovážíš?
Tak samozřejmě, že všichni chodíme do práce. To, že koncert Bonobo nějaké lidi bavil a nebyla to žádná negativní energie, je jedna věc. Druhá je ta, že mě osobně tahle muzika absolutně nezajímá. Takže rozhodně nedělám jen věci, za které bych se rozsekal, nejsem svatej. Pak jsou i věci dobré, které ale prostě nějak neklapnou. Máš pocit, že přivážíš hroznou bombu, a koncert se nepovede.
Většinu věcí, které vozíš, pořádáš v podstatě jednorázově. Ale taky sis doslova vypiplal několik interpretů, jejichž koncerty pořádáš opakovaně, s narůstajícím úspěchem: Erika Truffaze, The Young Gods, Sophie Hunger.
Ano, to jsou lidi, které tady zastupuju. Musím ale dodat, že co se týče The Young Gods a Erika, nejsem jejich „objevitel“ pro Českou republiku, já je až převzal poté, co svoje první koncerty tady odehráli. Nicméně: takováhle stálá spolupráce může fungovat jedině za předpokladu, že to funguje i na lidské bázi. Tyhle lidi prostě můžu označit za svoje kámoše.
Díky tomu, co už dlouhá léta děláš, máš možnost čerpat na svoje akce docela slušné granty jak od Ministerstva kultury, tak hlavního města. Setkáváš se s nějakými útoky ze strany těch, kteří v tomhle ohledu tolik úspěšní nejsou?
Samozřejmě. Čím dál tím častěji. Ale musím přiznat, že když jsem byl ten, kdo nedostával nic, tak jsem taky prskal. Ono je to těžké. Za tuhle možnost jsem vděčný, ale zároveň si myslím, že jsem si něco odmakal a něco ukázal. Nehledě na to, že lidi, kteří si myslí, že dostat grant znamená jen shrábnout prachy a dělat si co chceš, by asi byli dost překvapení, kdyby viděli, kolik času člověk stráví jenom nad nějakými čísly. A hlavně nerozumím lidem, kteří to celé zpochybňují. Prostě tady máme tenhle systém. Když se dohodneme, že uděláme jiný, třeba americký, dobře, tak ho uděláme. Ale jsem-li já sám daňový poplatník, mám právo žádat, aby část mých daní šla na nějakou výseč, jejíž jsem cílová skupina.
Jsi jeden z pořadatelů, kteří se snaží koncerty, které pořádají, také sledovat, většinou býváš v první řadě. Když si promítneš těch 25 let Rachotu a 18 let Respectu, co z toho byly tvoje nejsilnější hudební zážitky?
Některé koncerty Dunaje. Přestože jsem jich viděl milion. Jejich desky jsou skvělé, rád je poslouchám dodnes, i ty, které se mi v době vzniku tolik nelíbily. Ale když se jim obzvlášť povedl koncert, byl to neskutečný nátěr. Z cizích kapel Taraf de Haidouks, jsem hrozně rád, že jsem je zažil v době, kdy tam hráli ti největší lumpové. Sun Ra Arkestra. The Ex. Je toho vlastně docela dost. A když o tom tak přemýšlím, jsem rád, že dělám to, co dělám, byť jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Mám docela rád drogy, ale na dobrej koncert žádná nemá.
Foto: David Webr