Zatímco na minulém albu So Far So Close (viz recenze UNI 10/2016) indonéský klávesista Dwiki Dharmawan vsadil na celou plejádu elektronických klávesových nástrojů, na novém dvoj CD Pasar Klewer si vystačí s akustickým pianem. Nicméně bohatá a nápaditá aranžmá opět zajišťuje řada vynikajících muzikantů. Hlavní oporou je mu zde izraelská rytmická sekce, kterou tvoří basista Yaron Stavi, který studoval v Berlíně a hrál s kdekým od Pierra Bouleze až po Davida Gilmoura či Roberta Wyatta, a v současné době v Londýně usazený bubeník a perkusista Asaf Sirkis, který své ostruhy získával například po boku Larryho Coryella nebo Johna Abercrombieho a v neposlední řadě se podílel i na nahrávkách kytaristů Marka Wingfielda a Nicolase Meiera, kteří na Pasar Klewer představují jakési antipody – první z nich tu působí spíše coby fúzař, druhý zase víc jako lyrik. Podstatná je ovšem i účast Dwikiho krajanů, mezi nimiž vyniká vokalista a hráč na indonéské perkuse a třístrunné housle rebab Aris Daryono, který exceluje zejména v úvodní titulní skladbě, jež se zhruba v polovině na chvíli zlomí právě díky němu z romantizující jazzrockové fúze v živočišný rituál, a posléze pokračuje ve zběsilejším jazzovém tempu až k sólu na bicí, do něhož se v závěru velne piano. Druhou skladbu Spirit Of Peace otevírá klarinet dalšího pozoruhodného původem izraelského hráče Gilada Atzmona, který mimo jiné působil kdysi i v Blockheads Iana Duryho, ale podílel se i na nahrávkách Paula McCartneyho, Roberta Wyatta i poslední fáze Pink Floyd. Ten tu dodává esprit multikulturního etnojazzu, v němž si podává ruku Střední východ s ostrovní Asií, kterou zde prezentují především perkuse a v závěru pak Daryonův specifický skat. Dwikiho kořeny jsou však nejsilněji obsaženy v třináctiminutové „koláži“ Tjampuhan především díky frenetickému gamelanovému orchestru, ale kde se prosazuje i zprvu lkavý a posléze zajíkavý Atzmonův saxofon a nostalgizující i pořádně rozběhnuté piano. Je to taková zajímavě organizovaná částečně chaotická skrumáž. Určitou třešničkou na dortu je cover-verze písně Forest, původně z alba Cuckooland od Roberta Wyatta, kde se přednesu ujal italský pěvec Boris Savoldelli (recenze na jeho pinkfloydovský projekt viz UNI 9/2016), který tu trochu manýristicky čaruje. Jinak celkem zdařilá pocta originálu. Závěr prvního disku pak představuje celkem rozverné i rozněžnělé jam session London In June opět za účasti Savoldelliho.
Druhý disk otvírá téměř dvanáctiminutový cover tradiční indonéské písně Lir Ilir, jejíž původní struktura je zachována v necelých prvních třech minutách, kde mají opět slovo Daryonovy nástroje a především nádherný hlas písničkářky Peni Candra Rini, pak se vše přetaví do jazzové parafráze, kterou ovšem občas tentokrát jemně dokreslují gamelany a vrací se i vokál v éteričtější podobě a vše končí pianem, které jakoby rozkládá původní motiv na prvočinitele. Následující předělávka, tentokrát sundánské populární písně Bubuy Bulan z pera Bennyho Cordy, tu má podobu kavárenského jazzu a její původní sladkobolnost podtrhuje Atzmonův klarinet. Do tenat jazzrocku, tentokrát ve svižnějším tanečním tempu a s popovým nádechem se Dwiki vrací v kompozici Frog Dance, kterou otvírá a uzavírá opravdu kuňkání balinejských žab a průběžně mu dominuje podmanivý saxofon. Finesou je skladba Life It Self, pod níž je podepsán Asaf Sirkis, což se projevuje i komplikovanějším pojetím bicích. V kvílivých sólech se tu vyřádí i Wingfield a celkově je to novější pojetí fúze jazzu a rocku, kde jsou oba styly poněkud posunuty a vlastně se spíš proplétají, než skutečně propojují. V baladické kompozici Purnama dostává vedle protagonisty prostor i Meierovo a Staviho vybrnkávání, ale celkově už je to takové klišé na přidanou. A instrumentální verze Forest je opravdu spíš jenom bonus.
MoonJune Records, 2016, 47:06 + 53:00