Archelog českého bigbeatu; Etiopská hudba v Rudolstadtu; Jezuité, Indiáni a Bach v Bolívii

ARCHEOLOG ČESKÉHO BIGBEATU Lukáš Machata žije od svých čtrnácti let ve Švýcarsku, kde se živí jako výtvarník, a v rané éře kompaktů při jedné ze svých cest do Prahy například navrhl obal CD Jižák průkopnické skupiny Manželé (Bonton). V posledních letech je též autorem kompilací, které mapují historii českého jazzu a popu. Živil se i jako DJ v klubech v Basileji, kde teď žije, a na své diskotéce dokonce pouštěl české oldies, když bylo evropské mistrovství ve fotbale, a český team zrovna v Basileji hrál.

8_archeolog_1Je docela přirozené, že s reedicemi umělců jako je Dylan není těžké prorazit. Jak to ale jde s českými reedicemi?
Neřekl bych, že je to zas tak mimořádně těžké, a nebyl jsem v tomto směru ani první. Ale bavilo mě tu hudbu sbírat, a tak jsem začal psát svůj hudební blog, a to v angličtině, aby tomu svět rozuměl. Čekal jsem, kdo se ozve, protože jak jsem zjistil, svět toho o české hudbě moc neví. Ozval se mi člověk z Madridu ze značky Vampisoul, psal mi, že už několik let plánuje vydávat vedle reedic z ostatních částí světa i českou hudbu, ale že zatím v téhle oblasti nenašel žádného odborníka.

A kdo tedy byl tím prvním zahraničním kompilátorem českých vykopávek?
Uzavřené kompilace čs. muziky legálně vydal asi jako první Zeljko Kerleta v Británii na značce Cosmic Sounds (CD Third Eye – Rare Gems From Czechoslovakia). Velká část kompilace Between Or Beyond The Iron Curtain taky obsahuje čs. kapely. Ale dávno před legálními alby existovaly bootlegy. Kdysi jsem měl např. italskou kompilaci Czechoslovakian Beat Vol. 1, jež z velké části obsahovala skladby ze supraphonské kompilace Rock Story 1 z roku 1991 – včetně špatně interpretovaných českých názvů skladeb kvůli poněkud těžko čitelné výtvarné úpravě Karla Halouna. Ojediněle se Marta Kubišová, Matadors, Olympic, ale třeba i kytaristé Karel Duba nebo Miroslav Kefurt objevovali na rozličných bigbítových kompilacích, většinou ovšem šlo též o bootlegy.

Který titul jsi vydal jako první?
Martu Kubišovou, pracovali jsme na tom rok a půl. Snažil jsem se vybírat spíš skladby progresivního rázu, nikoli tedy ,hity‘ zaměřené na český trh. Je to i tím, že dotyčná značka Vampisoul má klientelu, která už určité žánrové zaměření očekává. Zjistil jsem, že Kubišová spolu s Golden Kids byli na svou dobu ještě bigbeatovější než leckterá z českých ,bigbítových‘ kapel, které tenkrát hrály samé odvařené popíky.

A najdou se tam i nějaké nikdy nevydané skladby?
Ne, protože terén velmi dobře zmapoval Karel Knechtl v 90. letech, kdy třeba znovuobjevil domněle ztracené nahrávky z rádia v Plzni, a Supraphon resp. Bonton v té době tedy vydal od Kubišové vše.

Máš nějaké priority, co v těch bohatých archivech hledat?
Pro Vampisoul hlavně soul, funk, soul-jazz, jazz-rock a podobně. Pro sesterský label Munster Records především garage-rock a psychedelii 60. let.

No ale právě soul či funk jsou žánry, které zrovna Češi moc neuměli, a často se uchylovali k nepříliš autentickým kopiím.
Tak zrovna s tímhle bych nesouhlasil, třeba takový Michal Prokop měl toho Reddinga dobře naposlouchaného. A pak také spoustě umělců sloužila ta anglosaská hudba jako základ vlastní tvorby, což dokumentuje moje další kompilace, The Funky Way of Emil Viklický.

Objevily se nějaké reakce?
Obě kompilace měly výborné recenze snad ve všech světadílech. Zrovna mi nedávno hlásil produkční Vampisoulu, že se v Londýně sešel s producentem renomovaných Ace Records, který velmi chválil Kubišovou. Kompilace Viklického měla výborné recenze třeba v Americe (http://www.artsjournal.com/ rifftides/2009/11/recent_listening_hal_ weary_bil.html), ale i v Jižní Africe.

Má tvůj výběr nějakou vazbu na české komunity?
Nikdy jsem s ní nepočítal, česká komunita není mým cílovým publikem, navíc mnohé skladby pro Čechy zajímavé v reedicích už dávno vyšly. Tak třeba, Vampisoul si u mě objednali kompilaci Plastic People of Universe, která vyšla letos v létě, jako troj-LP a dvoj-CD. Ve stadiu rozpracovaného výběru je CD Hany a Petra Ulrychových a Atlantis, tam bude například Hlídač snů, B strana obskurního singlu Speedy Gonzales. Rád bych na příští rok udělal výběr SHQ Karla Velebného, kdy budou jeho nedožité osmdesátiny.

Jak na tebe zapůsobila hudba Švýcarska, kde teď žiješ?
Já tam odešel roku 1981, to mi bylo 14 let. Od poloviny 80. let jsem hrával v různých kapelách, později jsem některé i vedl. Občas jsem dokonce zpíval česky, např. coververze tehdy v Československu zakázaného Pražského výběru. Překvapilo mě, když jsem se jakožto člen kapely Ugly Bluz loni dokonce ocitl na kompilaci 50 Jahre Berner Rock. Zřejmě jsme tedy zanechali nepřehlédnutelnou stopu v padesátileté historii bernského bigbítu.

Co chystáš dále?
Chtěl bych připravit kompilaci Flaminga, což byla ve své době klasická soulová kapela, zpívala s ní Marie Rottrová. Hodně pro ně komponoval basista Jiří Urbánek, jeden z nedoceněných českých muzikantů, který bohužel loni zemřel. Mám moc rád orchestr Gustava Broma, který také spolupracoval jako doprovodný orchestr se zpěváky, v každé své době byl na úrovni. Tak například, v roce 1972 natočil album se slovenskou zpěvačkou Evou Kostolányovou, je na něm i raná world music, kytarista Karol Ondreička tam hraje na sitár.

Lukáš Machata bude hostem rozhlasové Čajovny na Vltavě, v pondělí 6. září19.00–20.00 h.

Odkazy – kompilace:
The Soul of Marta Kubišová (Vampisoul VAMPI 114) http://www.vampisoul.com/detail_cd.asp?referencia=114
The Funky Way of Emil Viklický (Vampisoul VAMPI 115) http://www.vampisoul.com/detail_cd.asp?referencia=115
PPU – Magical Nights (Munster Records MR 294)
http://www.munster-records.com/archivos/plasticpeople/plasticpeople_ing.htm
Zeljko Kerleta, Third Eye – Rare Gems From Czechoslovakia
http://www.discogs.com/release/264937 http://www.discogs.com/release/558540
Between Or Beyond The Iron Curtain , http://www.discogs.com/release/490492

Odkazy – Lukáš Machata:

home

http://blog.loukash.com

ETIOPSKÁ HUDBA V RUDOLSTADTU
V Čechách dobře známý festival Rudolstadt (www.tff-rudolstadt.de) slavil letos dvacáté výročí. Pokud se jednu dobu (spolu s Womadem) co do rozpočtu i nabídky stal tou nejopulentnější evropskou akcí world music, pro české fanoušky byl navíc příležitostí zaplnit si všechny ty díry, které zanechává v tomto srovnání poněkud chudší nabídka festivalů českých.
8_etiopská_1Pokud si tedy festival tohoto kalibru vybere jako téma Etiopii, je to důvod k pozornosti. Etiopie jako náhorní plošina odříznutá od moře zůstala dlouho izolovaná od kolonizátorů i ostatních afrických regionů, tamní styly jsou vyhraněné a typické jen pro danou zemi. Jako kdybyste vzali zoologa na Madagaskar, kde žijí samá vzácná a – jak říkají vědátoři – endemická zvířata. Jinde je nenajdete.
Programový ředitel Bernhard Hanneken se kvůli etiopskému tématu vydal na jaře do Addis Abeby osobně, v době, kdy se tam konal festival vedený vůbec největším specialistou v daném oboru, Francisem Falcetem z Francie, který už 12 let sestavuje CD sérii Ethiopiques. saxofony zvládaly etiopské pentatonické tónové řady s patřičnou bravurou. Vedle Ahmeda doprovázeli i jeho dva předskokany. Tím prvním byl vlastně jejich standardní frontman, který s kapelou zpívá, když zrovna nemá turné s etiopskými hosty, tím druhým Alè mayèhu Eshèté, jehož zpěv byl přesvědčivým důkazem, že i do izolované Etiopie pronikl vliv Jamese Browna. Pokud ale bývá Mahmoud Ahmed označován za etiopského Otise Reddinga, je to značně zavádějící, Ahmed je maestro ve své vlastní třídě a disponuje hlasem hutným a pevným jak ocel.
Další ,balíček‘ byl směrován naopak k etiopským kořenům. Skupina Azmaris of Addis je průvodcem všemi barvami místní tradice. Jedním z frontmanů není hudebník, ale tanečník Melaku Belay, navzdory svému mládí tvůrce vyzrálý a zkušený – s jeho taneční partnerkou ho spojuje 13 let společné profesionální dráhy. Pozoruhodné je, že jeho kreace nemají folklorní pachuť, stejně dobře by vyzněly i v kontextu nějakého experimentálního představení.
Druhou část balíčku tvořil hráč na jednostrunné housle masenqo, jimiž se v Etiopii tradičně doprovázejí kočovní baviči, písničkáři a bezprostředně reagující pódioví improvizátoři, známí jako azmari, podle nichž ostatně skupina nese jméno. Tvrdí se, že italská fašistická armáda při své invazi do Etiopie se natolik obávala rychle šířících se textů pocházejících od azmari, že se je snažila systematicky vyvraždit.
8_etiopská_2Novodobí azmari jsou překvapivě současní, od svých předchůdců se neliší ani nástrojem, zpěvem či pohotovostí improvizace, ale tématy. Adebe Fikade Ayele, azmari sestavy vystupující v Rudolstadtu, v jedné z písní vtipkoval o tehdy aktuálním mistrovství ve fotbale.
Z ,regulérních‘ kapel Etiopii reprezentovali Addis Acoustic, veteráni zlaté éry, kterou ukončila roku 1974 Sovětským svazem podporovaná diktatura stalinistického hrdlořeza Mengistu, dnes žijícího v Zimbabwe pod ochranou prezidenta Mugabeho. Pro Etiopii tato kapela představuje podobný fenomén jako Buena Vista Social Club, hraje decentně a s vybroušeným stylem, seniorem sestavy je mandolinista i renomovaný skladatel Ayele Mamo. A čtvrtý z etiopských projektů, Nubian Ark, byla nově vzniklá skupina, s přesahy do jazzu a funku, jejíž potenciál teprve čeká na rozvinutí.

Jak se v Indii chodí do houslí
Lidé přijeli do Rudolstadtu i za jinými žánry. Silnou pozici tu má každoročně folk, jak angloamerický tak i evropský, což akcentoval ještě fakt, že letošní program spoluvytvářela putovní akce zvaná EBU Folk Festival. A zatímco v této programové sekci jste se mohli setkat i s uhlazenými soubory folkloristické éry, věčně proměnlivá skupina The Shin naopak bořila všechny bariéry. Sestavu tvoří Gruzínci žijící v Německu, kteří na svém posledním albu, Black Sea Fire, velmi atraktivně propojují styly z pobřeží Černého moře. V Rudolstadtu s nimi vystoupil i jeden z hostí nahrávky, bulharský virtuóz na flétnu kaval, Theodossi Spassov, zatímco na dalším koncertě Shin prezentovali s muzikanty z Lotyšska projekt EsAri.
Scéna rudolstadtského Landestheater, místního divadla se skvělou akustikou, do nějž se díky omezené kapacitě stojí hodinové fronty, nabízí každoročně ty nejintenzivnější zážitky. Letos se o ně přičinila houslistka Kala Ramnath původem z indického města Madras. Znalci vědí, že indická klasická hudba má dvě větve: známější je severní, hindustánská, od níž se jižní, karnatická, v mnohém liší. Madras leží na jihu, a Kala Ramnath je v sedm generací trvající muzikantské dynastii první, kdo přešel na opačnou stranu a vyškolil se v hindustánské hudbě. Důvodem je šalamounské rozhodnutí jejího dědečka, jehož výukou prošla generace její i jejího otce. Dědeček totiž chtěl, aby se muzikanti doma v rodině spíš doplňovali než si konkurovali, a tak od něj Kala dostala karnatický základ a hindustánskou nástavbu: jako bonus tak získala i severo-jižní hudební bilinguálnost a tím i cenný impuls do budoucna.
Její koncert v Landestheater byl absolutním extrémem letošního Rudolstadtu a posluchačskou extází, kterou lze absolvovat jedině vcelku, bez těkání od jednoho pódia k druhému. Ramnath své posluchače vedla od pomalu narůstajícího napětí, přes odbočky od hlavního tématu a návraty zpět, střídala závratné, dech beroucí bloky s relaxovanými mezihrami i pasážemi, které z jakési vyšší logiky dávaly smysl všemu, co dosud odeznělo. Hrála s doprovodem bubínků tabla i bordunových tónů tambury, které na pódiu pouštěla prostřednictvím svého telefonu blueberry, ukrytého někde pod vrstvami jejího sárí.

JEZUITÉ, INDIÁNI A BACH V BOLÍVII

Pro Evropany dnes tak fascinující zpěvy qawwali by neexistovaly, kdyby si islámští misionáři z Íránu, kteří před sedmi stoletími pronikali do Indie, nevybrali jako účinnou pomůcku k náboženské konverzi hudbu. Podobnou cestou šli evropští Jezuité v jižní Americe. Ti učili Indiány nástroje vyrábět i hrát na ně tehdejší evropskou hudbu, a tou bylo baroko: Bach a Vivaldi.
8_jezuité_1První jezuité přijeli z Itálie i Španělska do Jižní Ameriky před necelými 400 lety. Ve své době představovali nositele vzdělanosti, zvláště v hudbě a výtvarném umění, a působili v dnešní Para guayi, Argentině, Bolívii a Brazílii. Zakládali misijní stanice, které se stávaly útulkem pronásledovaných Indiánů. Misionáři jim poskytli nejen ochranu, ale také je učili hrát a stavět si vlastní nástroje, včetně houslí, harfy či cella. Každá mise měla kostel, orchestr i hudební a výtvarnou školu.
Roku 1767 ale Španělská koruna jezuitům nařídila, aby opustili kolonie. Příčinou bylo, že mise mají přílišnou samostatnost a že zasahují proti otroctví. Francouzský osvícenec a filozof Voltaire, jehož bychom těžko podezřívali ze sympatií vůči církevním strukturám, o misích prohlásil, že jsou „triumfem humanity, které by mohly smýt krutosti prvních dobyvatelů“.
Zvláště zajímavé plody přineslo úsilí jezuitů v Argentině. Indiáni Guarani se sice po odsunu misionářů vrátili ke svému původnímu náboženství, ale evropská hudba se v jejich regionu uchytila natrvalo. Propojila se s indiánskými melodiemi a akordeonem, výsledkem je emocionálně intenzivní styl chamamé, plný nečekaných zvratů v dynamice i tempu. Akordeon v rukou talentovaného hráče dokáže v chamamé doslova zastavit čas, pokud se správně zaposloucháte.
Zájem o hudební odkaz jezuitů oživil roku 1986 film The Mission, se silným hudebním soundtrackem Ennia Morriconeho. Luis Szarán, skladatel a ředitel paraguayské organizace Sonidos de la Tierra (Zvuky země), vysvětluje, jak k návratu indiánského baroka došlo: „Když producenti připravovali natáčení filmu, obrátili se na nás do Para guaye s dotazem, jak asi zněla ta původní hudba v jezuitských misích. Ale my jsme žádnou hudbu neměli. Téměř zázrakem, v izolovaném regionu Bolívie zvaném Chiquitos, objevil švýcarský jezuitský architekt Hans Roth při restauraci starého kostela krabici s mnoha rukopisy. Jednalo se o hudební poklad z jezuitských misí. Většinu skladeb napsal ve městě Cordoba v dnešní Argentině Domenico Zipoli a další skladatelé, kteří v té době žili v misijních stanicích. Roth pak deset let marně pátral po někom, koho by ten objev zajímal. Měl jsem štěstí, že se mi ten hudební poklad dostal do ruky někdy v roce 1985. Především jsem chtěl rukopisy Domenica Zipoliho zrestaurovat a šířit mezi hudebníky, neb to byl nejvýznamnější varhaník a skladatel, který vstoupil na území Latinské Ameriky.“ Roth pokračoval v restaurování kostelů v bolivijské provincii Chiquitania, kterou pak roku 1990 UNESCO zařadilo na seznam World Heritage Sites. Dnes je Chiquitania epicentrem fenoménu Bolívijské Baroko.
Existenci rukopisů, které v Jižní Americe zanechali jezuité, když zemi před třemi stoletími pod nátlakem opustili, tušili dějepisci, ale považovali je za nenávratně ztracené. O tom, že je ve skutečnosti ukrývali Indiáni, byl přesvědčen polský muzikolog a kněz Piotr Nawrot, jemuž se nakonec v Chiquitanii podařilo objevit a zrestaurovat tisíce stran v 27 svazcích. Našel je u obyčejných lidí, kteří je ukrývali doma v krabicích, souběžně s rodinnými cennostmi či odložené mezi harampádím na zastrčených kostelních balkónech. Znovuobjevení skladeb, které ležely v zapomenutí přes tři století, vedlo k překvapivým hudebním setkáním. Henry Villca vyrůstal v chudé vesnici v Bolívii, na živobytí si vydělával zpěvem s mexickou kutálkou mariachi, později zpíval ,bolívijské baroko‘ se sborem La Paz, který založil nedávno zmíněný Piotr Nawrot. Ashley Solomon studoval na Královské hudební akademii v Londýně a je specialistou na baroko a vedoucím ansámblu Florilegium. Právě tuto skupinu si Piotr vytipoval jako ideální k interpretaci bolívijského baroka. Solomon chtěl ale ansámbl doplnit o autentické sólisty, a tak vyjel do Bolívie a vypsal konkurs. Nawrot přesvědčil Villcu, aby se zúčastnil, Villca byl úspěšný, roku 2005 se podílel na prvním albu dnes už třídílné série Bolivian Baroque, na což navázal studiem na amsterdamské konzervatoři.
Alba Bolivian Baroque jsou dostupná na Amazonu i u dalších webových obchodníků, a pokud se chystáte do Bolívie, můžete navštívit nejen zrenovované misijní kostely v Chiquitanii, ale dokonce Latinskoamerický festival barokní hudby, který se koná každé dva roky. Příští ročník je 2012, doporučenou cestovní kanceláří je Ruta Verde Bolivia.

Přidat komentář