Emozpěv: Hebké bolesti

emozpevEmozpěv původně vznikl jako projekt jednoho muže, kytaristy a písničkáře Ondřeje Vratislava Vyšehradského, který až v roce 2013 začal výrazněji spolupracovat s baskytaristou Martinem Drahoňovským. O rok později natočili ve spolupráci s producentem Jakubem Alexou své první album a na jaře 2016 natočili novinku Hebké bolesti, na kterou si jako producenta a spoluhráče přizvali Borise Carloffa. Výsledkem je album, které se pohybuje někde mezi progresivnějším folkem, alternativním rockem a akustickým popem, což jsou pochopitelně všechno jen pomocné škatulky. Emozpěv dokáže svůj zpěv nabít emocemi a energií a posluchač díky tomu přimhouří oko nad určitými kostrbatostmi v textech.
I když se na albu podíleli pouze tři hráči (čtvrtý, Matěj Porteš, hostuje v jediné písni), je krátká kolekce devíti písní pestře a zajímavě zaranžována. Najdeme na ní jak prvky tradičního folku (úvod Spolu), tak ráznější a přitom stále akustické pasáže (Budu se tvářit) nebo naopak momenty s přídechem minimalismu (Stříbrná svatba). Zatímco v písni Na břehu vynikne naplno souhra kytary a baskytary, v závěrečných Hebkých bolestech vplouvá kytara do rytmické figury, kterou tvoří basa s bicími (na obojí hraje Drahoňovský). Stejně pestrá je i škála pěveckých rejstříků, které – možná nevědomky – používá Ondřej Vratislav Vyšehradský. V některých momentech svou dikcí připomíná Davida Kollera (Budu se tvářit, Čáry smrti), jinde třeba Jaromíra Švejdíka (Hebké bolesti, Hladina).
Určitým problémem jsou nesprávně kladné přízvuky (v titulní písni) nebo textařské krkolomnosti jako „Sobeckost nás dva zatlačí“ (Spolu). Přes tyto nedokonalosti se však lze přenést, budeme-li brát texty jako náladotvorný element spíše než jako nositele významu. U Emozpěvu jde skutečně víc o emoce než o příběhy – i proto možná booklet alba texty neobsahuje. Ondřej slovy a větami spíše naznačuje, než vypráví. Vlastně jeho způsob práce s jazykem připomíná lehce surrealistické verše Petra Honse z raných desek Oceánu. Naléhavost v hlase (Budu se tvářit) a určité výslovnostní manýry (Stříbrná svatba) jsou tak jen dalšími stavebními prvky, z nichž se pestrá hudba Emozpěvu skládá.
Emozpěv je typickým příkladem toho, co jsem si sám pro sebe pracovně nazval „folk pro třetí tisíciletí“. Přebírá sice některé formální prvky folku (nejen v nástrojovém obsazení), ale navazuje spíše na anglosaské písničkáře nebo na tuzemskou klubovou scénu než na padesátiletou tradici Porty. Spolupráce s Borisem Carloffem pak není náhodnou schůzkou s producentem „odjinud“, ale naprosto samozřejmým spojením. Decentní syntezátorové plochy akustický sound dua nijak nenarušují, ale spíše jej podtrhují.
Celkově dobrý dojem z alba zvýrazňuje výborný zvuk (mix – Boris Carloff, mastering – Matouš Godík) a minimalistický a velmi vkusný obal Dity Vopřadové.

Tranzistor, 2016, 35:00

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *