Eberharda Webera znají fanoušci Kate Bush z jejích pěti studiových alb. Záběr a žánrový rozptyl německého kontrabasisty je však mnohem větší. Jeho jméno je spojeno především s vydavatelství ECM, pro které natočil už v roce 1973 svůj sólový debut The Colours Of Chloë. Další alba pod svým jménem prokládal spolupracemi s jinými umělci. S norským saxofonistou Janem Garbarkem například nahrál deset desek a řadu let s ním také koncertoval. V roce 2007 Weberovi mozková příhoda znemožnila dál ovládat nástroj. Někdejší hudební vizionář a inovátor (kdysi byl jedním z průkopníků hry na elektrický kontrabas) se však rozhodl svému zdravotnímu stavu čelit prací. Z koncertních nahrávek Garbarkovy skupiny z let 1990–2007 nechal vypreparovat svá basová sóla, získal dvanáct hodin materiálu, a s ním průběžně pracuje tak, že k sólům v rámci svých možností dohrává klávesové party a sestavuje z nich nové kompozice. V roce 2012 tak vzniklo album Resumé a nyní, krátce po kontrabasistových 75. narozeninách, vychází pokračování s názvem Encore – Přídavek.
O Encore Weber realisticky tvrdí, že jde možná o jeho poslední album vůbec. Rozhodl se je tedy pojmout nikoli jako prosté pokračování předchozího projektu, ale zároveň jako uzavření pomyslného kruhu. Jestliže v případě Resumé požádal Jana Garbarka a bubeníka Michaela Di Pasquu o dodatečné nahrání krátkých pasáží do některých skladeb, tentokrát mu podobnou službu udělal veterán evropského moderního jazzu, pětaosmdesátiletý nizozemský trumpetista Ack van Rooyen. Ten totiž svou křídlovkou zdobil už první Weberovo album před více než čtyřiceti lety, a jeho návrat je tak symbolickou tečkou za kontrabasistovou sólovou drahou.
Ve Weberově případě ostatně není nadsázka mluvit o sólových nahrávkách. Na albu, jako je Encore, totiž naplno vynikne jeho nevšední přístup k nástroji. Basa v jeho rukou hraje suverénní melodie a barva výsledného zvuku přitom místy připomíná spíše dechový nástroj. O to zajímavější je v některých skladbách sledovat propojení s Rooyenovou křídlovkou. Zdánlivě monotónní projekt (Co asi může vzniknout z vystříhaných basových sól?, ptá se možná posluchač) vyznívá i žánrově velmi pestře – od ambientu a moderního jazzu přes nechtěné náznaky world music až po téměř popovou baladu Sevilla.
Mimochodem Weber jednotlivé skladby nazval podle měst, ve kterých se konaly příslušné koncerty. Třebaže tedy mezi tituly a obsahem kompozic původně nebyla obsahová souvislost, posluchač může s hudebníkem hrát zajímavou hru. Chceme-li, najdeme v Granadě (kdysi poslední muslimské výspě v dnešním Španělsku) náznak orientální melodie. London působí temně industriálně a Cambridge, univerzitní město, možná intelektuálně. Ano, jsem si jistý, že nic takového Eberhard Weber nezamýšlel. Snažím se tím však doložit, že album, vzniklé možná jako z nouze ctnost, je inspirativní stejně jako celé předchozí kontrabasistovo dílo.
ECM, 2015, 45:18