Nikola Mucha se letos stihla vdát, porodit druhou dceru a taky nahrát s kapelou třetí desku. Vychází v listopadu, jmenuje se Nána, a její barvou je růžová.
Jaro a počátek léta jsi měla poněkud hektické: studio, svatba a porodnice. Plus koncerty až skoro do poslední chvíle. Jak jsi to všechno zvládla?
Nahrávání alba je vždycky příjemná záležitost. Nebylo tomu jinak ani tentokrát, a to i přes standardní rýmu, sedmý měsíc březosti a jakési podivné rozpoložení v kapele. Svatba taky nebolela. Možná těch pár posledních taktů našeho „posledního“ koncertu, to jsem si fakt už myslela, že rodím. A taky těch pár kapek deště, který se rozjel v megabouřku, utnul koncert OTK a zahnal všechny hosty do stanu, do auta nebo do Prahy. Porod byl rychlej, bolestivej a krásnej, co k tomu dodat víc?
Vždycky jsem si říkal, že je přehnané o tobě říkat, že jsi punk, ale když jsem tě pak viděl hrát sólově, s evidentní chřipkou, už nemalým břichem, a shodou náhod před kapelou Do řady, tak mi došlo, že by to asi většina na tvém místě už dávno vzdala…
A to jsem tehdy ještě měla vyvrklej kotník. Těch pár těhotenských koncertů docela bolelo. Můžu si za to asi sama, že jsem si vychovala takový hovádka v publiku, ale občas jsem narazila. Byla jsem příliš dlouho střízlivá a hormony mě taky proháněly jak třešňový koktejl. Takže stát metr před sotva zletilýma ocasama, co se před klubem zlískali z peach vodky, na kterou se složili z kapesnýho, myslet na to, jestli nedělám něco špatně, a do toho poslouchat jejich „hobluj pičo“, je trochu jiný kafčo než sraz klubíku těhulek. Třeba v Uherském Hradišti jsem úplně vybouchla – někde máme schovanou nahrávku písničky Láska, během níž mi odešel hlas, zní to úplně zoufale, myslím, že na konci dokonce bulím… Byla jsem kolikrát opravdu hrozně nasraná, hlavně na sebe. Posledních pár koncertů bylo se zatnutýma zubama. Ale zvládli jsme to. Taky zkušenost. Punk není záležitost pro těhotné zmatené holky.
Matky se často rozčilují, že se slovo „mateřská“ pojí se slovem „dovolená“, protože to pro ně obvykle dovolenou vůbec nepředstavuje. Ale u tebe to asi trochu zklidnění, po tom všem, přinést muselo?
Já su spoko. Mimino je srandovní. Sice teď moc nespí, ale to neva. Já raději nestíhám, než abych se nudila. A poslední měsíc těhotenství byla hrozná nuda. Nejen, že jsem nic nemohla dělat, mně se ani nic dělat nechtělo. Nezájem. Porodit už. Teď mi to všechno nějak sedí. Dvě děti jsou víc než jedno. Takže mi trochu chybí čas na písničky, ale to přijde. Taky na koncerty se těším. Už teď jsou pro mě ale zároveň takovou malou hrozbičkou. Možná výzvou, to je asi lepší termín. Všechno konzultuju s Adélou Elbel z Čokovoko, nebo Lence Dusilce jsem psala, jak se to dá skloubit, koncerty a mimino. Vždycky mě ty ostatní trochu uklidní. Nějak se to udělá – to je to motto.
Na nové desce máte i skladbu Matka, kterou vnímám jako reflexi rozmazlených jedinců, kteří se nechávají maminkami opečovávat i třeba po třicítce. Promítla jsi do toho i svoje zkušenosti?
To ne. Já mám dcery, hehe.
Femi-punkerka se nezapře. Jak vůbec ta starší vnímá maminku-muzikantku a její kapelu? Už je přece jen ve věku, kdy asi dětem dochází, že to není standard…
Minulý týden si ke mně byla její spolužačka pro podpis. Jeden by si snad i mohl myslet, že to, že mě Johančiny spolužačky mají za slavnou paní Muchu zpěvačku, ji staví do jakési superpozice, hvězda celý třídy. Proč to tak není mi dojde ve chvíli, kdy si ta holčička prozpěvuje „mrdá mi v hlavě“… Takže ani tak, ani tak. Ale možná, že mi trochu vděčná je. Mlčky. Nikdo ze třídy nemá maminku na YouTube.
