emozpěv

emo1Současné bujení a rozrůstání písničkářské scény u nás představuje zajímavý fenomén, kterému se věnovalo i letošní říjnové UNI. Duo emozpěv (malé „e“ je záměr) je už několik let nejen jeho výraznou součástí,  ale zároveň má na něm i svůj iniciační podíl. Jeho existence je totiž přímo spjatá s koncertní sérií Večery jiného folku, která pomáhá objevovat a dává šanci k prosazení novým adeptům, a jejichž je zpěvák a kytarista Ondřej Vratislav Vyšehradský spoluzakladatelem.
Na gymplu jsem měl kapelu Natotata!, s tou to nedopadlo, ale po dvou letech jsem se vrátil ke kytaře a začal od nuly,“ rekapituluje. „Vždycky mě bavilo psát písničky, nemohl jsem tomu uniknout. Emozpěv původně vzniknul jako recese, jenže pak jsem se do toho zakousnul a začal mě strašně bavit proces tvorby. Po dvou letech pokojového hraní jsem se osmělil a začal vystupovat.“ V té době už s kolegy Jardou Konášem a Jakubem Alexou pořádali písničkářské večery, kde se emozpěv, ještě coby sólový projekt začal otrkávat. Ale právě tam Ondřej potkal svého dnešního spoluhráče, baskytaristu Martina Drahoňovského. „Skládal jsem a vystupoval sám, protože jsem prostě neznal nikoho, s kým bych chtěl hrát. Stavět kapelu na inzerát se mi dodnes příčí, protože potřebuju, aby mě s kolegy vždycky spojovalo něco víc než jen ta hudba. Pak mi štěstěna přihrála do cesty Martina a emozpěv dostal úplně nový švih.
Dvojice je typickým představitelem současné generace, charakteristické šíří inspiračních zdrojů. Její tvůrci se nezříkají kořenů, ať už zahraničních v čele s Bobem Dylanem či domácích v podobě sdružení Šafrán či Karla Kryla, ale neulpívají jen na akustických vzorech a často jmenují mezi svými oblíbenci i indiepopové interprety, solitéry, kteří se nevyhýbají elektronice, či rovnou rockery. A vlastní scénu víc než jako hudební, vnímají jako sociální prostor k setkávání se s ostatními a jako možnost získávání nových impulsů. Zároveň si často hledají i svoje vlastní cestičky. To je případ Ondřeje, který se považuje za samorosta, dělajícího si jen to, co ho baví. „Vlastně jsem folkaře-písničkáře nikdy moc neposlouchal, až na Nicka Drakea třeba. Ten je jiný. Nedávno mě kamarád upozornil i na Johna Martyna a z něj jsem taky nadšený.
emo2Zajímavý je u emozpěvu i vztah k trampské klasice, které se mnozí jejich vrstevníci vyhýbají a často se vůči ní rádi vymezují. „V Čechách se pod slovem folk myslí bratři Nedvědovi nebo prostě obecně tzv. ‚kotlík‘. My jsme takto označováni asi proto, že používáme akustickou kytaru a nemáme bicí. Ale proč ne? Škatulky jsou potřeba, aby si vás lidi mohli zařadit,“ shrnuje smířlivě Martin. A že nejde jen o názorovou neujasněnost, dokládá historkou starou asi dva roky: „Šli jsme na to od lesa‘ a přihlásili jsme se tehdy do pražského kola Porty. No…, byli z nás trochu překvapení. Ale docela nás skousli, a skončili jsme těsně před branami hlavního festivalu Porty. Ale to nevadilo, potřebovali jsme si otestovat, jak naši muziku a texty bude vnímat jiná skupina posluchačů. Našli jsme publikum, které umí poslouchat, i když jsme třeba nebyli úplně jejich šálek kávy. A je pravda, že na skalní už jsme právě prostě moc ‚urban‘.“ Ondřej se smíchem přikyvuje: „Na druhou stranu nás z té portovní scény ocenil její vrchní mydlář Miloš Keller. Už jen to stálo za to, si to střihnout.
V roce 2014 vzniklo i debutové eponymní album, které si nahráli doma v kuchyni. A skladbu Svár poslali sebevědomě do Radia 1, kde nejen zazněla v tamním žebříčku Velká sedma, ale posluchačům se natolik líbila, že nakonec vystoupala až na vrchol celoročního žebříčku, o který se nakonec bodově dělila se skupinou Bratři Orffové. V souvislosti s nahráváním alba se také znovu na téma dne dostaly úvahy, zda sestavu nerozšířit. Ale nakonec prý „nebyla potřeba“. „Na obou našich deskách jsou určitě nástroje a zvuky, které ve dvou naživo nenahradíme,“ vysvětluje Martin. „Ale zároveň se snažíme s nimi spíš šetřit už během nahrávání, ovšem ne na úkor výsledku. Když v písničce ‚slyšíme‘ bicí, tak je tam prostě dáme. A když tam pak naživo nejsou, tak to je vlastně pro posluchače, co má ‚naposloucháno‘ příjemná změna.
Zmiňovaná druhá deska se objevila s letošním podzimem. Dostala název Hebké bolesti, a vyšla na značce Tranzistor. „Emozpěv chce svým názvem spíše evokovat pocity odrážející se v syrových textech s melancholickým nádechem než obecnou představu o sebepoškozování,“ jistil se vydavatel v tiskové zprávě. „Náladu aktuální desky přibližuje singl a klip Po noži, pracující s tématikou nefunkčního partnerského vztahu, z kterého se nelze jednoduše vyvázat.
K produkci alba byl přizván spíše v popu se pohybující Boris Carloff, prý aby bylo lépe dosaženo zvuku, odlišného od koncertního provedení. Nic to ovšem nemění na tom, že tím nejdůležitějším zůstávají stále texty. „Písnička je vlastně zhudebněná báseň,“ krčí rameny Ondřej. „Ty moje jsou postřehy a záběry ze života. Nevedu nikterak dramatický život, ale sleduju dění kolem sebe. Jsou o nenaplněných láskách, úzkostech, bolestech ze ztráty nebo v poslední době i nalezené chuti do radosti. Jen dílem náhody se stalo, že singly z obou desek jsou o dysfunkčním manželském vztahu.
Emozpěvu nahrává i to, že v souvislosti se zmíněným boomem akustického písničkářství se objevuje stále více míst, kde může svoje písničky nabídnout. „Je možnost si zahrát třeba na ulici nebo v jiných alternativních prostorech, a ne jenom v klubech, které jsou naopak oproti stavu například před patnácti, dvaceti lety, dnes spíš v útlumu,“ připomíná Martin, který aktuálně hraje i s mladou písničkářskou kolegyní Maellou a také se objevuje v koncertní sestavě kolegů Calm Season.
A co je největší ambicí písničkářského dua? „Máme pořád snahu a touhu vymyslet něco nového,“ říká Ondřej. „Myslím, že tohle by si o sobě měl myslet každý interpret. Nic mě neštve víc, než když někdo říká, že už všechno bylo vymyšleno. Nebylo. Je to těžké a vždycky bylo, ale ta snaha a touha – to je jeden ze základních kamenů lidské existence.

Foto Tomáš Moudrý

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *