Elektronické blues balkánské „otrokyně“

Co je to za ženskou, která nazve album podle slavného muzikologa a sběratele Alana Lomaxe, ale nazpívá dávná blues trestanců a otroků za doprovodu nakřáple chrčících garážových kytar či dokonce beatů a samplů? Možná na zlost tradicionalistům, jenže intenzivně jako tsunami, hlasem podmanivým jako hypnotické zaříkávání kněžky voodoo, hustým jako dehet a silným jako detonace v kamenolomu. Jindy zase s nadhledem vystřihne kousek z repertoáru Edith Piaf, až se milovníkům šansonu podlomí nohy. Nebo se ponoří do triphopové temnoty projektu Beast. Ne, nezdá se, že by Betty Bonifassi žila všední život.
Cesta téhle dámy vedla všelijakými kraji, jen ne přímo. K původu svojí lásky k blues i vlastnímu původu utrousila Béatrice „Betty“ Bonifassi (*1971) v rozhovoru pro Montreal Gazette následující: „Plácáme se na stejném místě jako před sto lety. To není pesimistické přirovnání, ale realita. Otroctví dosud neskončilo. Moje máma pochází ze Srbska a všichni ti lidé z Balkánu otročili ve všech evropských říších po šest století. Proto jsem našla cosi podobného v očích Balkánců i v očích Afričanů. Nebyl to smutek, ale síla. Ti lidé trpěli tak mnoho, že o životě objevili něco, co se my jen těžko naučíme. Získali vnitřní sílu, kterou jim nikdo nedokáže vzít.
Co tím myslí? Přehání? Kdepak, tématem otrocké práce současnosti není Betty ani náhodou mimo. Že ví, o čem a proč zpívá, ukazuje i videoklip k No More My Lawrd. Ve zkratce, velmi výstižně až brutálně, staví do kontrastu mamku s dcerkou, spokojené zákaznice v prodejně levného módního textilu, a záběry z fabriky kdesi v Asii, kde ono „levné“ zboží vzniká za cenu roboty dívek až děcek od nevidím do nevidím. Za cenu celodenní práce, ohodnocené platem dostačujícím sotva na pouhé živoření. Potřebná moralitka. Nadčasovost černošského tradicionálu se tu potkává s věru zasvěcenou interpretací. I odlišné zvolání, kdy Betty občas jasně zpívá místo obvyklého No More My Lord či Lawd prostě „Lawrds“ – tedy množné číslo, s jasně slyšitelným „-s“, má zajisté promyšlený význam. Zpěvačka prison songu se tu už neobrací pokorně k bohu, ale zlobně k původcům bezpráví.

Nasávání kultur
Multikulturní letoru dostala Béatrice Bonifassi doslova do příslovečného vínku čili povijánku. Vždyť se narodila ve francouzském Nice matce pocházející z tehdejší Jugoslávie a otci původu italského a okcitánského. A jen začala brát rozum, ještě řadu vlivů přibrala. Bilingvní výchova v ní probudila nejdříve zájem o další jazyky, které posléze studovala i na vysokoškolské úrovni, a logicky také o kulturu a lidovou hudbu různých zemí, což potvrdila v rozhovoru pro Radio Canada v roce 2004.
Pochopitelně ji nezajímaly jen ony lidovky. „Když jsem byla malá, milovala jsem například soul, Motown. Poslouchala jsem Marvina Gaye, Arethu Franklin, ale i Billie Holiday,“ vzpomíná. Také Jimiho Hendrixe. Právě zjazzované covery Hendrixových písní, jejichž zpíváním po montrealských klubech se Béatrice živila během výletu do Kanady v roce 1997, změnily zpěvačce život. Nejen uhrančivý kontraalt, později často novináři (např. v Montreal Mirror či Toronto Sun) přirovnávaný k Shirley Bassey, uchvátil quebeckého skladatele filmové hudby a kytaristu Benoîta Charesta. Byla z toho spolupráce i svatba. A trvalé přesídlení Betty Bonifassi do Montrealu, kde se zpěvačka dočkala chápavého přijetí a zůstala tam i po rozvodu. Ale nepředbíhejme.

Věčná sidewoman?
K prvnímu úspěchu pomohl zpěvačce právě Benoît Charest, když jí svěřil pěveckou roli v animované kriminální komedii Les Triplettes de Belleville (Trio z Belleville, 2003). Film sklidil úspěch u kritiky i diváků díky nezvyklé formě, s minimem dialogů, kdy většinu děje nesou právě písně. Mimořádný Béatricin hlas tu jednoduše nemohl nezaujmout. Snímek získal nominaci na Oscara. „To mi otevřelo dveře, navíc vystoupení v rámci ceremoniálu bylo prostě velký,“ pochvalovala si zpěvačka v rozhovoru pro Radio Canada. Už tehdy se mohla proslavit na sólové dráze. Nabídky producentů a majors se prý jen hrnuly. Jenže zájem byl o desku šansonů v duchu písní z filmu. „Všechny nabídky jsem odmítla. Nechtěla jsem se v budoucnu tomuto žánru věnovat a měla jsem strach, že budu definitivně zaškatulkována,“ svěřila se v onom rozhlasovém povídání.
Manžel mezitím pomohl i s dalším muzikantským kontaktem. Jako zpěvačku na svůj debut Chill’em All (2004) přizval Betty jistý DJ Champion, vlastním jménem Maxime Morin. Charestův přítel, spoluhráč a někdejší obchodní partner ve společnosti vytvářející reklamy a jingly. Už tehdy se stalo východiskem pro spolupráci DJ Championa a Betty „staré“ blues. Morin se totiž v některých skladbách rozhodl propojit taneční beaty s bluesovými motivy. Inspirovaly ho především pracovní písně černošských „chain-gangs“ (jak byly označovány skupiny trestanců, vzájemně spoutaných řetězem) z přelomu 19. a 20. století. „Slyšel jsem Betty tenhle repertoár zpívat a hned jsem věděl, že bude pro tenhle džob tou správnou holkou,“ vysvětlil DJ Champion v rozhovoru pro Montreal Mirror z roku 2005. Úspěch alba umožnil dvouleté koncertování s hostujícími muzikanty. V roce 2008 využili Morin a Bonifassi stejný recept i v cover verzi I Put A Spell On You od Screamin’ Jaye Hawkinse, která zazněla jako ústřední melodie filmu Truffe.
Že už by byla Béatricina cesta k elektronickému blues nalinkována? Ale kdepak, chystala se další klička. Zpěvačce mezitím učaroval trip hop a také francouzský, stejně jako ona do kanadského prostředí přesazený perkusista a producent Jean-Philippe Goncalves. Spolu založili projekt Beast, se kterým vypomáhala coby spoluautorka textů také písničkářka Simon Wilcox. „Simon opravdu rozumí mojí temné stránce a mému momentálnímu smutku,“ záhadně pronesla Bonifassi v roce 2008 pro Montreal Mirror. Kde se vzal poněkud neoriginální název Beast pro jinak mimořádně zajímavý projekt, přirovnávaný k „Portishead, ovšem kdyby měli za zpěvačku Annie Lennox“? „No… ona je Betty vážně zvíře,“ vtipkoval Goncalves v onom interview.

Dlouhé putování v Lomaxových stopách
V roce 2010 vyhlásili Beast pauzu na blíže neurčenou dobu. Bonifassi se chtěla věnovat svému synovi, tehdy devítiletému. A konečně také sólové dráze. Vždyť už od roku 2004 ohlašovala v rozhovorech album, chystané pod vlastním jménem. Tehdy ho popisovala jako „multietnické, se spoustou elektroniky“. Některé písně předvedla i naživo. Jenže projekt se nepodařilo dotáhnout. K sólovému koncertování se Betty vrátila až v únoru 2011, díky objednávce Festival Montréal en lumière. Onehdy se však zaměřila zase na šanson, na písně proslavené Edith Piaf či z repertoáru skladatele a zpěváka Léa Ferrého. Podílela se také na programu k poctě Serge Gainsbourga. Opět mluvila o sólové desce, jenže skutek stále utíkal v nesourodých pokusech.
Eponymní prvotina se nakonec objevila až v roce 2014. „Vlastně mi to zabralo šestnáct let, než se podařilo dotáhnout představy o debutu, které mi celou tu dobu táhly hlavou,“ oddechla si. „Vybrala jsem si řadu písní, které zachytil legendární hudební antropolog Alan Lomax. Natočil je ve věznicích, na plantážích, kde pracovali spoutaní trestanci. Když jsem je poprvé slyšela, nemohla jsem se zbavit dojmu, že v nich rozpoznávám hudbu svého dětství. Jejich prostřednictvím jsem chtěla zachytit onen pocit, vepsaný v očích mých afroamerických přátel, stejně jako přátel z bývalé Jugoslávie. Všechny textury ale beru ze současnosti. Electro, syntezátory, samplování, mohutný sound, hodně drum a hodně bass. Žádný kytary, žádný bendžo, žádný ukulele, nic folkáčskýho,“ vysvětlila v Montreal Gazette.
Možná měla Betty Bonifassi odvahy až příliš, možná naopak nebyla tak důsledná, jak zamýšlela. Prvotina neslavila přesvědčivý úspěch. Nicméně snahy o originální autorské úpravy, aranžmá a celkově nové pojetí starého bluesového materiálu zpěvačka nevzdala. Loňský titul, nazvaný lehce provokativně Lomax, se s prvotinou částečně repertoárově překrývá, ale zdá se, že tentokrát Béatrice konečně trefila hřebík v pražci na hlavičku. Svoji novátorskou vizi klasiky jako Go Down, Old Hannah či Linin’ Track konečně dotáhla k naprosté přesvědčivosti. Soudě alespoň podle nadšených webových reakcí jak kritiků, tak fanoušků. Aranžmá jsou tentokrát ještě temnější a údernější. „Živé“ nástroje včetně rytmiky vzala Betty zase na milost, ale nechala je patřičně vybudit. Za kytarový sound, který má na svědomí spoluautor aranžmá a vynalézavý hráč Jesse Mac Cormack, by se nestyděl leckterý grungeový úderník. Slyšíme jednoduchý work song, zvolání a odpověď (mimochodem, o intenzivní chorální podporu se postaral ženský sbor Les Marjo’s), a zároveň celý kaleidoskop přístupů a vlivů.
V bonusech alba Bonifassi nezanevřela ani na elektroniku a sampling, využitý většinou s naprosto přesvědčivým výsledkem. Byť remix Old Hannah s častuškou, balkánským šramlem, karibským dubem, africkými xylofony, panonskou cimbálovkou a bůhví čím, střídajícím se v podkresu, je možná přeplácaný až absurdně. Hlavně totiž záleží na „onom něčem“ v hlase, co můžeme slyšet jak u afroamerického „trestance“ Lead Bellyho, tak u dámy s krví „nezlomných balkánských otroků“.
Doufejme, že Lomax (2016) podle Bonifassi nezapadne a bude mít pokračování. Ten feeling! A vůbec, celá deska je prostě úžasná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *