Emissatett: Qui-pro-quo-dis

emissatettBerlínský Schraum, jehož program je zaměřen na současnou (dodal bych značně neobvyklou) hudbu, měl v minulém roce oslavit desáté výročí svého trvání. Neoslavil; po vydaných 18 kompaktech si dal pauzu. Až letos – s číslem 19 – vydal album Emissatettu Qui-pro-quo- -dis. Ta formace se původně uplatňovala jako trio ve složení: německá violoncellistka Elisabeth Fügemann (1985), známá i svými dalšími projekty, jako je cellový kvartet Octopus, improvizátorské trio CEL nebo trio současné hudby Basso, trombonista Matthias Muche (1972), harcovník po všech možných mezinárodních festivalech, a kontrabasista Robert Landfermann (1982), který hrál s kdekým od Simona Nabatova přes Urse Leimgrubera po Franka Gratkowského. Když k nim Fügemann připojila rakouského klavíristu Philipa Zoubka (1978), kterého jsme jenom na Schraumu mohli slyšet na albech Subsurface, 2010 a June 16th, 2013, a hráče na snare drum a cimbály Etienna Nillesena (1978), vznikl Emissatett. Album s názvem Proměna, k čemuž bych přidal podtitul Kdo z koho, pak z tohoto zcela neobvyklého složení vytěžilo až nezřízený galimatyáš, který vás zahlcuje, který rozharaší váš poklid, který prostě na přeskáčku vše zhouštňuje i rozkližuje, rozedmuje i utahuje, dynuje i strojkuje, mezi mátožně matoucím i výdržně pospíchavým drkotáním naordinuje zjevení polomelodické nabízivosti. Necítím zřetelný předěl mezi skladbami violoncellistky a volnými improvizacemi (ta obnášejí z deseti nabídek tři), protože všude jde o rozpohybovaný souběh hlučících, prohřmívajících, promlacujících nástrojů s hromivě průtažnou vydrónovaností a zmateční fragmentárností. Kvinteto kotoulivě chrlí rozhoukávané pasáže, kdy muzikanti nenabídnou jeden poctivý tón (což souvisí jak s preparováním piana, tak bicích), a přitom uřícenostně rozharaší, co mohou, aby se nečekaně rytmicky i melodicky shodly. A o to jde: i v situacích, kdy hudebníkům (i posluchačům) zřejmě stoupá adrenalín, kdy se kvinteto přeskupuje a každý nástroj si zdánlivě bez ohledu na ostatní najde svůj osobní prostor, zjišťujeme, že to všechno dohromady rozladivě funguje, líčivě sviští, spěje k nenavyklým následnostem probíjení, zadrhávání, šelestnění, rozšifrovávání, protloukání (v obou významech), zajíkání, vrdlouhání, uřícenostnění, přehršlování, až rozvrzávání. Totéž se děje i v jednom duu a jednom triu, cello si s námi zahrává a pohrává, je zákrytně provokativní (včetně uvolněných strun na jednom místě), trombón si výbušně vřeštivě mustruje, basa smýčí, preparování vše zcizuje, nástroje se pokaždé jinak propojují, všechno trvá jen chvíli a z přesýpačnosti nebo odbíjivé zvonivosti sklouzneme do zahušťované zadrchávanosti nebo samohybné vrzavosti. Nahodilost jako stavební prvek? Myslím, že ne. Toto obluzování má od prvopočátečního nepřetržitého, až sirénově houkavého tónu svoji vnitřní zákonitost. Tedy provokace? Ani ta není podle mého názoru prvotní. Spíše mi to připadá, jako bychom inspiraci proměňovali v nabídku muzikálních granulí. Hudebníci se za pozorného vedení Elisabeth Fügemann prostě v kolínském Loftu v březnu 2014 sešli a ukázali nám, zač je toho loket, tedy jak chtějí/musí různoznivě vyjádřit chaotičnost doby. Ta je veliká. A důsažnost to má zejména tehdy, když se dají dohromady přesně takoví hudební hazardéři, jako se našli tady.

Schraum, 2015, 47:14

Přidat komentář