Erich Boboš Procházka & Marek Wolf: Live

bobošZáznam koncertu z Festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice zachycuje vše, co je pro slovenské bluesové duo podstatné i na dvou dosavadních studiových deskách. Snivou náladu, svobodomyslný nadhled nad žánrovými zvyklostmi, nezvyklé autorské úpravy standardů. Málokoho by napadlo udělat potemnělou, mučivě krásně pomalou, rozmlženou, třináctiminutovou plochu z Berryho klasického rock’n’rollu Johny B. Goode. A málokomu jinému by to taky prošlo, aniž by si vylámal obsah obou čelistí. „Bobošovi“ Procházkovi a Markovi Wolfovi se daří vytvořit ze starých jistot nové kvality. Foukací harmonika dokáže kvílet jako bánší, zpívat jako rozněžněný keporkak, s pomocí ozvěn a dozvuku vytvářet košaté zvukové sktruktury a pak klidně na chvilku zahrát v tradicionalistickém folk bluesovém duchu. To aby bylo cítit i kořeny, když větve už dávno prorazily nad příkrov okolní vegetace. Pomalé pumpování kytary jen podtrhuje dojem otevřeného prostoru a v Cocaine evokuje rovnou delirium. Little Red Rooster? Tady už nejde o sexuální podtext, zakládá se požár. A Crossroads? Čirá gotika s hororovou zápletkou. Žádná bluesová pohádka o čerchmantském ladění sladkého dřeva na křižovatce s trochou strašení a lechtání v zádech. Rohatej už opravdu čeká za rohem a rozhodně nemá dobré úmysly. Bude se platit.
Ale dost poetických příměrů. Hlavní trik spočívá ve zpomalení temp, přesměrování na mollové stupnice a práci se „zpožďovacími“ efekty jako hall a delay. Ale provedení vlastně není podstatné. Zásadní důležitost má prožitek, feeling na druhou, kterým Live dosavadní studiové desky ještě převyšuje, byť pochopitelně nemá tak vycizelovaný zvuk a nenabízí tolik aranžérských vrstev. Zachycuje totiž nejen intuitivní komunikaci protagonistů, ale i souznění s publikem. Pocit, že tady se opravdu něco sdílí, který má posluchač dokonce navzdory faktu, že vystoupení nezažil a paměť ho tudíž nemůže mást zidealizovanými vzpomínkami.

Indies Happy Trails, 2015, 66:19

Přidat komentář