Dylanovských článků už byl o napsáno dost a dost. Rád přiznávám, že v tom mám i já své špinavé prsty, a rád za tím – alespoň na čas – zavírám vrátka. Nicméně, jak praví klasik, ještě jedno téma bych si dal: a sice další hudební talenty v Dylanově klanu.
Nedávno totiž médii proběhla zpráva o debutovém mixtapu Bobova vnuka, teprve patnáctiletého Pabla Dylana, který se chce vydat na dráhu rapera. Kdo jeho nahrávku 10 Minutes slyšel, musí uznat, že nejde o žádný trapný pokus puberťáka, nýbrž překvapivě suverénní projev slibného talentu. Sám Pablo prý svého dědečka „k smrti miluje“ a považuje ho za „Jay-Z své doby“. Bob jeho snahy údajně velmi podporuje, což není zas tak překvapivé, uvědomíme-li si, že se o
rap zajímal už v osmdesátých letech. V roce 1986 dokonce namluvil jakési „rapové intro“ k singlu Street Rock průkopníka tohoto stylu, Kurtise Blowa.
Fakt, že nadaných osobností je v rodině kultovního písničkáře vícero, odhalil už životopis Howarda Sounese Down The Highway z roku 2001. Nutno říci, že Bobovi potomci a příbuzní se před zraky veřejnosti nijak zvlášť neskrývají – na to, v jakém prostředí vyrůstali, se chovají neuvěřitelně normálně, a kdo po nich touží, může si je poměrně snadno najít. Žádný z nich samozřejmě nedosáhl takového úspěchu jako Jakob Dylan, jenž na sebe nyní znovu upozornil písničkou z alba na počest Hanka Williamse a také tím, že po několika letech obnovuje činnost populární skupiny Wallfl owers.
V Jakobově stínu se ale trochu neprávem ztrácí Dylanův nejstarší syn Jesse – fotograf, režisér a zakladatel produkční 
společnosti Wondros. Z filmů, pod které se podepsal, jmenujme fotbalovou komedii Zelená je tráva z roku 2005 s Willem Ferrellem a Robertem Duvallem v hlavních rolích nebo Prci, prci, prcičky 3: Svatba. To sice není žádné závratné portfolio, jenže Jesse Dylan má na kontě i řadu hudebních videí, a právě ta mu ve filmovém světě udělala jméno. Až tedy uvidíte klipy k písničkám A Face In The Crowd (Tom Petty), God’s Away On Business (Tom Waits) či Monkey To Man (Elvis Costello), vzpomeňte si, kdože to stál za kamerou. Tomu Waitsovi navíc Jesse pomáhá tvořit jeho současnou image, neboť se mu stará o propagační snímky a může za výtvarný koncept obalů jeho posledních alb, včetně krásně vypravených cédéček Alice a Blood Money.
BRÁCHOVÉ Z TWIN CITIES
Bobovy děti se jménem svého slavného otce neohánějí, ale i tak je sem tam někdo propírá. Kdo ovšem stojí mimo jakýkoli zájem médií i Dylanových fanoušků, to jsou synové jeho mladšího bratra Davida Zimmermana, který po mnoho let působil v hudební branži „na oblasti“, tedy v rodné Minnesottě. Je to škoda, protože Luke a Seth Zimmermanové nastoupili stejnou dráhu jako jejich bratranec – to znamená, že se z nich stali písničkáři, a podle všeho docela dobří. 
Seth Zimmerman hraje na kytaru a zpívá v minnesottské kapele Tangletown (spojitost s dylanovkou Tangled Up In Blue je jistě čistě náhodná). Čtyřčlenná sestava působí převážně v Twin Cities, tedy v dvojměstí St. Paul-Minneapolis, a stylově asi nejvíc připomíná skupinu Wilco. Roku 1998 vydali Tangletown debutové album Ordinary Freaks, u kterého jsou mimochodem jako producenti uvedeni „David Z, Seth Zimmerman a Bobby Z“.
Sethův bratr Luke Zimmerman studoval umění na minnesottské St. Olaf College, kde také založil formaci The Crow River Band. Na kytaru se učil od čtrnácti podle nahrávek Cata Stevense. Po nějakém čase skupinu opustil a vydal se na zkušenou do Florencie a Londýna. Poté, co v roce 1998 získal diplom, styky s bývalými spoluhráči obnovil, začal 
pravidelně vystupovat a roku 2002 natočil první desku. Všechny skladby si napsal sám, pod mírným vlivem country-bluesových klasiků, ale i třeba Lou Reeda. Po vydání prvního CD se kapela rozpadla a písničkář pokračoval dál jako sólista (viz velmi slušné album Twilight Waltz).
Z oblíbených desek svého strýce jmenuje Luke Zimmerman na prvním místě Highway 61 Revisited, Blood On The Tracks, John Wesley Harding… Tedy vlastně všechna možná období Dylanovy kariéry. Doma však prý poslouchali klasiku, Franka Sinatru a Beatles – se Sethem pak navíc „sjížděli“ Soul Asylum, Police, „Zeppeliny“… Leckoho zřejmě překvapí, že synovec velkého Boba miluje rovněž hudbu brazilského skladatele Antonia Carlose Jobima a italského hitmakera Paola Conteho. Tato jména vyslovuje se stejným respektem jako názvy dvou alb, která ho opravdu zasáhla: OK Computer od Radiohead a Summer Teeth již zmíněných Wilco. Zní to dobře, spolu s talentem se u Dylanů naštěstí dědí i dobrý vkus. Nezbývá než zalitovat, že tady u nás nevíme o současné minneapolisské scéně trochu víc…