Je fakt, že na YouTube toho máte skoro víc, než někteří popoví interpreti. V září se objevil nový, vizuálně hodně zajímavý klip k Nepojedeš nikam z minulé desky. Kdo vymyslel tu koncepci fosforeskujících barev a těhotných tanečnic?
YouTube je zasypaný spoustou nekvalitních živáků. Ne vždycky je pro nás úplně výhrou ta možnost všechno zachytit a nasdílet v okamžiku. Klipů máme málo. I když víme, nakolik důležité médium to je. Klip k Nepojedeš nikam se měl točit už na podzim 2014, kdy byl vymyšlen úplně jinak. Měla jsem jít po ulici a postupně se „proměňovat v matku“ a pak umřít. To s námi ještě hrál Evžen (Martin Kyšperský – pozn. aut.). Bohužel jsem ale v den natáčení skončila se slepým střevem ve špitále, úplně z toho sešlo. Další verzi pro nás chystal jeden klučina, který měl sice ohromnou vizi, skvělý přesvědčovací talent, ale „skutek utek“. Klasika. Tak jsme se opět spolehli na Jendu Fuksu. Udělal nám Ježíše i Chlapi sú kokoti, Květům taky už pár klipů udělal. Choreografii vymyslel Martin Svobodník – sólista baletu Národního divadla, taky už v podstatě kamarád, potkáváme se s kočárkama. Takže zase ty baletky.
Už víte, k jaké skladbě bude klip tentokrát?
Víme. Ale asi to zatím necháme jako překvapení. Už jen proto, abychom nebyli za blbce, kdyby to zas náhodou nevyšlo.
Měli jste na desku hodně nových skladeb? A vybírali jste je kolektivně, nebo jsi měla rozhodující slovo?
Upřímně, ono jich zase tolik nebylo. S blížícím se termínem nahrávání jsme začali propadat panice, zda máme dost materiálu. Bylo to trochu extrémní, jednak jsme začali zkoušet jak blbí, a taky jsme občas zpracovávali úplné hovadiny – písnička Schmutzige Mädchen vznikla vlastně totální haluzí. Je to sranda, trochu chaos, ale stejně si stále myslím, že deska má být souhrnem písniček, které vznikly nezávisle na nějakém deadlinu, i když ten zároveň k činnosti napomáhá… Pořád s tím trochu bojuju. Každopádně na další desku si pěkně počkáme, a na tom si asi budu trvat. Ono mydlit jednu desku za druhou může být časem kontraproduktivní a možná i trochu nuda.
Často ti je vytýkáno, že nejdeš daleko k výrazům, na které od mladých dam nejsou posluchači příliš zvyklí. Změnilo se v tom něco?
Já nevím. Kdybych chtěla na těchto základech stavět, asi si dám pozor, abych nepolevila, naučila bych se například za každým vole slovem vole říkat vole. Ale i fanoušci vulgarismů si přijdou na své. I když „mrdat v hlavě“ se už ustavičně nebude. Mimochodem – chtěla bych jednou, ne víckrát, na večírek těchto lidí. Ale beztak – a budu bůhvíkým ztrestána za takovéto hanebné prorokování – budu na výročním setkání písničkářů v roce 2050 muset hrát Ježíše, Kokoty… Jé, to bude děsně nevkusná legrace.
Mluvila jsi o tom, že před nahráváním byla kapela v „podivném rozpoložení“. Jak se to projevovalo?
Jak jsem říkala, ty těhotenské koncerty se mnou dost zametly a myslím, že se to podepsalo i na náladě v kapele. Nejvíc citlivý byl Štěpán, jako by tu prudu cítil stejně. Nezvládl to. Bojoval s bubáky ve své hlavě, a to se dost dobře s ožralými kluby skloubit nedá. Tak už s námi nehraje. Myslím, že si to dlouho přál, odejít z kapely, jen asi nevěděl, jak to má říct. Takže to udělal tak, jako se to dělá s náplastí… Ono to asi vážně není pro všechny, takový život. Těch sto a víc koncertů ročně.
Mezi nahráním a vydáním druhé desky vás opustil Martin Kyšperský, u třetí to byl bubeník Štěpán Svoboda – nebojíš se, že příště uteče i kytarista Petr Zavadil?
Petr Zavadil je nejstabilnější článek kapely. Ještě stabilnější než já. Jsem mu za to velmi vděčná, ale asi mu to řeknu, až dostaneme tu Grammy.
Jak jste hledali nového bubeníka?
Peťa Zavadil ho našel. Jarda Noga byl jeho nápad. A vyšlo to. Což potvrzuje předchozí odpověď.
Jarda ovšem v tu samou dobu, co se přidal k vám, posílil i sestavu Hm… A váš baskytarista Ondřej Kyas zároveň začal hrát i s Květy. Nebude problém, že už budeš v kapele jediná, kdo nehraje ještě i s někým jiným?
Mně to i vyhovuje. Myslím, že žádné velké hraní a šňůry teď v nejbližších dvou letech nehrozí. Ondrovi to bylo hned jasné, má dvě děti, tak s nabídkou Květů neváhal. A Jardova vytíženost přílišnému koncertování taky moc nepřeje. Alespoň prozatím nechci myslet na to, že by snad musel některému seskupení dávat přednost, i tak to bude stejně na něm. S přibývajícími termíny se mi zvyšuje stres, jak to s Dorotkou zvládneme. Snad to udržím v rozumné míře. Ale ta poptávka mi stejně lichotí. Takže v létě bych chtěla odehrát alespoň ty zásadní festivaly.
Před minulou deskou jsi mluvila o tom, že bys chtěla zpívat už jen s kapelou a opustit sólové hraní jako písničkářka. K tomu pak ale nedošlo. Jak to vidíš dnes?
Chtěla bych vydat sólovou desku a hrát mizerné písničky za pivo a hovězí gulin. „Gulin“ je mimochodem fakt parádní slovo, doufám, že mi ho nikdo nevyškrtne. Ne vážně. Sólové hraní má pro mě velký význam. Testuje se na něm song v ryzí, nejsyrovější podobě. Text vynikne taky mnohem víc, stejně jako to, že neumím hrát na kytaru. Má to svoje kouzlo. Bylo by krásné, kdybych se zas donutila napsat pár hotových písniček – načatých jich mám asi padesát – hrát je nějaký čas sama a pak z nich třeba i vybírat ty, které zpracujeme s kapelou. Jak ale říkám, můj současný hard core mother mode tomu moc nepřeje. A já se nechci vracet se starým matrošem. Můj sólový comeback musí být velkolepý – chci se válet po zemi s kytarou a rvát zubama struny, do toho tančit na smyčku, kterou jsem nahrála ve vlaku, a do toho všeho… přebalovat. Asi utopie.
Jaké jsou tedy plány na nejbližší dobu do konce roku?
Ještě než tohle vyjde, čeká nás koncert coby friendi Davida Kollera v Sonu v Brně. Mám z toho trošku vítr, ale daleko víc se těším. Myslím, že tam budou trochu jiný lidi, než ti, co chodí na naše koncerty. Budou tam jejich rodiče nejspíš. V listopadu skončí Hithit, spadne listí, vyjde Nána a začnou koncerty. Pozvolna. Bude Jihlava, Olomouc, Zlín, pak Pardubice. Pak nás čeká křest v Brně. Pak Plzeň a pražský křest. Nemýlím-li se. Vše se dá dohledat. A mně už se zas točí hlava z toho, kolik toho je, když pomyslím na tu frekvenci mýho kojení. Což je zhruba dvakrát za hodinu po třiceti minutách.
Na jaře jsi na facebooku prozradila, že jste jako kapela měli nabídku předskakovat Lucii, z čehož sešlo, protože její koncerty byly v době tvého porodu. Ještě předtím mi na tebe pěli chválu Monkey Business, kterým jsi zpívala jako host na desce. A na novém albu máte písničku Láska, která cituje z klišé slovenského popu, který je, jak zpíváš, „niečo, čo by mali zakázať“. Jak to všechno vlastně jde dohromady s tím, že jste vnímáni jako alternativní kapela?
Alternativní kapela znamená striktně odmítat nabídky těch méně alternativních kapel? Přemýšlím, jestli bych odmítla Michala Davida pro jeho very low alternative status. Vždyť o takových věcech někteří celý život sní – aby jim zavolal někdo „velkej“. Vždycky je tam minimálně ta zvědavost, touha nahlídnout pod poklici. Já se jen tak z něčeho nedosírám stylem uááá – Koller, uáááá – Sting!!!, ale všechno mi to samozřejmě strašně lichotí, machrovat se tím taky dá dlouho a mamince to dělá radost. Myslím, že alternativu v kapele krmí i nadále můj účes (divná abstraktní představa) a ty divný texty nebo co…
Musíš mi říct, až budeme málo alternativní, pověřuju tě tím.
Spíš jsem to myslel tak, kde máš sama pro sebe tu hranici, s kým ještě ano, a s kým už ne?
No, asi je to fakt individuální. Kdyby se mi opravdu daný člověk nezamlouval, z toho, co dělá, by se mi zvedal kufr nebo bych tomu zkrátka nevěřila, odmítla bych. Ale říkat „ne“ mi vlastně taky odjakživa moc nešlo. Proto jsem možná od sedmnácti matkou.
Zmiňovaný David Koller tě přizval na desku svých coverů. Jak to probíhalo?
Celá Koller-pohádka je srandovní. Kdysi jsem v autě nadhodila téma písničky: Kodym s Kollerem leží na hotelu, musí se dělit o jednu přikrývku, dusí se a jsou nemocní. Tu písničku jsem nakonec velmi dada stylem napsala, chtěla jsem ji na desku. No a zničehonic mi na Špilas volá David Koller, že má nějaký plány se mnou. Tak jo. V Praze se pak z ničeho nic zjevil na jednom mým sólokoncertu, zachránil mě a taky předal flashku s jeho písněma. Prej ať si jednu vyberu a předěláme ji s naší skvělou kapelou. To jsme ještě netušili, že nám v červnu, kdy jsme jeli Lajku nahrát k němu do Mikulova, bude nejen ochotný zabubnovat do dvou nepříliš povedených kusů místo už chybějícího Štěpy, ale taky zazpívá ten kousek z písničky o něm a Robertovi. Právě ochotou daleko předčil mé představy o někom, kdo už tak dlouho „jede šoubyz“. Abych nezapomněla – Robert nám tam zazpíval taky. Ten překvapil asi ještě víc. Jsou to koblížci. Aha, zas tak srandovní to vlastně není.
Třetí desku jste nahrávali u Ondřeje Ježka. Bylo to v něčem jiné od minulých dvou alb?
Nebyl Evžen. Já byla poprvé za sklem. Ondra Ježek vytáhl havajskou kytaru – je slyšet v Panu Píčovi. Žádný pikanterie, hádky ani dohadování, krom Ondry žádní hosté, žádné nehody, téměř žádné náhody, žádná plodová voda na podlaze, žádné zvláštní experimenty, žádné exkrementy na podlaze, žádné návštěvy… nahrávání je vždycky takový výdech, takový prd. Potom je samozřejmě ještě taky spousta práce, ale nahrávání je nejspontánnější a nejpřirozenější část procesu desky.
Měla jsem to i ve znamení Katarzie. Spala jsem u ní tři dny, chovala se ke mně jako maminka. Asi viděla, že to potřebuju – tlusťoučká, unavená po celým dni ve studiu, měla jsem se s ní dobře. Její růžový pokojíček fungoval jako dobrý protipól testosteronem propocenému studiu.
Má album nějaký leitmotiv? Něco, co skladby spojuje?
Deska se jmenuje Nána. Pro mě soukromě je to jedna z nejhorších nadávek pro ženskou, horší je snad už jen „špína“. Skladby na ní spojuje totální nesourodost. Každá vznikla jinak, jindy, za různými účely. Romka byla pro Hatefree Culture, Heil Hipsta! zase součást vítězné Písně pro Brno v Brněnské Sedmikrásce, Schmutzige Mädchen, jak už jsem říkala, vznikla přímo pro desku. Vlastně je spojuje to, že všechny vznikly v potu a s nechutí je dokončit. Hrozný co? Přitom ten pocit radosti, která daleko předčí radost z nově zakoupeného čehokoli, krásně uklizeného čehokoli i dobrého kakání, je NAPSAT DOBROU, CELOU PÍSNIČKU. Dýchám z toho pak několik týdnů. Musím si to napsat někam na viditelné místo. Třeba do novin.
Jsem nána.