El Condor pasa (If I Could)

Koncem roku 1964 se mladý americký písničkář Paul Simon vydal do Evropy. Byl rozčarovaný z chladného přijetí prvního alba dua Simon & Garfunkel Wednesday Morning, 3 A. M.  a chtěl to zkusit sám, bez kamaráda Arta. Na chvíli zakotvil v Londýně, kde tenkrát rozkvétala podobně pestrá hudební scéna jako v newyorské Greenwich Village. V londýnských klubech Les Cousins a Troubadour se pod souhrnným názvem Class Of ’65 střídala silná sestava folkových muzikantů – Bert Jansch, John Renbourn, Donovan, Ralph McTell nebo záhadný a životem těžce zkoušený Jackson C. Frank, autor známé skladby Blues Run The Game, jehož věci se Simonovi zalíbily natolik, že mu produkoval první (a bohužel i poslední) desku.
3_el_condor_1Londýn byl pro Simona důležitý i z toho důvodu, že zde v květnu 1965 natočil jen s akustickou kytarou své první sólové album The Paul Simon Songbook, které až do jeho opětovného vydání na CD v roce 2004 znali na druhé straně „velké louže“ pouze ti nejzarytější fandové. Když se pak v polovině června stala v Americe opožděným hitem píseň The Sounds Of Silence, nadaný kytarista, zpěvák a skladatel se rozhodl vrátit do vlasti a pokračovat v nastoupené cestě za slávou se svým pěveckým kolegou Artem Garfunkelem.
S těmi „Zvuky ticha“ se to mělo tak. Producent přelomového singlu Boba Dylana Like A Rolling Stone Tom Wilson, jenž stál také u zrodu debutové nahrávky dua Simon & Garfunkel, učinil během Simonovy nepřítomnosti odvážný krok. Vzal Simonovu komorně laděnou baladu z alba Wednesday Morning, 3 A. M., inspirovanou náladou v USA po atentátu na prezidenta Kennedyho, a dotočil k ní po Dylanově vzoru elektrické nástroje. Výsledný singl se v žebříčcích uvelebil na první příčce (zrovna na Nový rok) a hned tak z něj neslezl. Jeho interpretům se ze začátku moc nelíbil, na druhé straně však mohli být rádi, že prorazili, a tak nedělali vlny a Wilsonovu úpravu zařadili na své další album, nazvané – překvapivě – Sounds Of Silence.
3_el_condor_2Mimochodem, ne každý ví, že Tom Wilson vyzkoušel trik aplikovaný na této skladbě ještě jednou – to když se pokusil přitočit elektrickou kapelu k akustické verzi zlidovělé balady The House Of The Rising Sun, patřící k světlým okamžikům prvního, neúspěšného alba Boba Dylana z roku 1962. Tentokrát byl ale výsledek příšerný, protože písničkář se řídil svým vlastním, nenapodobitelným rytmem a dodateční hudebníci s ním absolutně nemohli držet krok. Neduživý singl byl záhy stažen z prodeje a znovu se objevil až třicet let po svém vzniku, na raritním CD-ROM Highway 61 Interactive z roku 1995.
Vraťme se ale k Simonově evropské expedici. Kromě Anglie tehdy pobýval i v Kodani a Paříži. Ve vydání hudebního týdeníku Billboard z 27. listopadu 1965 čteme: „Americký zpěvák a skladatel Paul Simon se koncem tohoto měsíce vydá na tři dny do Paříže a vystoupí v Theater de l’Est Parisien.“ Sám by koncert neutáhl, a proto s ním v sále (správně nazývaném Théâtre de l’Est parisien) účinkovala skupina Los Incas, hrající tradiční andskou hudbu. Jednou ze starých melodií, které Los Incas představili francouzskému publiku, byl i překrásný motiv připomínající let kondora, posvátného symbolu jihoamerických velehor. Když se okouzlený Simon kapely zeptal, kdo píseň složil, bylo mu řečeno, že jde o lidový nápěv.
Nyní se skokem přenesme na začátek roku 1970, kdy vyšlo páté a poslední studiové album dua Simon & Garfunkel, Bridge Over Troubled Water. Mezi titulní skladbou a svižným popěvkem Cecilia zde nacházíme stejnou písničku, jakou se Paul Simon naučil v Paříži od Los Incas. Oni ji nazývali El cóndor pasa (Kondor letí), on přidal dovětek If I Could (Kdybych jen mohl), odkazující k anglickému textu, jímž melodii opatřil a který s původním sdělením příliš nesouvisí. V kečujském originále se totiž zpívalo přibližně toto: „Ó, vznešený kondore, vezmi mě domů do And. Chci se vrátit do milovaného domova za svými bratry Inky. Po ničem víc netoužím, ó, kondore. Počkej na mě na hlavním náměstí v Cuzku, vydáme se spolu k Machu Picchu a Huayna Picchu.“ Cuzco bylo v předkolumbovských dobách centrem říše tajemných Inků a Machu Picchu je jejich ztracené město, nad nímž se tyčí hora Huayna Picchu, pojmenovaná po jednom z inckých vládců.

STÍN KONDORA

Album Bridge Over Troubled Water se po zásluze dostalo na první místo hitparád, získalo šest cen Grammy a dodnes se ho prodalo přes 25 milionů. Nahrávka písně El Condor Pasa (If I Could) zněla uchu průměrného posluchače výjimečně už proto, že v ní oblíbenou dvojici doprovázela nefalšovaná indiánská kapela. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Los Incas, s nimiž se Paul Simon spřátelil natolik, že jim v roce 1974 dokonce produkoval album Urubamba. Pod tímto názvem (Urubamba je řeka obtékající horu Huayna Picchu) se skupina tvořená hudebníky z Argentiny, Uruguaye a Švýcarska také objevila na jeho eponymní sólové desce z roku 1972 (písnička Duncan) a živém albu Paul Simon In Concert: Live Rhymin’ z roku 1974, zachycujícím turné, k němuž Simon Urubambu pár let po ukončení spolupráce s Artem Garfunkelem přizval.
3_el_condor_3Ale zpátky k „Mostu přes rozbouřené vody“, labutí písni tandemu S & G, který se roku 1970 rozhodl rozdělit na dvě rovnocenné poloviny. Přestože nahrávka bodovala na celé čáře, přece jen i na ni padl nepříjemný stín. Stín kondora, dalo by se říci. Bezprostředně po jejím vydání totiž Paula Simona zažaloval muž jménem Armando Robles Godoy, jenž prohlásil, že skladbu El Condor Pasa, pod níž byli na desce podepsáni pouze Simon coby autor anglického textu a Jorge Milchberg (zakladatel Los Incas) jako aranžér, si už v roce 1933 nechal zaregistrovat jeho otec Daniel Alomía Robles. Stačilo se blíže seznámit s hudebními dějinami Peru a překvapený písničkář musel uznat, že se zmýlil. To, co považoval za lidovku, byla ve skutečnosti část operety (zarzuely) El cóndor pasa z roku 1913, kterou peruánský skladatel a muzikolog Robles napsal s libretistou Juliem Baudouinem (skrytým za pseudonym Julio de la Paz) pro hudební divadlo Teatro Mazzi v Limě.
Nutno dodat, že Simon se obvinění nijak nezpěčoval a spor s dědici opravdového autora ochotně urovnal. „Byla to téměř přátelská pře, protože Paul Simon jiné kultury velice respektuje,“ vzpomínal později Armando Robles Godoy. „Slyšel píseň v Paříži od lidové kapely. Líbila se mu, tak se na ni zeptal a dostal špatné informace. Řekli mu, že je to oblíbený nápěv z osmnáctého století, a ne, že jde o skladbu mého otce. Naše řízení proběhlo bez potíží.“ Přesto se stal incident pro mnoho Jihoameričanů důkazem chamtivosti a omezenosti USA. Ti bastardi jim sáhli na jednu z jejich nejznámějších melodií, a nejenže to nepřiznali, oni to vůbec nevěděli!
V archivu organizace UNESCO se zachoval dopis z 24. dubna 1973, v němž píše tehdejšímu generálnímu řediteli ministr zahraničních věcí Bolivijské republiky, že je třeba urychleně začít chránit nejen hmotné památky, ale také kulturní dědictví jednotlivých národů. K tomuto ušlechtilému cíli spěli zástupci zúčastněných států po malých diplomatických krůčcích už od pražského kongresu v roce 1928, na němž členové CICI (Commission Internationale de Coopération Intellectuelle – předchůdce UNESCO) za stejným účelem zřídili samostatnou komisi. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let však situace ještě zdaleka nebyla ideální a konkrétně o peruánské hudbě (kterou dnes běžně slýcháme na různých nárožích a náměstích) se v Americe ani Evropě nevědělo dohromady nic.
V tomto směru je žádost bolivijského ministra, podnícená právě vydáním americké verze písně El Condor Pasa, klíčová. Jedním dechem však musíme dodat, že ji napsal člen vojenské vlády generála Huga Banzera, jež si kondora, ten dávný symbol Inků a občanského odporu, přisvojila a zneužila ho pro svou diktaturu. Svědčí o tom nechvalně proslulá Operace Kondor, které se kromě Bolívie účastnily i pravicové vlády Argentiny, Chile, Uruguaye, Paraguaye, Brazílie, Ekvádoru a Peru a v jejímž rámci (za podpory CIA) došlo k mnoha politickým vraždám.

OSTRUŽINOVÁ OPERETA

Jihoameričany nerozzlobili pouze Simon & Garfunkel, ale také další dva interpreti, kteří pokračovali v šíření slávy staronového hitu ve Spojených státech i na Britských ostrovech. Prvním byl zpěvák Perry Como, jenž na své album It’s Impossible natočil skladbu v pomalé, ale velmi slušné verzi. Trochu prkeněji působila nahrávka Julie Felixové, kalifornské písničkářky usazené v Anglii, která využila náhody, že singl S & G s touto melodií vyšel jen ve Státech, a natočila svůj vlastní, s nímž se okamžitě dostala do britských hitparád. Rok 1970 se tedy v americké pop music tak trochu nesl ve znamení povznášejících tónů tradičních peruánských nástrojů, o nichž se říká, že jsou stejné už od dob Incké říše.
3_el_condor_4Peruánský historik a spisovatel Garcilaso de la Vega, přezdívaný El Inca, popsal ve své slavné (a dlouhá léta zakázané) knize Comentarios Reales de los Incas z roku 1609 incké muzikanty, o nichž mu vyprávěli jeho příbuzní v Cuzku, takto: „Hráli na nástroje z rákosu nebo třtiny, vzniklé spojením čtyř nebo pěti trubic, z nichž každá měla vyšší či nižší tón než předešlá, tak jako u kostelních varhan. Existovaly čtyři takové nástroje, každý naladěný do vyšší či nižší tóniny než ostatní, stejným způsobem, jakým se doplňují čtyři lidské hlasy: soprán, tenor, kontraalt a bas. Když jeden indián zahrál, druhý mu odpověděl, řekněme, v kvintách, pak se přidal v jiné poloze třetí a potom čtvrtý, všichni v přesně určený okamžik. Takto secvičení byli zejména profesionální hudebníci, kteří museli hrát pro krále a další mocné Incké říše. Také měli flétny se čtyřmi nebo pěti otvory, jako ty, na které hrají pastýři. Ale od dob, kdy přestali hrát profesionálně, si každý z nich osvojil vlastní styl, podle toho, co mu nejlépe vyhovovalo. Flétnový doprovod používali k milostným písním, pojednávajícím – i svým metrem – o přízni a nepřízni milované dámy. V roce 1560, kdy jsem Peru opustil, bylo v Cuzku pět indiánů, kteří hráli na flétnu tak dobře, že dokázali interpretovat jakoukoli jim předloženou varhanní hudbu. A dnes, roku 1562, se dozvídám, že zde stále existuje značný počet vynikajících muzikantů.
3_el_condor_5Díky podivuhodné kontinuitě, spojující kulturu starověké říše s uměním současné společnosti, měli tvůrci novodobého hudebního divadla v Peru, k nimž na počátku dvacátého století patřil i Daniel Alomía Robles, značně ulehčenou práci. Inspirace lidovými zpěvy z And je u Roblese evidentní, a platí to i pro jeho zpěvohru El cóndor pasa, jež měla premiéru roku 1913 v divadle Teatro Mazzi (později Teatro Unión) na náměstí Plaza Italia v Limě. Hlavní město Peru hudebním divadlem žilo už od baroka a jeho specifickým žánrem byla tzv. zarzuela, blízká příbuzná francouzské opéry comique, německého singspielu a vzdálená prababička vídeňské operety. V zarzuele se střídal zpěv a tanec s mluvenými dialogy, měla komický charakter a slučovala zdánlivě neslučitelné: náročné kompozice s dobovými popěvky pro obyčejné lidi.
Za první zarzuelu je považována zpěvohra španělského dramatika Pedra Calderóna de la Barky El laurel de Apolo, k níž složil hudbu Juan Hidalgo de Polanco a která byla prvně uvedena roku 1657 za přítomnosti krále Filipa IV. Španělského a jeho choti Marie Anny Habsburské v budově loveckého zámečku El Palacio de la Zarzuela v areálu královského paláce El Pardo poblíž Madridu. Zámeček dostal jméno po ostružinovém houští (zarzas), které ho obklopovalo. Barokní zarzuela čerpala především z mytologie, stylově šlo o směs veršovaného dramatu, operních árií, populárních písní a tance. V osmnáctém století se podoba zarzuely počala měnit a přibližovat lidovým vrstvám po vzoru italské opery, mající ostatně velký vliv i na českou hudbu. Ve století devatenáctém se tento žánr stal ve španělsky mluvících zemích prostředkem národního uvědomění, čemuž napomáhaly různé reálie a dialogy v daném nářečí.
3_el_condor_6Po převratu v roce 1868 (tzv. slavná revoluce), při němž byla sesazena z trůnu královna Isabella II., upadlo Španělské království do krize, jež se nutně musela odrazit i v divadelní sféře. Lidé přestali chodit na výpravné spektákly a oblíbili si tzv. „teatros variedades“ („varietní divadla“), nabízející levné vstupenky na jednoaktové hry zvané „sainetes“. Těmto hrám se rovněž říkalo „hodinové divadlo“. Autoři španělských, argentinských či peruánských zarzuel se novému trendu rychle přizpůsobili a nabídli obecenstvu kromě „género grande“ („velkého žánru“ neboli tříaktových zarzuel, trvajících mnohdy až čtyři hodiny) ještě „género chico“ („malý žánr“ čili zarzuelu o jednom aktu).

SEN O NEW YORKU

Zarzuela El cóndor pasa z pera skladatele Daniela Alomíi Roblese a libretisty Julia de la Paz, napsaná vlastně již v období soumraku tohoto žánru, měla rovněž jeden akt a námi sledovaná melodie se objevila v jeho fi nále. Robles se při komponování závěrečné skladby inspiroval starou lidovou písní, jejíž název zněl v jazyce Inků Huk urpichatam uywakurqani a do češtiny se dá přeložit jako Pečoval jsem o holubičku. Celý text pak zní: „Pečoval jsem o holubičku, miloval ji celým srdcem, nyní mě však opustila, ač jsem jí nijak neublížil. Hledal jsem ji ve dne v noci, mé srdce se rmoutilo, ptal jsem se všech kamenů: Neviděls mou milovanou? Sluneční otče, sešli mi svůj svit! Jestli mi ty oči jak hvězdy už nikdy nevěnují pohled, všechno kolem mě potemní.
Julio de la Paz však nápěv opatřil novými verši, v nichž holubičku nahradil kondorem a milostnou píseň proměnil v píseň o svobodě. Boj za svobodu je totiž ústředním tématem příběhu, situovaného do města Cerro de Pasco, důležitého těžařského centra státu Peru a jednoho z nejvýše položených lidských sídel na světě. El cóndor pasa pojednává o tragickém střetu indiánských dělníků ze stříbrného dolu s jejich evropskými bossy, přezdívanými „Sasové“. Majitel dolu, despotický pan King, je při rebelii zabit, což dává indiánům naději na lepší časy, ale na jeho místo záhy nastupuje další vykořisťovatel, pan Cup, a boj začíná znovu.
Robles (narozený 3. ledna 1871 v peruánském Huánuku) se povznášející melodii, původně doprovázenou kruhovým tancem, naučil zřejmě ve městě Jauja, kde na samém konci devatenáctého století vykonával funkci smírčího soudce. Zde se také seznámil se svou první ženou, klavíristkou Sebastianou Godoy Agostini zvanou Chana, s níž se posléze rozhodl zkusit štěstí v Americe. Bohužel, krátce po příjezdu do New Yorku zemřela Sebastiana na rakovinu, a to byl jen začátek mimořádně špatného období Roblesova života. Roku 1929 v Americe propukla Velká hospodářská krize a hudebně poněkud dezorientovaný autor se ocitl na pokraji bídy. Jediným, kdo se o jeho exotické melodie zajímal, byl Dr. Edwin Franko Goldman, kapelník populárního Goldman Bandu, jenž soudil, že velké orchestry by měly kromě taneční zábavy přinášet i náročnější posluchačské zážitky.
Ve vydání deníku New York Times z 25. července 1930 čteme, že Goldman Band vedený dirigentem Edwinem Frankem Goldmanem odehrál v kampusu Newyorské univerzity koncert peruánské hudby, kterou složil Alomía Robles. Program sestával z pěti Roblesových kompozic: March Peru, En Los Andes, Hymn To The Sun, Cashua a Fondero.Některé z nich se zakládaly na melodiích starých Inků a hudba, z níž vychází Sluneční hymnus, je údajně až 3000 let stará,“ stojí dále v článku. V závěru první části večera prý Robles předal Goldmanovi jeho bustu a ocenil, že jako jediný americký dirigent podporuje peruánskou muziku.
Byla to smutná pravda. Roku 1933, po čtrnácti letech živoření na americké půdě, se Daniel Alomía Robles vrátil s nepořízenou do Peru a přijal místo – řekli bychom – šéfa odboru kultury na ministerstvu v Limě. Zemřel 18. června 1942 v Chosice, asi 45 km od Limy, na následky krevní infekce. Zanechal po sobě více než 700 písní, z nichž třetinu sám napsal a dvě třetiny dotvořil z lidových motivů. Když pak jeho ostatky o čtyřiapadesát let později putovaly na hřbitov do rodného Huánuka, přišly se s ním rozloučit tisíce lidí. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z nich v životě slyšelo byť jen jedinou písničku od Simona a Garfunkela…

EL CONDOR PASA
(IF I COULD)

I‘d rather be a sparrow than a snail
Yes I would, if I could, I surely would
I‘d rather be a hammer than a nail
Yes I would, if I only could,
I surely would

Away, I‘d rather sail away
Like a swan that‘s here and gone
A man gets tied up to the ground
He gives the world its saddest sound
Its saddest sound.

I‘d rather be a forest than a street
Yes I would, if I could, I surely would
I‘d rather feel the earth beneath
my feet
Yes I would, if I only could,
I surely would

EL CONDOR PASA
(KDYBYCH JEN MOHL)

Raději bych byl vrabec nežli šnek,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád,
raději bych byl kladivo nežli hřebík,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád.

Pryč, raději bych odplul pryč
jako ta labuť, co je tu a hned zas jinde.
Připoutat se k jednomu místu
je tak smutná písnička,
ta nejsmutnější písnička.

Raději bych byl lesem nežli ulicí,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád,
Raději bych zůstal nohama na zemi,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád.

Přidat komentář

1 komentář u „El Condor pasa (If I Could)

  1. To je úžasný článek! Většina nadšenců této písně různě po světě tyto informace vůbec nemá. Proto je škoda, že neuvádíte i odkazy k zahraničním zdrojům, aby se dalo třeba dávat k písníčkovým videím odkaz nebo rovnou text písně. Považuji za originál text o té holubíčce. A přitom ho nikdo nezná. A překládat z češtiny zpět je divné.