Dvakrát z Kalinkaland Records

joy_shanonJoy Shannon and the beauty marks: The Oracle Kalinkaland
Löwenritter: Prelude – Ten Seconds Before Sunrise Kalinkaland

Poslední dvě alba německého vydavatelství Kalinkaland Records názorně naznačují žánrový rozptyl tohoto nenápadného labelu. Zatímco Joy Shannon nás oblaží akustickou výpovědí mezi keltskou tradicí a temnějším kabaretem, dvojice Löwenrritter se ve své niterné instrumentální výpovědi blíží rukopisu Briana Ena, Robina Guthrieho nebo Harolda Budda.
Začneme u letos jedenatřicetileté muzikantky z Walesu, která ovšem získala ostruhy především ve Spojených Státech. A prozatím zůstala i v USA trochu „tajným svatým“, kterého zasvěcení zbožňují a široký zbytek posluchačstva o něm nemá ani zdání. Důvodem byl i fakt, že svá alba si Joy vydává výhradně sama. Tak tomu bylo i u poslední desky The Oracle. Informační ledy se ale lámou s reedicí novinky u Kalinkaland, jejichž promotérské prsty jsou přeci jen delší. Vypíchnout z desky pouze momenty, kdy Joy sedí za keltskou harfou a křísí tradicionály, by bylo nespravedlivé.
Shannon není druhou Loreenou Mc- Kennitt, její rukopis je mnohem variabilnější. Napoví už sestava spoluprací, které multiinstrumentalistka spáchala v posledních pěti letech. Jako vokalistka vypomohla rockovým industrialistům The Offering, spolupracovala s postpunkovou ikonou Gitane Demone, na akordeon a cello vypomáhala gotickým avantgardistům The Deathblossoms. Temnější spády celé kapely tedy přináší do soundu kapely kabaretní prvky, trochu textového strašení a vůbec jsem docela přesvědčen, že i Joanna Newsom je vedle jinak uhlazené Joy stále velký optimista. Nedivím se, že label vsadil na na první poslech tuctové album. Každým dalším poslechem totiž The Oracle odkrývá další vrstvy a stá- vá se dlouhodobým partnerem letošní sychravé, prozatím nepovedené zimy. Vedle toho vedlejší projekt dvou předáků nejdůležitějších kapel u Kalinkaland, Haralda Löwyho z Chandeen a Dirka Rittera z Dark lowenritterOrange nazvaný Löwenritter se ve svém kytarově klavírním snění odkazuje k tvorbě Cocteau Twins. Tentokrát ale ne k jejich písňové tvorbě, ale k ještě zasněnější poloze, kterou najdeme na jejich společné desce s Haroldem Buddem, případně na sólových albem jejich kytaristy Robina Guthrieho. Na desce najdeme dívčí vokál, různé terénní nahrávky, rozpité kytary na mnoho způsobů, přesto hlavní slovo v desítce kompozic má klavír. Krátké, maximálně pětiminutové kompozice i přes své ambientní vyznění má celkem přehlednou minimalistickou strukturu, která nikdy nesklouzne k industriálním distorzím nebo hlukům. Výjimkou je pouze třináctiminutová Exodus, ve které oba pánové rozehrají pomalu gradující tribální hru v dubu Stevea Roache. Zatímco album Joy Shannon dobře ilustruje blátivou sychravost letošní zimy, Löwenritter reprezentují tiché letní chvíle, jak už název napovídá, jen pár okamžiků před definitivním vyjitím slunce nad obzor.
Rec., 2013, 43:52
Rec., 2013, 49:28

Přidat komentář